FAQ Chyba, návrh nebo dotaz?

Chodsko.net

Chodsko.net

_layout.subtitle

Příchod jara 1. část

22 March 2016 / upraveno 2 April 2016

Tajemně a tiše blíží se k našim horám nové jaro. Vlahý jeho dech nejdříve ucítily stromy až ve dřeni; jejich kořeny tkví hluboko v plodném lůně zemském a proto první pozorují, když matka země probouzí se k novému životu.

Cévní svazky prostupující staré kmeny — jako žíly krví — nalévají se novou mízou, od kořene vzhůru k vrcholkům procitá buňka po buňce, na mladých větvích temně se leskne hladce napjatá kúra a bobtnající pupeny hrozí prasknutím...

Všecky studánky po haltravské stráni ocitají se ve varu. Prameny v Kačence, Vodničce, Korábí, Hrčavce i Šimanici prudce tryskají na povrch, až z útrob země vyplavují zlatolesklý písek, jemný jako pel, prodírají se tvrdou skalou, rvou těsné břehy, vrhají se přes balvany a kořeny, snoubí se navzájem za hlučného jásotu, spojují se v potůček a s hlasitým zpěvem pospíchají přes Frýduc lůs, Brť a Volší do širého světa...

Cosi nakažlivého, co rozjaří každého, kdo tu jejich písničku slyší, táhne vzduchem a padá přímo na srdce. Den se natahuje, zato však večer se scvrká, tu a tam už slavili „doderky", zásoby lnu, pačesů i koudele se tenčí, i přástek už je na mále, a než se chasa naděje, Družebná neděle postaví se za dveře a počne "spouštět" přástevnice, vyhánět je ven z teplých světnic na luka a pole. Masopust minul, půst ujal se vlády ve všech staveních. Růženec se tam modlí v podvečerním šeru. Když se ozve s věže klekání, na postní kázání a na křížovou cestu chodí se v pátek do kostela, křesťanská cvičení konají se ve všech obcích, na velikonoční zpověď osada se připravuje...

Všemožně se tlumí ta předjarní nálada; otcové stávají se přísnější, matky pečlivější, ale nakažlivé jaro prodírá se i mřížemi malých okýnek do komor a sklepů, kde v horkých peřinách toužebně a napjatě čekají jejich dcery i služky, až se ozvou tiché, tlumené kroky, až tvrdý kotník opatrně zaklepá na okénko a jakoby něčím škrcený hlas se optá: "Manka, nespíš?"...

Hvězdy i s měsícem skrývají se za mraky, jež rychle plují po temně modrém nebi, v sadech si šeptá čiperný větřík se stromy a pohrává si s jejich korunami. Kdesi na městečku rozhání ponocný smečku rvoucích se psů a po hřebenech stodol honí se rozježení, divoce vrčící kocouři. V teplých stájích občas vysokým hlasem zařehtá klisna, zabučí kravka, zamečí ovce nebo koza, hřebec u Johánesů, býk u Králů i kozel v pastoušce jim odpovídají...

Co to šumí teď nad hlavou? Temné mračno zvedlo se náhle nad Výhledy a pluje přímo přes Klenčí dolů k postřekovským rybníkům. To mračno má tvar klínu a je živé; krátké, ůsečné skřeky z něho prorážejí, letí prudce, jako by je nepřítel pronásledoval.

"Divoká honba! Pán Bůh nás chraň", křižují se lidé v teplých ložích, přetahují si peřiny přes hlavu, aby neslyšeli divokého honce, ani jeho psů, ani jeho ztřeštěného křiku.

Sedlák Vávřík vyšel si po půlnoci podívat se na trávníky, nesrazil-li mu někdo jeho zavedenou vodu do své stoky. Slyšel před Klenčím, jak se má dle rady starých a zkušených mužů zachovat. Jak dlouhý tak široký padl hned do pravého silničního koleje, lopatu přitiskl k boku, tváři obrátil se k zemi, rukama chránil si hlavu, i dech v těle dle možnosti tajil, jen aby ho "divoký honec" nezpozoroval a neublížil mu...
(pokračování příště)


Zdroj: J. Š. Baar - z románů Poslední soud a Osmačtyřicátníci