FAQ Chyba, návrh nebo dotaz?

Chodsko.net

Chodsko.net

portál o současném i minulém dění v okolí Domažlic

1 Slovo úvodem

Následující text mapuje lidové tradice a zvyky na Chodsku od 40. let 19. století až do současnosti. Lidovou výroční obřadnost vyvolával běžný život člověka, otázka jeho existence na tomto světě. Lidé se snažili přírodní zákony ovlivnit magickými úkony a věřili, že jim jejich správný průběh zajistí úspěch a zdar v rodině a celém společenství. Většina těchto projevů nesla ochranné, magické a prosperitní funkce.

Po přijetí křesťanství si lid rozšířil okruh dosavadních božstev, religiózních představ, úkonů a pojmů o nové světce a světice, jež postupem času zařadil do svého lidového kalendáře. Došlo tak k propojení starých domácích a nových církví nastolených pravidel. Lid si zvolil za své pouze některé světce, většinou dosazené na místo bohů uctívaných v pohanské době.

Obyčeje se tradovaly z generace na generaci. Řada zvyků dospělých nebo dospívající mládeže se postupem času stala výsadou dětí, v jejichž projevech se sice udržovaly původní magické prvky, ale bez hlubšího chápání samotnými účastníky. Původní magickou funkci překryla funkce zábavná a estetická. Vznikl tak všeobecný ráz zvyků, které se lišily jen v detailech, někde se vytvořily specifické formy. S postupujícím hospodářským a kulturním vývojem docházelo k zániku řady zvyků nebo ve styčných oblastech s německým etnikem i ke vzájemnému přejímání prvků.

Současné zvykové projevy ovlivňuje řada faktorů - vedle sociální stránky je to především věkové složení obyvatelstva, jeho náboženské vyznání a národnost, stejně tak i jejich profesní zařazení. Svou roli tu hraje i přítomnost školy a fary v obci nebo vzdálenost ke kulturnímu centru, např. většímu městu v oblasti a samozřejmě dostupnost.

Dnes je pro udržování či znovuobnovení zvyků v obci důležitá i ochota a zaujetí jednotlivce či skupin. Vymizela totiž motivace kulturní, estetická a v neposlední řadě i náboženská. Nedodržování tradicí i staletími ustálených zvyků už není spojeno se společenskými sankcemi. Jejich nositeli se tak na vesnicích i ve městech stávají většinou zájmové spolky a organizace (hasiči, sdružení žen, občanská sdružení). Záleží tak na každém z nás, zda české tradiční zvyky, ať už udržované v rodině nebo ve společnosti, uchováme pro další generace.

2 Zimní období

Zima představovala pro člověka nejtěžší období - málo světla, tepla, potravy. Většina prací se odehrávala ve stodole a doma, což bylo příležitostí pro návštěvy a besedování, tzv. hyjty. Na ně často zavítaly masky tohoto období (Barbora, Mikuláš, Lucie, Adamáci, Klempera, Tomáš). Původ vánočních svátků spadá daleko do předkřesťanské doby. Tehdy byly oslavou zimního slunovratu, kdy se podle mínění lidu rodilo Slunce, a chystal se obrat k létu. Vánoce (svátky připomínající Ježíšovo narození) zavedla římská církev ve 4. století. Církev při stanovení svátku vycházela z pohanských kultů, mimo jiné i z nejoblíbenějších svátků Římanů - Saturnálií. Ty byly pořádány na počest boha osiv, Saturna. Křesťanská věrouka postavila proti pohanským představám jiný obraz Vánoc - dítě v jeslích a jeho matku. Mezi základní znaky vánočního období patří dar (obdarování přírody, dobytka, zemřelých a lidí navzájem) a koleda obsahující magické, blahonosné a agrární prvky. Důležitou roli hrála obřadní jídla a pečivo, zeleň, voda a oheň.

Zimní období uzavírá masopust. Slavil se u všech evropských národů, počínaje starými Římany a jejich Luperkáliemi. Ceremoniál spočíval v oslavě navrácení Slunce a s ním i jeho plodnosti a síly, důkazu, že se blíží jaro. K masopustu patří do zlatova upečené, kulaté a lesklé pečivo podobné Slunci - koblihy. Masky uplatněné v masopustních průvodech (ale i při mikulášských a obchůzkových dnech) odrážely magickou ochranu, prosperitu. U nás jejich stopy nacházíme v černění účastníků, v jejich převlékání se do kožichů naruby nebo ovazování do slámy a hrachoviny.

2.1 Advent

Doba příprav na vánoční svátky je označována jako advent. V něm věřící očekávají příchod křesťanského slunce - symbolu naděje a nového života - Ježíše Krista.

První adventní nedělí, která připadá na některý den mezi 27. listopadem a 3. prosincem, počíná katolický rok. Liturgickou barvou celého postního období je fialová, kromě třetí neděle adventní (Gaudate). Na důkaz radosti z blížícího se Narození Páně se pouze tuto neděli mění fialová barva za růžovou. V předvánočním období ve vesnicích i městech chodili lidé každý den na roráty, ranní mše svaté, sloužené v římskokatolické církvi k poctě Panny Marie na znamení očekávání Vykupitele. U veliké zpovědnice pod kruchtou hořela vosková svíčka, na níž si sousedi i sousedky napalovali sloupky, aby viděli modlitby.

Na jitřní mši si každý přinesl zvláštní točenou svíčku, tzv. sloupek. Šlo o dlouhý a tenký voskový váleček, často zbarvený, stočený do klubíčka nebo do knížky. Sloupky pomáhaly rozzářit matně osvětlený kostel, kde zněly zpěvy rorátů: „Rosu dejte nebesa shůry a oblakové dštěte Spravedlivého. Otevři se země a vypuč Spasitele. Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. A bude v onen den světlo velké ..."

První a poslední den rorátů obohatily v Domažlicích na konci 80. let 19. století „staročeské" roráty z doby Karla IV. Nastudoval je tehdejší ředitel kůru Alois Topinka a zpívající jistě potěšili všechny milovníky a znalce hudby, i všechny věřící. O půlnoční mši nechyběla nejpopulárnější pastorální mše Jana Jakuba Ryby - Hej, mistře.

Od roku 1908 zaznívá o všech čtyřech adventních nedělích z ochozu věže arciděkanského kostela v Domažlicích píseň „Z nebe posel vychází". Dříve se tak dělo vždy úderem 7. hodiny ranní, v současné době je to o půl hodiny později, kdy se městem rozezní adventní písně v podání dechového souboru.

„Adventíček", malý zvon, vyzváněl po Domažlicích v 18.00 hodin večer. Denně v době adventní oznamoval všem lidem, že se blíží posvátný čas Vánoc a svolával věřící k večerní modlitbě. Jinak mlčel celý rok. Poprvé se rozezněl v předvečer první adventní neděle.

Advent měl ráz kajícnosti. Věřícím se přikazoval přísný půst, někde nejedli maso po celý advent. Církev zakazovala svatební a hlučné veselí a povzbuzovala k pokání a k polepšení. Přísné církevní zákazy bývaly často porušovány. I když byl advent dobou nejrůznějších omezení, konaly se lidové obřady a zvyky, které postní kázeň porušovaly. Významné postavení v tomto období zaujímaly obchůzky maskovaných postav symbolizujících očistu. Masky přijímaly zpověď, vykonávaly tresty a odměňovaly za sliby do budoucna.

Na Chodsku ženské oblékaly modré šerky, bílé fěrtuchy a bílé pleny. Šaty vysokých barev se uklidily do truhel. O Adventu se zpívaly pobožné písničky místo světských, nechodilo se k muzikám a netancovalo se.

2.2 Sv. Cecilie - 22. listopad

V den sv. Cecilie, patronky hudebníků a zpěváků, se ve městech scházeli členové literátských, zpěváckých a hudebních bratrstev a po jejich zániku v průběhu 19. století členové pěveckých spolků a sborů. V Domažlicích fungoval až do 70. let 19. století ceciliánský spolek, kdy ho vystřídaly dva pěvecké spolky - ženský Jitka a mužský Břetislav.

Hned ráno bývala slavná zpívaná mše ke cti světice, při níž muzikanti hráli proto, aby si na světici vyprosili hodně štěstí ve hře. Tento den nebo v předvečer svátku světice jednali členové těchto shromáždění o spolkových záležitostech, přijímali nové členy a rozhodovali o finančních záležitostech. Večer pak uspořádali společnou večeři s cecilskou zábavou (plesem), kam většinou měli přístup i lidé z řad veřejnosti. Byla to poslední taneční zábava ve městě.

2.3 Sv. Kateřina - 25. listopad

Svatá Kateřina byla poslední taneční zábavou roku, a to většinou na vesnici. Blížil se advent, doba přísného půstu a odříkání. Sv. Kateřina byla patronkou muzikantů, a tak se říkalo, že svatá Kateřina zavírá muzikanty do chléva. Při kateřinských zábavách platilo ženské právo, ženy se staly hlavními postavami děje. Platily hudebníky, vybíraly si tanečníky, ale zároveň i zajistily občerstvení. Jen o půlnoci náleželo mužům právo vybrat si svoji tanečnici. Tančilo se často až do rána, aby se užilo veselí do posledních chvil.

2.4 Svatý Ondřej - 30. listopad

Patřil spolu se Štědrým dnem k nejvýznamnějším věšteckým dnům zimního období. Sv. Ondřeje odedávna nevěsty považovaly za svého patrona, a tak se na něj v předvečer svátku děvčata na vdávání obracela se žádostí o zjevení nastávajícího. A nejen dívky, ale vůbec každý, kdo chtěl poznat svoji budoucnost. A právě v tom jim pomáhala řada magických úkonů. Děvčata poslouchala psí štěkot. Odkud pes zaštěkal, tím směrem se měla vdát. Někde každá dívka z domu nabídla psovi kousek housky - od které si vzal, měla se první vdát. O půlnoci chodily dívky klepat na kurník - ze zakokrhání kohouta mělo děvče radost, ozvala-li se slepice, muselo si na vdavky ještě rok počkat. Osud lidí věštila i řada dalších zvířat a ptáků - kůň, kráva, býk, vepř, kočka, vlk, zajíc, had, myš, houser, kukačka, straka, vrabec, vrána, holub a další. Děvčata počítala stébla trávy či polínka v hranici dříví, kdy sudý počet znamenal mládence a brzký sňatek, lichý pak vdovce. Podle tvaru polínka dívka také usuzovala na vzhled budoucího manžela. Velmi oblíbené bylo psaní lístečků. Dívky si na papírky napsaly jména všech svobodných chlapců, strčily je pod polštář a ráno první vytáhnutý byl ten pravý. Jiná dívka zavářela lístky do knedlíků, další si na rozházené papírky venku klekala. Postup zůstával stejný - první náhodně vybraný lístek prozradil jméno manžela.

Snad nejraději měly dívky házení střevícem. Dívka se postavila zády ke dveřím a hodila za sebe střevíc - pokud zůstal špičkou ke dveřím, měla dívka naději, že se příští rok dostane z domu.

O půlnoci bylo také možno spatřit svůj osud na hladině vody ve studních, v díži, v zrcadle nebo dokonce v komíně. A všichni zkoušeli najít svoji budoucnost sléváním olova, kdy z podoby slitku zkoumali svoje další osudy. Obměnou tohoto zvyku bylo i hádání osudu za pomoci hrnečků nebo talířků, jejichž počet i obsah se lišil. Hrnečky obrácené vzhůru se zamíchaly a každý si na jeden ukázal. Co pod hrnečkem našel, to ho příští rok čekalo. Chléb symbolizoval blahobyt, cibule smutek či nehodu, hlína smrt, prsten svatbu, panenka narození dítěte, hřeben nemoc, peníze bohatství, klíč dům. Většinu zmíněných pověrečných úkonů doprovázelo magické zaříkávání.

2.5 Svatá Barbora - 4. prosinec

Na sv. Barboru se stále udržuje zvyk řezat třešňové větvičky, aby do Štědrého dne vykvetly. Dnes se však řežou jen pro radost z květů. Dříve se však věřilo, že pokud děvčeti, které je nařezalo, vykvetly, to se do roka a do dne vdá. Pokud rozkvetly dříve, každý den se zkrátila předsvatební lhůta o měsíc. Rozkvetlé třešňové květy jsou symbolem Panny Marie, znázorňují její čistotu. V minulosti odnášela děvčata uříznutou větvičku do teplého chléva, zalévala ji vodou z úst a pečlivě opatrovala.

Vykvetlou barborku si o půlnoční mši dávala děvčata za šněrovačky. Chtěla tak přivábit k sobě hocha, kterého tajně milovala. Pokud dívce barborky vykvetly do Božího hodu vánočního, měla se vdát již o masopustu. A navíc za chlapce, který ji při půlnoční mši sebral za šněrovačkou zastrčenou barborku. Třešňová poupata byla nejen předzvěstí svatby, ale měla i čarovnou moc odhalit na půlnoční mši čarodějnice. I na Chodsku byla tato pověra hojně rozšířena. Z třešňového proutku se udělalo očko, nebo se dvě větévky zkřížily. Kdo se očkem nebo přes větévku podíval při Gloria o půlnoční mši na zástup lidí v kostele, viděl čarodějnice obrácené zády k oltáři.

Barbora ale také představovala tajemnou bytost s metlou v ruce jedné a s košíkem ovoce nebo cukroví v druhé. Všude to byly dívky převlečené do bílých šatů, se závojem a zeleným věncem z myrty nebo rozmarýny na hlavě. Na Chodsku byli barborkami chlapci oblečení do hrachoviny s pomoučeným obličejem. Někde chodily dvě, jinde tři, často až šest masek, a to v předvečer svátku. Vyplácely neposlušná děvčata, hodné podělily a nezapomínaly jim připomínat „mulisi, mulisi" (modli se, modli se). Barbory zpívaly píseň ke chvále sv. Barbory:

„Hle, tam brány vorevřený na nebeskyj výsosti, panny slavně vokrášlený pospíchají s radostí.

Patřme tám i pannu svatou, její den dnes pamětný, v ruce drží lampu zlatou, oleje tám hojně v ní.

Mezi kůry andělskýma, svatá panno, přebýváš, včasný života skončení v nebi nám vyžádáváš."

Barborky s sebou jako odměnu nosily tradiční ovoce (jablka, hrušky, švestky) - čerstvé i sušené a vedle dětí podělovaly i dívky na přástkách. Na Chodsku bylo používané úsloví „si štědryj jako barborka".

Svátek sv. Barbory byl na Chodsku zahajovacím dnem společných přástek (předlo se však už na sv. Martina). Začala se scházet i mládež, včetně té přespolní.

2.6 Svatý Mikuláš - 6. prosinec

Mikuláš chodil s nadílkou téměř všude. Kam nezašel, dostávaly děti za okno aspoň punčochu. Neposlušné děti v ní našly brambory a uhlí, hodné děti zase cukroví, jablka a ořechy. Všude však měla obchůzka stejný smysl - obdarovat a potěšit nejmladší členy rodiny. Tento svátek byl ještě v 80. letech 19. století více významným dnem pro obdarování než Štědrý den, a to především na venkově a malých městech.

Velké mikulášské průvody probíhaly i na Chodsku. V předvečer svátku nebo přímo 6. prosince chodila chasa po venkovských staveních v různém přestrojení, mezi nimiž nechyběl „bílý", tedy Mikuláš, „Měkuláš", celý ovázaný slámou. I čepice byla ze slámy - měl ji přes celou hlavu, jen pro oči si nechal mezi stébly prostor. Napřed přišel do stavení žid, jakoby prodával zboží na dlouhý nebo krátký lokte a snažil se vyšlehat všechna děvčata mírou, kterou všechny přeměřoval. Potom se do místnosti vřítil čert nebo více čertů, v obličeji začernění, v jedné ruce s řetězem a ve druhé s černým hadrem. Tím černili obličeje všem přítomným. Za nimi přišli anděl s Mikulášem a za nimi koza, někdy i další masky. Děti dostávaly od anděla hrušky, jablka a sušené ovoce.

Postupem času se průvod zúžil na tři základní postavy - Mikuláše jako soudce provinilých a hlavní postavu děje. Čerta (čerty), který šlehal děti i dospělé metlou a konečně anděla, dobrotivého a nadělujícího. Obcházející trojice se v předvečer svátku snažila, aby jejich oblečení bylo důstojné a co možná nejvěrohodnější. Mikuláš měl na sobě dlouhou, až na zem padající rochetu z košile, přes ni ornát z papíru s nakresleným nebo vyšitým zlatým křížem. Na obličeji nosil plnovous z vaty, dlouhé vlasy a na nich posazenou mitru. Anděla představovala dívka v dlouhých bílých šatech. Na zádech měla připevněná křídla z tuhého papíru, ve vlasech z konopí jí seděla hvězda. Nesla zvonek, před každým stavením zazvonila a pak teprve všichni vešli do domu.

Mikuláš požadoval na dětech modlitbu, vyptával se rodičů na chování dětí. Hodné děti pochválil, darebáky napomenul, ale všechny obdaroval drobnými dárky, většinou přichystanými od rodičů - křížalami, jablky, ořechy, někde i podomácku vyrobenou hračkou. O rámus a postrašení dětí se postaral čert. Ten měl na sobě obrácený kožich a na obličeji černou škrabošku s otvorem pro uši a ústa, přišitý červený jazyk a rohy. V ruce držel metlu z vrbového proutí a tou náležitě mrskal nejen děti, ale i hospodáře, hospodyni a další chasu, která se v chalupě nacházela. Vyplácel i ocasem, nezbytným doplňkem přišitým vzadu na kožichu. Kazatelé, stejně jako psychologové dnes, napomínali: všeho s mírou a rozumným uvažováním, bez nešikovného a někdy velmi škodlivého strašení dětí. Většinou vše proběhlo v klidu a v úctě ke sv. Mikuláši a ani samotní účastníci nezůstali bez odměny, zvláště když se uvedli krátkou modlitbou. Za svoje vystoupení dostávali ovoce, cukroví, v majetnějších rodinách i peníze a pokračovali o dům dál. Mikuláš zastupoval dobré síly (v křesťanství nebe) a čert síly zlé (peklo). Stejně tak čertova metla neměla vlastně trestat, ale zázračně osvěžit a omladit (stejně tak jako velikonoční pomlázka). Zvyk se v mnoha vsích dochoval dodnes. V dnešní době jsou však čím dál častější plastové masky přes obličej, používání dělbuchů k vytvoření zvukového efektu a odměňování nadpřirozených bytostí rozlévaným alkoholem.

Mikuláš s doprovodem často navštívil také školu, kde pochválil nejlepší a nejhodnější děti a pohrozil zlobivým. V takovém případě se dárky shromažďovaly u učitele a děti si je navzájem vyráběly. Po proslovu vyvolával Mikuláš jednotlivé žáky a připravené dárky jim předával. Celá takto připravená akce proběhla jako mikulášská nadílka a jejich obdobou byly kolem Vánoc tzv. slavnosti vánočního stromku. Také tato událost je v současnosti na Chodsku velmi běžná.

Od konce 19. století se ve městech konaly mikulášské večery pod patronací spolků, v Domažlicích je pro své členy nejčastěji organizovala Měšťanská beseda. Ani v domažlických rodinách nebyly děti o tradičního Mikuláše ochuzeny. Bohaté dárky se však tehdy nerozdávaly. Matky samy připravovaly dětem pamlsky, ale ne cukrovinky, nýbrž pečivo. V nepřítomnosti dětí, když byly ve škole nebo spaly, tvořily z těsta figurky Mikulášů a čertů. Protože se na Chodsku ve velké vážnosti držel vztah kmotr (kmotra) a kmotřenec, každé dítě si v předvečer sv. Mikuláše odnášelo ke svému kmotru nebo kmotře misku nebo talíř s prosbou, aby je dali za okno. Mikuláš dary nedával, ale naděloval. Děti na Chodsku se ptaly: „Copak nám asi svatý Mikuláš nadělí?" V chudých rodinách byl Mikuláš skoupější, ale radosti z dárků bylo všude dost. V bohatších rodinách našly děti i dřevěného koníka, pestře malovaného koníčka na kolečkách, plechovou mašinku, šavli, pušku nebo panenku. Nejdřív se děti potěšily s dárky doma a hned pospíchaly pro nadílku za kmotrou (kmotrem).

Šestého prosince se v Domažlicích konal tradiční mikulášský trh, kde se prodávaly nejrůznější výrobky a spěchali na něj i lidé z okolních vesnic. Byl vlastně předzvěstí blížících se vánočních svátků. V Domažlicích nebyl mikulášský trh příliš oblíbený a již kolem roku 1872 se objevují stesky, že jeho návštěvnost je rok od roku slabší. Mikulášské trhy se kromě jiného neobešly bez typických postav čertů, andělů a mikulášů, vyrobených z hlíny a papíru, jejichž oblečení a atributy se nijak nelišily od skutečných masek obcházejících vsi. Na trhu se ale také prodávalo pečivo - kynuté, spletené do tvarů figur, cukrkandl, marcipán, turecký med, drobné nebo figurálně tvarované, bretonem zdobené pěnové pečivo.

Nejobvyklejším mikulášským a vůbec vánočním pečivem byl perník, oblíbený jako dárek a pochoutka při slavnostních příležitostech ještě ve 30. letech 20. století. Cukrářské řemeslo mělo v Domažlicích početné zastoupení, a tak i na trhu byly stánky cukrářů a perníkářů obleženy až do pozdních večerních hodin. Když začal zvonit v šest hodin večer na věži děkanského kostela zvon adventíček, zpestřily trh procházející skupinky čertů, andělů a Mikulášů. Ve 30. letech patřila mezi největší atrakce jedna ze skupin dospělých, která jezdila po městě v kočáře nebo na saních.

Sortiment nabízených výrobků při adventních a vánočních trzích se v průběhu jejich trvání měnil. Ani dnes na nich nechybí jmelí, ozdoby z nejrůznějších materiálů a pro různé použití (na stromek, pro vnitřní i vnější dekoraci), ryby, stromky, františky, purpury, prskavky a samozřejmě dobré jídlo a pití. Trhy se konají většinou v blízkosti veřejných stromů.

2.7 Sv. Lucie - 13. prosinec

Sv. Lucie byla ochránkyní před očními chorobami a v lidovém pojetí i proti čarodějnicím. Od Lucie do Božího narození dávaly hospodyně kravám kousek těsta smíchaného s různým kořením, aby nad nimi neměly čarodějnice moc. Zamykaly se chlévy, mléko se nedávalo nikomu cizímu a popel z domu se shromažďoval až do půlnoci Štědrého dne.

Pořekadlo „Lucie noci upije a dne nepřidá" bylo odvozeno od zimního slunovratu, kdy je nejdelší noc a nejkratší den. Dnes připadá přibližně na 23. prosince. Rozdíl mezi zmíněným pořekadlem a skutečností vyplývá z nesrovnalostí mezi juliánským kalendářem a skutečným slunečním časem. Podle juliánského kalendáře, zavedeného Gaiem Juliem Caesarem a platného až do roku 1582, se však zimní slunovrat slavil o deset dní dříve.

Lucie představovala i tajemnou obchůzkovou postavu. Lucka na Chodsku (obyčejně převlečený chlapec) byla celá zahalená hrachovinou nebo povřísly, prostovlasá, rozcuchaná a v ruce držela pometlo. Hrachovinou byla tak obalená, že ani neviděla a museli ji vodit. Když přišla do světnice, neustále sebou třásla a naháněla hrůzu nejen dětem. Nosila při sobě jeden nebo dva dřevěné nože potřísněné zvířecí krví a škopíček. Těmi při přástkách píchala děvčata, chtěla jim vzít „z paty krev a z břicha žaludek" za stálého odříkávání „jdu, jdu, jdu, noci upiju". Neposlušným dětem chtěla rozpárat břicho a nacpat jim tam hrachovinu nebo piliny.

Svatá Lucie byla také uctívaná jako patronka kočích, švadlen a přadlen. Na její svátek se však příst nesmělo. Pokud při obchůzce zastihly Lucky nějakou hospodyni, jak dere peří nebo přede len, vrhly se na ni a práci překazily - koudel rozfoukaly, kužel nebo kolovrat odnesly.

2.8 Obchůzka Adamáků

Poslední týden před vánočními svátky chodívali po chodských vsích adamáci „haramáci". Byli to chlapci přestrojeni za Adama (Harama)a Evu (Hevu), Boha Otce, anděla a ďábla. Chodili od domu k domu a všude zahráli malé divadlo. Bůh Otec měl bílou paruku a vousy ze lnu poprášené moukou, bílou sukni, přes ni košili převázanou stuhou a ve vlasech svatozář z pozlaceného papíru. Stejně byl oblečený i anděl se svatozáří ve vlasech. Nesl zelený stromek, jedlový nebo smrkový, se zavěšenými červenými jablky a modrými papírovými kvítky. Jablíček musel mít velkou zásobu, aby mohl obdarovat všechny děti při obchůzce. Adam, většinou mladý, hezký chlapec, měl úzké šerkové kalhoty a přes ně režnou košili. Byl hladce oholený. Eva, mladé hezké děvče s dlouhými rozpuštěnými vlasy, byla oblečená do režné sukně a rukávců s krátkými rukávy. Ďábel nosil černé úzké kalhoty, obrácený černý kožich ušitý z černých koček nebo beránků, v obličeji začerněný a s rohy ve vlasech. V ruce držel ušitého černého hada se zelenýma očima a červeným jazykem. Masky vedl anděl se stromkem v ruce, za ním šel Bůh, pak Adam s Evou a ďábel s hadem. Často je doprovázeli malí andílkové a čertíci. Ti nosili košíčky na získanou odměnu. Po vstupu do stavení všichni společně pozdravili a anděl postavil stromek zasazený do dřevěného špalíku doprostřed světnice. A všichni spustili:

„Šel jest Pámbů, šel do ráje,

Haram za ním poklekaje.

Hdyž doprostřed přicházeli, pravil Pámbů k Haramovi."

Bůh:

„Ze všech stromů rajských jezte, jednoho jen vynechejte, který stojí vprostřed ráje, (ukázal na strom) modrým kvítkem prokvétaje."

Mezitím se ďábel postavil za stromek a mezi větve vhodil hada, kterým pohyboval pomocí režné nitě. Všichni zazpívali:

„Hučinil se ďábel hadem, podved Hevu i s Haramem."

Hned nato požádal ďábel Evu:

„Sněz ty, Hevo, sněz to jabko, dyk je po ňom tuze sladko!"

Přitom hýbal hadem i jablíčkem a lákal Evu. Ta se přiblížila ke stromu, okukovala jablíčka a chtivě se olizovala, zatím co Bůh odstoupil do pozadí a zakryl si tvář rukama. Všichni opět zazpívali:

„Hutrh jabko velmi pruce, ha podal je Hevě v ruce.

Heva vzela, vokousala,

Haramovi teký dala!"

Eva:

Jez, Harame, haspoň kousek!"

Všichni opět zazpívali:

„Podala mu jen vokousek.

Tak se vobá prohřešili, z ráje ven vyhnaný buli.

Dal jim Pámbů po motyce ha poslál je na vinice."

Bůh Otec dal Evě a Adamovi motyku, kterou nesli andílci, a přikázal jim:

„Dite, dite ha kopyjte, chleba sobě dokopyjte!"

Eva se dala do pláče a k ní se přidaly i ženy a děvčata. Všichni pak zazpívali:

„Než se chleba dokopali, dost se vobá naplakali.

Heva djestě dětí míla, chleba dost jim nedobyla.

Naříkala, dynovala,

haž Pána Boha husmířila, husmířila haspoň drobet, kála se, že jí dábel podved. “

Hospodyně adamáky obdarovala moukou nebo vejci, chlebem, ovocem, ořechy a někdy dokonce lnem. Kde dali málo, tam slídili čertíci po celém domě a sebrali z potravin všechno, na co přišli. Odůvodňovali to tím, že „djestě (dvěstě) dětí něco spotřebuje"!

J. Š. Baar o této lidové vánoční hře hovoří ve své knize Paní komisarka jako o německém zvyku.

2.9 Klempera -19. prosinec Tomáš - 21. prosinec

Pro město Domažlice byly v předvánočním období vedle tradiční mikulášské obchůzky a chození Lucek typické dvě postavy: Klempera a Tomáš. Klempera chodila po městě týden po Lucce - 19. prosince. Celá v bílém, včetně závoje, nosila necky pobité hřeby a kladivo v ruce. Když ji pustili domů, položila necky na zem a do hřebů na nich tloukla kladivem. Zlobivým dětem hrozila, že jim oková nohy a zatluče do nich cvočky. „Když nebudeš jíst, zavolám na tebe Klemperu", hrozili rodiče dětem po zbytek roku.

Tomáš (Torna) byla maškara, která obcházela město 21. prosince, na den sv. Tomáše. Muži celí v bílém nosili na jedné ruce košíček s „čepeníčky" (stočenými preclíky z kvalitní bílé mouky) a hnětankami z tmavé mouky. V druhé ruce měli měchačku nebo vařečku na vyplácení dětí.

V chalupě pak zjišťovali, které dítě je mlsné a které jí všechno. Nemlsné děti obdarovávali čepeníčkem, mlsným nadělili kus hnětanky, pleskli je vařečkou přes ústa a řekli: „Praví ti Tomáš - doma jez, co máš a u lidí, co ti dají."

2.10 Tomášský trh

Tomášský trh býval v Domažlicích ve 2. polovině 19. století určen výhradně potřebám vánočních svátků. Konal se na den sv. Tomáše, tedy vždy 21. prosince (od roku 1969 je Tomáš slavený 7. března). Ke koupi zde byly např. čerstvé vánočky a pražské suchary.

2.11 Vánoce, vánoční svátky

Dnes nejoblíbenější svátky nejen křesťanského světa byly v Římě zavedeny v roce 354 jako oslava narození Spasitele, Ježíše Krista. V průběhu 4. století se šířila i do ostatních zemí. Církev se snažila překrýt tradiční pohanské oslavy vítězství světla nad tmou, kdy jim byl vyhrazen vymezený počet posvátných nocí zimního slunovratu. Ústředním dnem Vánoc je 25. prosinec, určený jako den narození Ježíše Krista. Dny oslav se kryly i se dvěma významnými římskými svátky - narozením nepřemožitelného božstva Slunce (25. prosince), velmi oblíbenými Saturnáliemi (17. - 24. prosince) a germánským zimním svátkem Jul na posílení vegetačních sil, tedy úrody.

2.11.1 Štědrý den - 24. prosinec

Ústředním dnem českých Vánoc je 24. prosinec, Štědrý den a večer, předvečer narození Ježíše Krista. Pokud připadl na neděli, jako např. v roce 1871, půst se ustanovil již na sobotu, neboť v neděli jej církevní zákony zakazovaly.

Probíhal pod vlivem mnoha přísných pravidel. Především platil přísný půst, dokud se na nebi neobjevila první hvězda. Jíst se zakazovalo i dětem pod pohrůžkou, že neuvidí zlaté prasátko. To někde skutečně spatřily - hospodyně vzala cedník a pod něj dala svícen. Jak cedníkem pohybovala, po stěnách lítala „zlatá prasátka". Pokud se ráno snídalo, pojedla se jen topinka s medem a česnekem. Dobytku byly ráno dávány krajíčky chleba posypané svěcenou solí a drtí z posvěceného věnce na Boží tělo, na každém krajíčku se třemi šípky. Ty se musely natrhat předešlého dne a nesměly být doneseny pod střechu.

K obědu, zpravidla jen staří, nemocní a děti, jedli na Chodsku jen polévku, nejčastěji hrachovou. Vyvrcholením celého dne byla štědrovečerní večeře. Ta měla být složena aspoň z devíti různých jídel, neboť se věřilo i na Chodsku: čím více chodů, tím více mandelů na poli. Také jídla mělo být více, než kolik lidé mohli sníst, to proto, aby byla zajištěna hojnost v příštím roce. Stůl měl své stálé místo v rohu „sence", někde se na Štědrý večer stěhoval doprostřed místnosti. Na stůl přibyl lněný ubrus a zelené větvičky. Hospodář zasedl v čele stolu, naproti němu hospodyně, po pravici syn, po levici ostatní děti. Před samotnou večeří se všichni pomodlili za zemřelé příbuzné, vzpomínali na rodinné příslušníky, příbuzné a známé ve světě nebo ve válce. Venkované a prostí lidé udržovali štědrovečerní jídelníček dlouho v původní tradici. Štědrost večera spočívala především v pestré skladbě pokrmů. Málokde byly podávány pokrmy z masa. V jídlech měly být zastoupeny všechny plodiny, které se v hospodářství v tom roce urodily. Na Chodsku byla oblíbená hrachová, čočková, houbová, po zavedení ryb i polévka z jejich hlav, dále černý kuba z hub a krupek s nepostradatelným česnekem, často ještě zapékaný v troubě.

Na Štědrý den pekla každá chodská hospodyně caltu - vánočku z kvalitní bílé pšeničné mouky. Nikde nechybělo ovoce, čerstvé nebo sušené. To se zpracovávalo do muziky - tradiční omáčky z rozvařených sušených švestek, jablek a hrušek, ochucené kořením, slazené medem a zahuštěné perníkem. Muzika se podávala k vánočce a po přijetí ryby do chodského jídelníčku i ke kaprovi načerno.

Na Chodsku nesměl chybět na štědrovečerním stole hrách nebo čočka symbolizující bohatství. Následovala houbová omáčka s vdolky. Obřadním jídlem byla i kaše, jáhlová nebo krupičná. Krajovým vánočním jídlem byly nakrajovánky, pečivo z předem upečeného kynutého těsta polité vřelým mlékem a posypané mákem a perníkem. Na stole byl vždycky chléb, tedy i o Vánocích, uctívaný jako Boží dar. Ryba byla do 19. století součástí štědrovečerní tabule výhradně zámožných měšťanských rodin či obyvatel rybníkářských oblastí.

Ryby sice byly obecně postním jídlem, nikoli však typicky vánočním. V lidové kuchyni se v tomto směru dlouho neuplatňovaly. Ve větší míře, zřejmě pod vlivem města, se ryby o Vánocích na Chodsku objevily až ve 20. letech 20. století, např. v obci Tlumačov až během druhé světové války. V majetnějších rodinách, např. ve mlýnech, měli již na konci 19. století k večeři kapra na modro, rybí řízky nebo rybu uzenou. Od konce 19. století se ve velké míře začaly v místním tisku objevovat reklamy na prodej ryb, a to nejčastěji na kapry a štiky z chudenického panství.

Na stole nesmělo chybět ovoce - čerstvé i sušené. Jablka, z jejichž jader se hádal osud v příštím roce: kdo našel v rozkrojeném jablku z jader naznačený kříž, do roka zemřel. Komu zůstala jádra neporušena a měla tvar hvězdy, byl po celý příští rok zdravý. Ze skořápek snědených vlašských ořechů vyráběl hospodář po večeři hračky, kolébky a kočárky pro děvčata, loďky a vozíky pro chlapce.

Stolování se ještě místy ve 30. letech 20. století řídilo pravidelnou obchůzkou obecního pastýře nebo ponocného, který chodil po jednotlivých domech. Pod okny vytruboval vánoční koledy nebo jen popřál šťastné a veselé svátky.

Štědrovečerní večeře připomíná obřadní zádušní hostinu. Začínala a končila modlitbou a po celý večer se vzpomínalo na zemřelé příbuzné. Lidé věřili, že se duše zemřelých předků po dobu „svatých nocí" vrací mezi lidi a žijí s nimi. Tato představa byla spojena s řadou zákazů: nesmělo se hlasitě mluvit a smát, vynášet věci z domu, nesmělo se zametat. Zakazovala se řada domácích prací, např. šití, předení a tkaní. Od večeře nesměl nikdo vstávat, dokud všichni nedojedli, kdo zákaz porušil, do roka zemřel. Zvláště se ten zákaz vztahoval na hospodyni - nesměla od stolu odcházet, aby se jí nerozbíhala drůbež. Ke stolu byl pozván každý, kdo pobýval v domě - u stolu musel být sudý počet, lichý znamenal smrt jednoho z nich.

Štědrý den byl od rána až do večera vyplněn řadou příkazů a zákazů. Ze stavení se nic nepůjčovalo, jinak by všichni měli po celý rok neštěstí. Souviselo to s negativním působením zlých sil a duchů na člověka a hospodářství prostřednictvím cizích věcí. Večer váhaly hospodyně rozsvítit jako první. Ve kterém stavení se poprvé objevilo světlo, tam měl vypuknout příští rok oheň. I po večeři si lidé našli čas na provozování nejrůznějších pověrečných úkonů. Do vody lili žhavé olovo, pouštěli ořechové lodičky se svíčkou. K magickým praktikám patřilo uzavírání předmětů do kruhu, např. obtáčení stolu řetězem. Svobodná děvčata provozovala praktiky, jimiž chtěla zjistit termín svatby nebo poznat svého budoucího manžela. Chodila o půlnoci klepat na kurník, třást bezem („Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde muj milyj jest“), házela pantoflem, chodila se dívat na podobu svého muže do rybníka nebo studny atd. Mohla si tak zopakovat věštbu předpovězenou již sv. Ondřejem. Lidé na Chodsku věřili, že zvířata o půlnoci mluví lidskou řečí.

Štědrost rodiny zahrnovala i zvířata a nezapomněla ani na neživé věci. Po večeři vzala hospodyně od všeho trochu a obdarovala dobytek i drobná zvířata. Zbytky hodila do studně, aby měla čistou a dobrou vodu a na zahradu pod strom pro úrodnou zemi. Drobty ze stolu hodila do ohně, aby neškodil. Obdarování země a ohně bylo motivováno snahou o zabezpečení úspěchu v hospodářském životě. Voda, oheň i země hrály ve vánočním období důležitou roli. Voda měla v lidovém pojetí velký význam, neboť podporovala růst, dávala zdraví a očišťovala. Stejně si lidé vážili i země. Věřili, že duše zemřelých setrvávají pod zemí, a tím ovlivňují její plodnost. Zvláštní místo v životě člověka zaujímal oheň. Házením zbytků do plamenů se vyjadřovala úcta k ohni. Věřilo se, že oheň očišťuje, a tak i předměty, které s ním přišly do styku, získávaly magickou moc. Hospodyně pomáhaly k bohaté úrodě i ovocným stromům. O jejich kmeny otíraly ráno ruce od těsta při zadělávání na vánočku. Stromy děti ovazovaly povříslem a třásly jimi, aby se probudily ze zimního spánku.

„Vovazujte se, štípkové, hať vám nepomrznou kvítkové! Zyjtra bure mráz, mráz, popožehne vás, vás!

Popožehne váše pupíčka, neburou žádný jablíčka, hani hrušky a sláďáta, hani švestky, kadláta!

Vovazujte, vovazujte kmíny, hať nepomrznou hani jívy, kotvičky hať z jera nalijí,

Boží hourodu nám nadělí.

Vstávyjte, lidi, na Štědryj den, dostanete housku s medem, haby jedovatina žádnýmu neškodila ha Boží láska nás šechny vochránila."

V některých chodských vesnicích ovazovaly děti stromy nití. Tato niť se musela napříst ráno na Štědrý den. Když byly stromy ovázané, hospodář zatřásl stromem. Padalo z něj ovoce, které hospodář potají připravil a házel do výšky. Děti je našly a měly radost, že je stromeček odměnil.

Slámu někde používali i při výzdobě světnice. Rozprostřeli ji na vydrhnutou podlahu a po celý den až do večera po ní lidé chodili tiše a opatrně. Pokládání slámy na zem souviselo s představami o návštěvě zemřelých předků, aby si jejich duše mohly po večeři odpočinout. Podle křesťanské věrouky proto, aby byl v domě klid a Ježíšek se nebudil. Otep slámy se dávala i za okno, aby Ježíšek nakrmil svého koníka, který ho vezl. V Mrákově děti v 70. letech 19. století na slámě nebo aspoň několika jejich stéblech v noci z 24. na 25. prosince dokonce spaly.

Nadělování dárků bylo původně spjato se 6. prosincem, tedy mikulášským svátkem, ale postupně se tento zvyk přesunul na Vánoce. Dárky naděloval Ježíšek a na chodském venkově se dávaly jen nenákladné, podle zámožnosti rodiny a dostávaly je hlavně děti. Dárky našly před večeří na židli nebo u talíře, častěji však pod stromkem nebo betlémem.

Dětem velmi chudých rodičů nadělil Ježíšek zpravidla, co nutně potřebovaly, a to většinou jen díky sbírkám. Ty od konce 19. století organizovaly domažlické spolky, místní odbory celonárodních organizací (Národní jednota pošumavská, Ústřední Matice školská), peněžní ústavy nebo sdružení řemeslníků a obchodníků (společenstva, obchodní grémia). Děti dostávaly boty, pletené šály, čepice, rukavice a punčochy nejen místní chudé děti. V Domažlicích se nezapomínalo ani na české děti v pohraničí. Ty musely chodit do školy pěšky často ze vzdálených míst a za každého počasí, tak jistě teplé oblečení uvítaly. K vybraným peněžním obnosům se často připojili i majitelé pekáren, cukráren a koloniálů. Dětem tak alespoň jednou v roce dopřáli bonbony, fíky, datle, sladkosti, čokoládu a cukrovinky. Slavnosti vánočního stromku se často přesouvaly na den 25. prosince nebo 6. ledna. Děti si připravily pro své dárce program většinou v podobě vánoční hry. Nezapomínalo se ale ani na dospělé bez finančních prostředků a byli obdarováni alespoň jídlem. Ve městě se v tomto směru nejvíce angažoval Dobročinný a vlastenecký spolek paní a dívek Božena Němcová.

Lidé věřili, že se současně s darem přenese i část samotného dárce na obdarovaného člověka. Dar je po staletí jedním z nejdůležitějších způsobů a prostředků navazování, udržování a upevňování vztahů mezi lidmi. Vánoční dary bývaly v pohanských dobách obětí, trvajíce od sv. Mikuláše (6. prosince) až do Nového roku, místně až ke Třem králům (6. ledna).

Večer byl obvykle zakončen cestou na půlnoční mši, na Chodsku se jí říkalo jitřní. Zpravidla se jí zúčastnili všichni dospělí i větší děti. Lidé často chodili do kostelů ze značných vzdáleností a na cestu si svítili tzv. fakulemi z vysušených draček (špánů, tenkých dřívek). Ty se pokapaly smolou nebo obmotaly hrstí koudele posypané usušenou smolou a zapálily se. Loket dlouhá pochodeň vystačila přibližně na dvě a půl hodiny. Na jitřní se chodilo s lucernami. I o půlnoční si našly dívky čas na věštění. Do modlitební knížky zastrkaly několik papírků se jmény chlapců, kteří se jim líbili. Při mši vytáhla náhodně jeden z papírků - za chlapce toho jména se měla vdát.

Zvyk zdobit vánoční stromek jsme do našeho prostředí přejali z německých oblastí. V Porýní byl znám již v 17. století a prostřednictvím měst se na přelomu 18. a 19. století začal šířit po Evropě. U nás je znám od roku 1812, kdy ředitel Stavovského divadla Karel Liebich nechal ozdobit jedli ve svém zámečku v Libni. Poté se stromek šířil po domácnostech a kostelích v Praze, odtud putoval do dalších měst u nás, až nakonec došel až na venkov.

Na Chodsko dorazil až na počátku 20. století. Na chodském venkově stromek nejčastěji stavěli do okna, ale také věšeli ke stropu špičkou dolů nebo stavěli na truhlu. Nikdy nestál na zemi. V nejchudších rodinách si domů pořídili alespoň zelenou větev a ořechy, jablka a papírový řetěz, nejčastější lidové vánoční ozdoby, si dávali jen na slaměnou ošatku nebo mísu. Na konci 19. století se stromek zdobil ve většině měšťanských rodin.

Vánoční stromek vycházející z městského prostředí, zaujal nakonec i v lidovém prostředí pevné místo a v českém prostředí vytlačil tradiční betlémy rozšířené po celém křesťanském světě. Lidové betlémy odrážely všední život lidu ve vesnici a v malých městečkách. Postupně přibývaly postavy muzikantů, řemeslníků a kulisy měst. Betlémy se doplňovaly spoustou domácích i exotických zvířat. Věrně zachycovaly dobovou módu, lidové kroje, architekturu i reálie běžného života. Nejčastějším materiálem pro jejich výrobu bylo dřevo, dále hlína, vosk, těsto, papír a postupně přibývaly další netradiční materiály - kukuřičné šustí, těsto, sklo, drát, perník, čokoláda atd. Na Domažlicku se betlémy vyráběly nejčastěji z lipového dřeva, často doplňované papírem a polychromované. Jako oblast známá výrobou keramiky byla druhým nejčastějším materiálem při výrobě betlémů hlína.

Mezi dodnes udržovanými vánočními zvyky se řadí rozkrajování jablek, lití olova, pouštění svíček, zdobení vánočního stromku i stavění betlémů, zpívání koled, řada lidí dodržuje tradiční jídelníček a v mnoha rodinách se stále pečou vánočky a vánoční cukroví.

2.11.2 Boží hod vánoční - 25. prosinec

Na Boží hod vánoční se nevařilo, neuklízelo a nepracovalo, aby nikdo nemohl znesvětit den narození Ježíše Krista. Odhadování úrody z prvních úkazů počasí nebo vyrostlé pšenice patřilo mezi jediné obyčejové projevy. Obecně rozšířená byla toho dne představa návštěvy prvního člověka v domě. Vešel-li jako první do stavení muž, měli mít v hospodářství samé beránky a býčky, vstoupila-li jako první žena, měly se rodit samé ovečky a jalovičky. S mladým člověkem přicházelo štěstí, se starým neštěstí. Dítě nebo děvče znamenalo štěstí, svobodný chlapec veselost, těhotná žena nemoc. V některých vsích se magie prvního příchozího udržovala již na Štědrý den.

Na Chodsku se nesmělo chodit na hyjtu. Pokud přece jenom někdo přišel, pohostil se, ale žádné „světské" řeči se nevedly. V mnoha rodinách se nejedlo maso, ale jen smetanová omáčka s knedlíky, na Chodsku zvané buchty. Tento den se slavila tzv. selská dívčí koleda.Každá děvečka nebo dcera dostala od hospodyně hnětanku, tj. veliký koláč, dobře máslem a smetanou zadělaný, se skořicí, rozinkami a mandlemi. Svobodní chlapci a děvčata pak šli společně do města na pálenku. Chlapec od děvčete na to dostal hnětanku, aby měl co zapíjet a on jí na oplátku koupil housku a jablka. U muziky se pak musí každý pálenkou opít.Útratu platívala děvčata - za to, že je chlapci u muziky vytočí.

2.11.3 Sv. Štěpán - 26. prosinec

Druhým svátkem vánočním pokračovalo koledování. Začínalo už na Štědrý den, pokračovalo na sv. Štěpána a v různých podobách trvalo až do Tří králů, na Chodsku ještě osm dní po jejich svátku. Dříve chodili po koledě učitelé, kostelníci a obecní chudí.

„Chodí Štěpán po koledě, nese pytel na rameně.

Jenom chojď, Štěpáne, bos, potom tě hupádne nos."

Na konci 19. století koledovaly během vánočních svátků už jen děti, tedy chlapci i dívky. Koledníci navštěvovali všechny domy ve vesnici, někdy zavítali i do obcí v okolí. Vždy si odnášeli výslužku. Kmotřenci nezapomínali ani na svoje kmotry. Ti jim dávali jako koledu pletený věneček z těsta, zvaný koláč, s jablkem uprostřed. Do jablka byl vetnutý peníz.

„Já malyj chlapeček, mám malyj košíček, ten je plnyj voříšků, ponesu jej k Ježíšku do Betléma.

Hyn je šecky dám, eště mu zazpívám, že se ráčil zroditi, v Betlémě naroditi."

„Ha já du k vám, habych řekla vám, že je dnes koleda, hdo mi dnes něco dá, ráda uhlídám."

„Hdo nám nedá nic, ten je ze Škudlic, my se na něj zamračíme, jako nedvěd zabručíme, purem vod vás pryč."

Na konci 19. století chodily tento den koledovat i děti v Domažlicích. Domažlická drobotina všeho věku, děvčata i chlapci, se nemohla dočkat ranního vstávání. Čekala na ni okružní cesta po městě a několikahodinové přezpívávání vánočních koled. Za to si však vysloužila štědrou koledu - výslužku. Sušené švestky, ořechy, hrušky i jablka, na Chodsku zvané sušanky, často děti dostaly i vánočku a v bohatších rodinách i peníze. Malí koledníci šli zazpívat i pověžnému na věž děkanského kostela.

Obecně se věřilo, že obdarování koledníků zvyšuje účinek koledy (vždy obsahovala přání „něčeho dobrého"), nakonec se však stalo hlavním důvodem ke koledování. Časem koleda už nesledovala původní smysl a odměna byla a v současnosti je často vynucována. S racionálním hospodářstvím ztrácely koledy na významu a dostávaly spíše žebravý řád.

Na sv. Štěpána hospodáři symbolicky zapřáhli koně na památku uctění patrona koní. Lidé světili tento den oves v kostele, aby ho zamíchali do jarní setby. Někde pohazovali posvěceným ovsem v kostele kněze na památku ukamenování svatého Štěpána. Stejně tak se jinde pohazovala posvěceným ovsem děvčata, aby byla zdravá, hezká a obratná. Původně to snad mohla být magická snaha o zajištění plodnosti.

2.12 Sv. Silvestr - 31. prosinec

V lidovém prostředí platil sv. Silvestr za osudový den i večer (tak jako Štědrý den a večer). Předpovídala se budoucnost a dělal se velký hluk, neboť v představách lidu zápasil během půlnoci starý rok s novým. Nový rok byl vítán zvoněním zvonů. Svatý Silvestr je patronem domácích zvířat a přímluvcem za dobrou úrodu krmiv. Silvestrovské obyčeje doplňovaly obchůzky starých žen (divé báby, ometačky), podle nichž se celý večer nazýval babím večerem. Silvestrovské oslavy byly vesnici cizí. Lidé navštěvovali kostel, děkovali za všechno dobré v uplynulém roce, Nový (i nový) rok přivítali modlitbou a většinou s obavami hleděli do budoucnosti.

Ani v městském prostředí nebyla silvestrovská noc ničím pozoruhodná. Lidé si navzájem přáli šťastný a veselý nový rok a přemýšleli, co jim asi přinese rok následující. Změna vnímání Silvestra nastala až v 70. letech 19. století. Lidé si začali silvestrovskou noc užívat, nejen co se týče zábavy, ale i jídla a pití. Obyčej jíst o půlnoci čočku (pro peníze), kroupovou polévku (pro zdraví) nebo horký ovar s křenem a jablky (pro štěstí) pochází právě až z tohoto období. Na stole se nesmělo objevit nic, co mělo peří, křídla nebo rychlé nohy, jinak by štěstí uletělo nebo uteklo a majetek by se v novém roce rozletěl. Z konce 19. století také pochází zvyk doprovázet půlnoční silvestrovský přípitek sklenkou chlazeného sektu. Bombastické oslavy příchodu nového roku rozpoutal až rok 1901 jako počátek nového století.

Přechod od starého do nového roku vítali v Domažlicích zvoněním zvonů i zpěvem hlásného na věži v určité hodiny, většinou od 21.00 večer do 2.00 hodin ráno.

2.13 Nový rok -1. leden

Naši předci počítali nový rok od 25. prosince, datem vycházejícího ze zimního slunovratu. První leden se za počátek civilního roku prosazoval až od 15. století. Příchod nového roku byl oslavován hlučně a vesele, lidé se přestrojovali do masek, hlavně zvířecích. Známí si posílali dary pod jménem Nového léta. Existoval starobylý obyčej vítat přechod ze starého do nového roku zvoněním a zpěvem hlásného na věži v určitých hodinách.

V souvislosti s dobrým počátkem existovala pověra, že to, co bude člověk dělat první den v roce, bude pak činit po celý rok. O Novém roce si přáli známí, kdekoliv se potkali: „Já vinšuju štěstí, zdraví a Boží požehnání." Věřilo se v magii

prvního příchozího, na němž záležel osud rodiny i hospodářství v nastávajícím roce. Každý se snažil pořídit si něco nového na sebe. Všichni se snažili vyhnout všem nepříjemnostem a hádkám, protože věřili úsloví „jak na Nový rok, tak po celý rok". Na Nový rok všichni časně ráno vstali, čistě se oblékli a v rámci svých možností se dobře najedli. Domácnost i hospodářství musely být ve vzorném pořádku.

Tento den nastupovala do služby mužská čeleď. Ženská čeleď dostávala volno, tzv. „vakace (vagace)", které trvaly až do Třech králů (6. ledna). Pokud zůstaly na statku, v němž sloužily, a nešly domů, zastávaly pouze jednoduché práce, např. úklid domu.

Bývalo zvykem i ve městech, že koledovat dům od domu chodili i obecní zaměstnanci - kominík, listonoš, ponocný, strážník, hrobař, kostelník a svíčková bába (žena, která prodávala a často i rozsvěcovala svíčky v kostele a organizovala pálení jidáše na Bílou sobotu před kostelem).

„Na novyj rok my deme k vám, chčestí, zdraví, vinčujem vám, chčestí, zdraví, dlouhá léta: my sme k vám přišli z daleka! Nenechte nás dlouho státi, my mušíme dályjc jíti!

My mušíme do Betléma, tám se stála věc nemalá!

Dítě se nám narodilo, proroctví se vyplnilo.

Z toho daru vám děkujem, novýho roku vinčujem, bysme přes rok zas k vám přišli, ha ve zdraví vás zas našli."

Na Nový rok chodili dětští koledníci s fanfrnochem, lidovým hudebním nástrojem. Jedná se o hliněnou nádobu, popř. džbán, s napnutou kůží a otvorem uprostřed na koňské žíně. Tón vznikal třením žíní mezi prsty navlhčenými vodou. Na koledu chodily obyčejně skupinky po třech - jeden hoch nesl fanfrnoch - druhý hrnek teplé vody – a s nimi děvčátko se šátkem na dárky. Jeden koledník fanfrnoch sevřel koleny nebo si ho opřel o břicho, mezitím si druhý hoch namočil ruce, chopil se „vocasu", tedy žíní na něm, a hráli a zpívali:

„Fanfr, fanfr, fanfrnoch,

nastává nám novyj rok,

novyj rok nám nastává,

koledy se nám dává.

Hou, hou, aleluja!

Vandrovali tři řezníci, dříli krávu při měsíci.

Hou, hou, aleluja!

Jeren praví: Kráva živá! Druhyj praví: Vocas zdvíhá! Hou, hou, aleluja!

Třetí praví: dřite přece, ajť nám kráva nehuteče. Hou, hou, aleluja!

Kráva začla harcovati, na řezníky žalovati.

Hou, hou, aleluja!

Zkažte vy tám poštouc paní, že huž kráva zas na stání! Hou, hou, aleluja!

Ty mlnářouc slepice zvrtaly nám pšenice, pšenice nám zvrtaly, do popele sedaly.

Hou, hou, aleluja!

Mlnář mele mouku v tom bílým klobouku a mlnářka krupici v tý hušatý čepici.

Hou, hou, aleluja!"

Koledníci poděkovali za dary a šli do dalšího stavení. Jak ale připomíná Jindřich Šimon Baar, už v roce 1892 byla novoroční koleda dětí s fanfrnochem na ústupu a úplně pryč byly doby, kdy „fanfrnochovat" chodila mládež a fanfrnochy si vyráběla z korbelů na pivo.

Na novoročních pohlednicích se obecně znázorňovaly motivy, které symbolizovaly štěstí, dlouhověkost a bohatství. Mezi nejčastější symboly tak patřily (a patří) čtyřlístek, mince, houby, prase, podkova, kominík a trpaslík. Nechyběly ani hodiny jako symbol ubíhajícího času.

2.14 Svatvečer svíček - 5. leden

V předvečer svátku Tří králů se v kostele světila voda, sůl a křída, v Klenčí i bobek (bobkový list), na mnoha místech koření a různé předměty ze zlata, zejména náušnice. Svěcená voda podle lidové víry vydrží sedm let, aniž by se zkazila. Posvěcené vodě se připisoval magický účinek. Používala se po celý rok při různých příležitostech. Každý se jí napil proti zimnici. Při donesení jí hospodář nebo hospodyně trochu ulili, namočili v ní svazek prázdných žitných klasů a vykropili obydlí i chlévy, stejně tak i ozimy zasazené na poli, aby jim neuškodil tzv. „svatojánckej ženc". Při tom v obci Milavče říkali: „Ó, vy svatí Tři králové, buďte ochráncové tohoto stavení!" Svěcená voda patřila v domě do kropenky u dveří. S ní se lidé žehnali každé ráno při odchodu z domu i při návratu. Kdo se vydal na dalekou cestu, pokropil se vodou. Posvěcenou vodou se kropili novorozenci při křtu, snoubenci při svatbách, nemocní při zaopatřování, mrtví i rakve. Leckde se stejnou vodou kropil nový kus dobytka, první vůz sena a obilí. Svěcená sůl se dávala na stůl, když přišel farář zaopatřit nemocného, aby si v ní smočil prsty. Když se vrtělo máslo, hodila se jí špetka do máselnice.

2.15 Tři králové- 6. leden

V oktávě sv. Tří králů (ještě osm dnů po svátku, tedy až do 14. ledna) chodili na Chodsku „tříkrálové". Ve skutečnosti však chodili jen dva, třetího dřevěného nosili na „motovítku", kterým za pomocí kliky otáčeli a např. v Klenčí pod Čerchovem na konci 19. století zpívali:

„Ó my tři slavný králové, králové, z daleký zemi jedeme, jedeme.

Vod východu je příchod náš, jak řek prorok Jeremiáš."

Po tomto verši si klekli na kolena a pokračovali:

„Zbudil se Josef ze spaní, vzal to díťátko s Marií.

Vodešel s nimi do Ejipta, tám přebýval dvě tři léta."

Král, který představoval toho „černého vzadu", na Chodsku mu říkali mouřeník, měl začerněný obličej a zazpíval:

„Já se k tomu znám,

že sem z zemi mouřenínský král.

Staňte, vy dva králové, vemte si svý vece a pudeme."

Při odchodu zpívali:

„Toho daru vám děkujem,

novýho roku vinčujem,

bysme přes rok zas k vám přišli,

vás ve zdraví zas vynašli."

Do obcí kolem Domažlic chodili koledovat tři králové z města, většinou žebráci. Někdy měli přes civilní oděv přehozené bílé košile. Odměnou za zazpívanou koledu „My tři králi, my jdeme k vám" jim byla o trochu vydatnější almužna - chléb, vejce a brambory.

Na Tři krále chodíval na koledu kostelník (někdy s učitelem), a to ve městě i na vsích. Dům vykuřovali kadidlem, vykropovali svěcenou vodou a na dveře psali svěcenou křídou iniciály K + M + B (C + M + B)

+ letopočet. Zkratka se vykládá jako zkratka jmen králů, ale původní text je „Christus mansionem benedikat - Kristus ať požehná příbytek".

Tři křížky mezi písmeny symbolizují Nejsvětější trojici, to je Otce, Syna a Ducha Svatého. V nápisu tak splynul původní magický rituál s křesťanským výkladem. Obnovená tříkrálová koleda s psaním tradičního nápisu na dveřích se udržuje i dnes pod patronací farností.

Svátkem Tří králů končí období Vánoc. Na Tři krále se naposledy rozzářil vánoční stromek, někde ho však nechávali spolu s betlémem až do Hromnic (2. února).

2.16 Hromnice - 2. únor

Den svíček, nebo na Chodsku jen prostě „svíčky“. Základ tohoto lidového svátku můžeme hledat už u Keltů a jejich uctívání ohně. Křesťanství tento zvyk přejalo ve svěcení hromniček - voskových svící. Svíce se v kostelech dodnes světí. Nescházely v žádné domácnosti a využívaly se při nejrůznějších úkonech. S hromničkou obcházeli na smrt nemocného, hořící hromničkou kroužili pozůstalí kolem hlavy umírajícího. Při velkých bouřkách se lidé modlili při hořící hromničce, neboť věřili, že ochrání dům před bleskem. Hromnička posloužila i při hospodářských zvycích, např. jako ochrana proti červivosti - předtím než šel hospodář sít pšenici, vypral ji, pokropil svěcenou tříkrálovou vodou a pak do ní postavil rozžatou hromničku. Klekl si na kolena a pomodlil se Otčenáš a Zdrávas. Hospodáři považovali Hromnice za polovinu zimy: „Na Hromnice půl krajíce, půl píce a na druhé straně ještě více".

Na Hromnice bylo zakázáno šít, poněvadž jehla údajně přitahovala božího posla - blesk. Na Chodsku při první bouřce padali na zem a líbali ji na znamení radosti nad zahnanou zimou a vznikající novou silou a plodivostí. Muži zdvihali ve světnici stoly, na dvoře vozy a jiná hospodářská nářadí, sekery zatínali hluboko do země. Věřili totiž, že pokud tak učiní, budou po celý rok silní. Nejstarší generace mužů tak činila ještě ve 30. letech 20. století.

2.17 Svatý Blažej - 3. únor

Na jeho svátek se světily voskové svíce a podle lidové víry měly moc ochránit člověka proti bolestem v krku. Při ranní mši chodil kněz v kostele od jednoho klečícího člověka k druhému. Každému přikládal zkřížené svíčky okolo krku. Těm, kteří na takovou mši zavítali, se říkalo „jdou si pro Blažeje".

V tento den se konaly koledy dětí školou povinných, v písních vzpomínaly na svatého Blažeje, chválily školu a lákaly ostatní děti do školy. Především však vybíraly koledu pro učitele. „Blažejáci" chodili s kovovým rožněm po domech a napíchávali na něj vykoledované potraviny (klobásy slaninu, uzené). Tento zvyk se po zániku blažejské obchůzky přenesl do masopustního průvodu. Z darovaných potravin pak ve školní místnosti uspořádali společný oběd a nakonec veselici. Tato zábava školních dětí byla zakazována, protože nekorespondovala s posláním školy.

2.18 Svatá Dorota - 6. únor

Lidový obřad v předvečer jejího svátku se nazýval chození s Dorotou, na Chodsku se říkalo „chodí doroťáci". Počet osob vystupujících ve hře se lišil, vždy však byli náležitě ke své postavě oblečeni a důstojně vystupovali. Oblečení účastníků se lišilo jen v detailech. Dorota byla zahalená do bílého prostěradla a měla na hlavě věnec - papírový nebo zelený. Katovi nechyběl červený plášť a dřevěný meč. Král si nasadil papírovou korunu a místo pláště si hodil přes záda zástěru. Často se však výstup omezoval jen na stětí. V tom případě se obchůzky zúčastnila jen Dorota s katem. Pasáže hry se v jednotlivých místech shodují - čert s katem hrával karty o královu duši, kat na popravišti spílal Dorotě a nakonec byla smrt svaté Doroty vykoupena potrestáním krále.

Z Chodska se dochovaly popisy hry z obcí Díly a Mrákov, kde vedle Doroty vystupoval král, jeho pobočník, dvě pážata, Teofil (Theofil), kat, andělé, čerti a žid (někdy Jidáš). Král měl červenou sukni, místo pláště květovaný fěrtuch, zlatou papírovou korunu, v ruce žezlo (vršek přeslice) a po boku dřevěný meč. Králův pobočník byl oblečený do modré sukně, sametové jupky se zlatými nárameníky, po boku nosil kord a na hlavě baret s pérem.

V obci Díly chodili doroťáci ještě v roce 1892:

Kat spolu s Dorotou při vstupu do světnice odříkávali:

„O hýle, hýle, hýle, poslyšte malé chvíle, o krásné panně Dorotě, kterážto nechtěla královnou býti, rači hořkou smrť podstoupiti."

Kat:

„Ach, Doroto rozmilá,

král Fabricius mě k tobě posílá,

abys ho za manžela vzala

a jemu neodporovala,

neb von míní tobě stříbro,

zlato dáti a královnou tebe učiniti."

Dorota:

„Ta novina je mi tak milá,

jak nějaká smradlavina,

než bych já si krále za manžela vzala,

rač bych smrt podstoupila."

(Dorota klekne.)

Kat:

„Vodstupte, lidi, na stranu, ať vám nedám s mečem ránu: natáhni, Doroto, krk hezky, já ti ho srazím po mistrovsky." (Srazí Dorotě korunu.)

Oba zpívali:

„Staň, Doroto svatá, kterás bula sťatá, nechtělas krále poslechnout, raděj hořkou smrt podstoupnout, raděj hořkou smrt podstoupnout."

V Mrákově účinkující vstoupili do stavení a pozdravili: „Pochválen Pán Ježíš Kristus." Pak se postavili do půlkruhu a společně zazpívali:

„Ctnostná panna svatá Dorota bohumilý život vedla,

v samotě ha vodříkání Bohu život zasvětila.

Bula z rodu královskýho, cera krále římskýho, menem Teodora oce míla,

ten jí zplodil jen podle těla s Teobildou manželkou."

Pak předstoupil pobočník a zpěvavě odříkával:

„Prosím, prosím, milí páni, byste nám chvíli čas popřáli, bysme vám mohli povědít o krásné panně Dorotě, ceři krále římskýho."

„Ta za tátu krále míla, ten jí zplodil jen podle těla s manželkou Teobyldou svou.

Ona na víru křesťanskou se dala, celý srdce Kristu dala, zapříla všech Bohů svých."

Král:

„Pomni, cero má nezdárná, jaks ranila srdce mý, jak zodpovíš, řekni mně?

Spoléhal jsem tak na tebe, vládnouti že bureš po mně - ó, ceruško nezdárná!

Chtíl sem tě v slávě viděti, korunu na hlavu vsaditi, ó, ty dítě nezdárné!

Obětuj bůžkům honem tu, nebo se huž nevomentu, hlavu srazit tě nechám."

Dorota:

„Vodpusť, oče muj ty drahyj, tuto pro tebe těžkou chvíli vod cerušky jediný.

Nemůžu zradit Krista, keryj pro mě nebe chystá na nebeské výšině."

Král:

„Zaraz, cero, řeči další, ve voleji tě smažit muší!

Pacholci, hej, chopte se jí!

Počkyj chvíli, chaso krutá, snad se cera třeba zmutá ve poslední hodině."

Dorota:

„Žádnyjch muk se srdce neleká, pro Krista to sladká muka podstoupiti neváhám.

Teofile, bratře v Kristu, přistup rychle, žehyj v mžiku na cestu mně k slávě věčný, neotályj, bratře, chvátám!"

Teofil:

„Ó, panno Doroto, nevěsto Kristovo, přimluv se nahoře u nášeho Boha, haby nás povolál do slávy nebeský, bysme tám společně Bohu čest vzdávali, po všom tom soužení vodměnu dostáli."

Král:

„Křesťane bláhovyj, cák si vinčuješ, dostaneš v momentu, hani se nenadiješ.

Pacholci, přistupte, vobou se uchopte, i ty, kate hukrutnyj, chutě huž chvátyjte."

Čert:

„Brlum, brlum,já bezi vás, pokukuju huž dávno na vás, přemýšlívám ve dne, v noci, kerak bych vás moh mít ve svý moci,

Theodora krále s cerou Dorotou dostat v moc svou.

Teofila, mládenečka, nemůžu uchvátit hnedka.

Teofile, odlož kříž svůj, zachraň si život svůj!

Dorotičky spanilé, růžičky to mladičké."

Teofil:

„Odstup, odstup, z cesty vari! Život svůj sme Kristu dali!

Odcházím v lepší světy v nadvězdnou končinu, v Božím klínu spočinu."

Kat přiskočil, Dorota nastavila hlavu, kat srazil Dorotě korunu i Teofila uhodil mečem za krk. Oba padli na zem a kat je zahalil do pláště. Jeden čert popadl krále, druhý kata a běželi s nimi ven. Žid a Jidáš zatím vybírali dary: peníze, vejce, buchty aj. I ostatní pomalu odcházeli, naposled Teofil a Dorota. Dále šli do jiného dvora, kde hru opakovali.

Hra „Doroťáci" byla na Chodsku velmi oblíbená, zachovala se řada variant textů. Obsazení se lišilo jen v detailech, nechyběl král Fabricius, dvořané, Dorota, králův pobočník, kat s pacholky a dva výběrčí darů.

2.19 Masopust, bláznivé dni, ostatky, voračky

Masopust byl nejveselejší částí roku - velká společenská událost bez církevních vlivů je dobou od Tří králů do Popeleční středy. Pevným bodem je 6. leden, konečné datum závisí na Popeleční středě, která patří k pohyblivým svátkům Velikonoc. Proto je i období masopustu každoročně jinak dlouhé. Podle toho, kdy budou Velikonoce, může masopustní neděle připadnout na dny od 1. února až do 7. března. Masopustem nazýváme celé období nebo jen poslední tři dny, ale také i hlavní masku. Masopust vlastně představoval přechodné období mezi zimou a jarem, obřady a obyčeje s ním spojené souvisejí se zemědělským kalendářem - přechodem k jarním pracím.

Na stole musela být o masopustu všeho hojnost, vybíraly se dobře uchované zásoby. V zimě maso nepodléhalo tak rychle zkáze a bylo více času na jeho zpracování. Maso z domácí zabijačky a slanina se nakládaly do láku (sůl, ledek, cukr a koření) a po určité době udily. Hřbetní sádlo se uchovávalo prosolené a proložené česnekem, někde se také maso konzervovalo solením (podobně i máslo). Pokud bylo z vepře dost masa, vařila se v zimě uzená polévka i ve všední den. Do ní se zavařovaly kroupy a přikusoval chleba, takže byla vydatným zimním jídlem. Oblíbenou zabijačkovou pochoutkou byla jelita, v Domažlicích plněná ječmenem a hovězí krví navíc. Typickým chodským výrobkem byl i plněný žaludek a slepé střevo, tzv. budík. Vepřové sádlo se muselo stejnoměrně nakrájet a zvolna vyškvařit, aniž by škvarky přisedly ke dnu a příliš zhnědly. Hospodyně pak sádlo nalévaly do velkých krajáčů. Dnes už je klasická zabijačka řídkým jevem i na vsi.

V tomto období se nejčastěji strojily svatby a toto pravidlo dodržovaly všechny vrstvy obyvatelstva. Např. v Postřekově se během masopustu roku 1892 konalo šestnáct sňatků.

Masopustní hodování, zábavy a s tím spojené veselí vrcholí tzv. ostatky, voračkami. Dříve trvaly voračky skoro týden. Začínaly Tučným čtvrtkem a končily půlnocí masopustního úterý, kdy se pochovával (nebo jinak likvidoval) Masopust - mužská figurína navlečená do mužských šatů, vycpaná slámou. Nebo se pohřbívala basa či housle na znamení, že skončily plesy, bály, věnečky, šibřinky, merendy, tancovačky a maškarní zábavy. Velmi často se to dělo až na Popeleční středu.

Lidé se přestrojovali do masek ze zvířecích kůží, nosili kožichy obrácené naruby, muži se převlékali za ženy a ženy za muže. Černili se sazemi, mazali kolomazí a smolou a polepili se peřím. Masky běhaly po domech a po ulicích, a protože se často tropily výtržnosti, objevovaly se četné zákazy maskování.

Masopustní veselí bylo známé a oblíbené, lidé se strojili do drahocenných šatů, tancovali a jedli koblihy a šišky. Smažení koblih a šišek na másle a sádle je velice dávnou záležitostí. Již ve 14. století existovali specializovaní pekaři - kobližníci. Vedle šišek a koblih byly ještě běžné boží milosti, na Chodsku listy, smažené pečivo z odpalovaného těsta v podobě čtverečků, obdélníčků a pásků. Pásky se splétaly a proplétaly, výjimečně i slepovaly a plnily. Peklo se i pečivo z kynutého těsta - koláče, buchty, vdolky, věnce a rohlíky. Toto pečivo dostávaly jako výslužku i masky. Kde jim pečivo nenabídli, vzaly si je samy spolu s ostatními pokrmy. Ty si většinou dávaly do pytle pro společné pohoštění uspořádané obvykle v hospodě.

Nezbytnou součástí voraček byly masky, které se nosily na hlavě nebo na obličeji doplněné odpovídajícím kostýmem.

Vyráběly se z nejrůznějších, ale především dostupných materiálů - ze dřeva, kůže, kožešin, křídel ptáků, papíru, plsti, plechu, žíní, slámy, hrachoviny, sítiny a trávy. Také doplňky masek - čepice, řezané zvířecí hlavy (kůň, koza), slaměné nebo kovové krunýře - si často zhotovovali sami účastníci. Velmi oblíbené byly papírové (kašírované) hlavy koně a medvěda

Vedle tradičních masek (medvěd, kobyla, koza, parodie svatby) se objevovala aktuální přestrojení (fotograf, četník, žid, žebrák, kominík, cikáni) a masky reagující na politické i společenské události.

I na Chodsku zachovávali obyčej vodit po vsi mladíka převlečeného za medvěda připoutaného k řetězu. Mladíci obvázali v některém stavení člověka od hlavy až k patě hrachovinou nebo slámou a vodili tohoto medvěda při hudbě a zpěvu dům od domu. V každém stavení medvěd zatančil nejdříve s hospodyní, potom s ostatními domácími děvčaty, za což dostal on i jeho společníci od hospodyně koblihy a od hospodáře obilí nebo peníze. Tancujíce trhávaly hospodyně rády z medvěda hrachovinu a kladly ji pod kvočny a husy, které seděly na vejcích, aby se jim kuřata a housata vydařila. Když obešli mládenci s medvědem celou ves, odebrali se do hostince, kde si všichni zatančili, neboť v masopustní úterý se musí tančit, má-li se vydařit toho roku len, zelí a obilí. Čím výše se vyskakuje, tím vyšší narůstá len.

Maska kozy byla rovněž hojně rozšířena, někde chodívala dokonce v čele průvodu. Byl to vlastně mládenec převlečený do prostěradla, jež mu zakrývalo i hlavu. Nad hlavou nesl tyč, na jejímž vrcholu vyčnívala dřevěná hlava kozy. Nechyběly jí ani rohy, někdy ji doplňovala připíchnutá ježčí kůže. S ní postávající lidi šlehal, často až do krve. Na tyči měl připevněný provázek, kterým mladík trhal a koza tak pohybovala dolním pyskem a ukazovala rohy. Na stejném principu fungovala i hlava koně. Pokud se na hlavu nasazovala papírová kašírovaná maska, koně představovali dva muži - jeden nesl hlavu a druhý tvořil tělo, oba zahalení prostěradlem. Maska kobyly se vyskytovala prakticky ve všech průvodech. Stejné dodnes chodí i během masopustu v Postřekově.

Hlavní masopustní zábava začínala o masopustní neděli. Tančilo se hned po poledni v hostincích i na návsi, večer pořádali v hospodě bál. V pondělí se v zábavě pokračovalo a tancovalo se až do rána. O masopustním úterý, někde již v pondělí, se konal maškarní průvod. Hudba svolávala maškary na náves, kde tancovaly, formovaly se do průvodu a obcházely ves.

Již dvě nebo tři neděle před „bláznivými dny" si chlapci vyjednali s muzikanty hraní při masopustu. Hudebníci se zaplatili z peněz vybraných při voračkách a stejně tak se říkalo i sumě peněz. Na vybírání voraček o masopustním pondělí se sešli chlapci ráno v hospodě a rozdělili si úkoly. Jeden vybíral peníze na dřevěný talíř, v němž byla zabodnuta vidlička s červenou mašlí. Druhý nosil velký džbán s pivem, třetí láhev s kořalkou, další se oblékli za masky - žida, kominíka, ostatní pak byli za zpěváky. Celý průvod v čele s hudbou poté vyšel z hospody, chlapci před muzikanty začali zpívat „do kolečka" a obcházeli jednotlivé domy. Nejvíce ty, kde měly děvčata, která chodila tancovat. Při vstupu do domu společně pozdravili, někteří chlapci se spolu s muzikanty posadili v senci na lavice a výběrčí peněz položil na stůl dřevěný talíř. Potom dávali sedlákovi i všem přítomným napít piva i slivovice. Muzikanti hráli, všichni zpívali a chlapci se selkou, dcerami i děvečkami tancovali. Při tanci je vyzdvihovali co nejvýše, aby měli vysoké obilí. Mezitím voráči smlouvali se sedlákem sumu peněz, kterou jim na voračky přispěje. Často se nedohodli, a tak sedlák přispíval až navečer v hospodě. Někdy i děvčata tajně strčila chlapcům do kapsy peníze, aby je ve vsi nepomluvili. Mezitím kominík hledal ve stavení vejce - pokud je našel, všechny sebral do košíku. Rovněž tak všechno jídlo v troubě, za kamny, nic nevynechal. Žid nosil na zádech velký pytel a dával do nich hnětanky, šišky a listy (boží milosti). Nebo je napichovali na rožeň. Všechno takto získané, vlastně často ukradené jídlo, se večer snědlo společně v hospodě.

Při odchodu z domu děkovali chlapci sedlákovi za voračky slovy „Zaplať Pámbů", potom všem dali ještě jednou napít a odešli do dalšího stavení. Když obešli celou ves, vrátili se do hospody, kde večer vybírali voračky i od žen, které tam přišly k muzice. Ženy během ní vzaly muži, jenž se oženil v tom roce během masopustu, klobouk a nevrátily mu ho dříve, dokud jim všem nekoupil kořalku. Vybrané peníze, pokud se všechny nepropily a neprotančily při této hlavní masopustní muzice, se utratily při taneční „pěkné hodince" v úterý odpoledne. Někde voračky připadly až na úterý ráno, jinde probíhaly oba dva dny.

V průvodu masek na Chodsku nikdy nechyběl žid, čert, muž obalený do povřísel anebo hrachoviny a smrt s kosou. Karel Jaromír Erben ve 40. letech zaznamenal, že hoši na Domažlicku v masopustní úterý chodili s praporcem dům od domu a zpívali:

„Voráči, voráči, pojeď demů!

Ještě jsem nezvorál, nepojeru.

Eště mam vorati tu cestičku,

kudy sem vodíval svou Hančičku.

Divčata v komoře, voráči na dvoře,

Divčata mezi vás, voráči dou pro vás.

Dyjť my huž chvátáme, na vás tu čekáme,

Bolí nás hu srce, vejte nás k muzice!".

Masopust končil Popeleční středou odpoledne, kdy voráči pochovávali Masopusta, panáka ze slámy oblečeného do mužského oděvu. V hospodě ho položili na pohřební nosítka, máry, a čtyři chlapci ho vynesli ven. Maškarní pohřební průvod v čele s Masopustem opět prošel celou vesnicí směrem k rybníku nebo potoku. Mezi maskami tentokrát nechyběl ani kněz a ministranti. Muzika je hlučně doprovázela. Hrobař, koza a stará baba (opět chlapci v přestrojení) se starali o pobavení přítomných diváků z řad vesnice. Tam byl Masopust slavnostně utopen. Při tomto průvodu se dříve jezdilo i na koních. Někdy místo panáka házeli do vody soudek od piva.

„Humříl nám masopust,

humříl nám náhle, esli vám hublížil,

pro pánakrále,

esli vám hudělal to ha nebo to, prosím vás, lidičky, vodpuste mu to."

Masopustní průvody se udržovaly i ve městech. Za pobytu Boženy Němcové v Domažlicích chodily maškary po celý masopust každou neděli a na bálové dny i do pokojů. Na voračky zde maškary chodily i po ulicích, 20-30 jich jezdilo i na koních. Ani v Domažlicích večer nechyběla maškarní zábava s bohatým kulturním programem. Masopustní úterý bylo zpravidla vyhrazeno veselici Měšťanské besedy. Při ní se o půlnoci pohřbívala basa za doprovodu klarinetu a dud, to vše za asistence masek.

Němcová referovala i o píchání zlé saně jako součásti masopustních zábav v Domažlicích v roce 1847. Domažličtí se inspirovali v nedalekém bavorském městě Furth im Wald. Ke znovuobnovení této hry došlo v Domažlicích o masopustu roku 1863, načež se opět na dvacet let odmlčela. Znovu byla zahrána na domažlickém náměstí až na masopustní pondělí 20. února 1882 pod názvem „Píchnutí zlé saně". Ve hře účinkovalo přibližně 200 lidí v kostýmech. Saň ohrožující princeznu přilétla z Bavorska a sledovat ji přišly stovky lidí nejen místních, ale i ze Kdyňska, Klatovska, Horšovskotýnska a Staňkovska. Slavnost se pak ještě’ po několik masopustů opakovala. Chodové pořádali krojované výpravy na divadelní představení do Furthu, a to včetně vyhrocených 30. let 20. století a jejich účast byla ze strany bavorských sousedů vždy kladně hodnocena.

Označení menšího plesu jako věnečku (vínku), často právě maškarního, se ujalo až v 70. letech 19. století. Např. v Draženově proběhl v hostinci Josefa Příbka první věneček, a to hasičský, 26. ledna 1896.

Vedle oblíbených merend se mezi tyto zábavy přidružil nový kostýmní ples, šibřinky, nejprve pražského Sokola. V Domažlicích byl první sokolský ples pořádán 28. února 1870. Sokolské věnečky se tady začaly střídat se šibřinkami, nebylo však pravidlem jejich každoroční pořádání tak jako v jiných městech. Plesy, maškarní bály a šibřinky se netýkaly pouze Domažlic, ale i okolí, např. Staňkova.

Tradiční masopusty na Chodsku se konaly výjimečně i ve 2. polovině 20. století, ve většině obcí proběhly poslední průvody v 60. letech. K jejich obnovení došlo opět po roce 1989 a zásluhu na tom měly především společenské a spolkové organizace (hasiči, spolky žen, sdružení rodáků). Masopustní průvody se konají většinou v sobotu a termín posledního týdne před Popeleční středou není vždy dodržován. V Nevolicích a Stráži obnovili tzv. prahůtky, původně záležitost pouze dívek, omezující se jen na dobu masopustu. Prahůtky měly formu obchůzky masek spojenou s obdarováním účastnic. Prahůtky se konaly na začátku roku, velmi často na svátek Tří králů, a znamenaly začátek tanečních zábav a masopustního veselí. Mladé dívky jsou ustrojeny za nevěstu, ženicha, družbu a droužku, tj. svatbu. Druhé dívky a mladé

ženy jsou svatebčané, kde jsou zastoupeny všechna řemesla, kominík, drážník, atd. Nesměl chybět cikán a cikánka s děckem, kteří, když prochází celý ten průvod s hudbou po vsi, vybírali pro dítě na kasičku.

V současnosti nejznámější je masopust v Postřekově. Za nejstarší obrazový pramen této akce můžeme považovat obraz „Pochovávání masopustu" malíře Jaroslava Špillara z roku 1901. V průvodu vidíme vedle muzikantů smrt s kosou na koni, kněze, čerta na řetězu, slaměného muže se špičatou čepicí a Masopusta neseného chlapci na márách. První poválečný masopust se konal v obci v roce 1946. Organizátory celé akce se stali hasiči, sokolové a už tehdy místní národopisný soubor založený v roce 1933. Dnes se soud nad Masopustem se odehrává na fotbalovém hřišti, stejně tak jeho likvidace oběšením. Postřekovský masopust trvá od pátku do úterý s přesně daným programem. Nejnavštěvovanější částí masopustu je úterní průvod masek, mezi nimiž najdeme jak ty tradiční, tak aktuální. V čele průvodu nesou krojované dívky housle na znamení, že je konec zábav a začíná půst. V průvodu nechybí ženich s nevěstou - opět převlečené opačné pohlaví, soudce, kat a Masopust nesený na márách. Masky neobcházejí domy, ale podle určené a zavedené trasy směřují na sportovní hřiště, kde dochází k soudu a popravě.

2.20 Svatý Matěj - 24. únor

Všeobecně byl považován za poslední den zimy. Věštil se úspěch sňatku, předpovídalo se počasí a dokonce i smrt. Sv. Matěj je patronem úrody, zahradní i polní, ačkoliv o tom z legendy o jeho životě není nic známo. Na svátek světce se tak opět nabalily hospodářské zvyky z předkřesťanské doby. Připomínaly se přípravy na jarní orbu a žádalo se o hojnost ovoce a veškeré úrody, obdobně jako o Štědrém dnu. Na mnohých místech chodili lidé do zahrad, buď třásli se stromy, nebo na ně lezli se slovy:

„Dnes je svatého Matěje, nesu nahého na těle,

(hospodyně nesla nahého pacholka nebo dítě na zádech) aby nám udělil ovoce dosti, do sytosti."

„Dnes je svatého Matěje, kamkoli ten hlas dospěje, ať obilíčka hojně je."

„Na svatého Matěje,

kudy se můj hlas rozleje,

ať všude ovoce hojně je!

Pán Bůh nám rač dáti,

abychom měli co bráti,

jabka, hrušky a kadlátka (švestky),

ať je toho plná zahrádka."

Svatý Matěj také otevíral polní práce. Jak praví chodská pranostika: Svatý Matěj hází pluhy z půnebí (z půdy).

3 Jarní období

Snahy lidí se v jarním období upínaly k magickému zajištění budoucí úrody. Na jaře se příroda začíná probouzet k novému životu, začíná nové vegetační období a s ním spojený cyklus zemědělských prací. 25. březen byl počátečním dnem nového roku. K tomuto významnému datu se vztahovaly magické praktiky, jež měly podpořit intenzitu slunečního záření, zajistit prosperitu v hospodářství a plodnost dobytka.

S teplejším počasím přicházel čas také jiných domácích prací, které v zimě nebylo možné vykonávat. I na Chodsku se včelařilo, ženy bělily prádlo, muži z Postřekova chodili za prací například do Bavor. Celoročně se lidé starali o domácí zvířata. Nedílnou denní součástí také byla starost o malé děti a pokud už byly starší, jejich zapojení do práce.

Konec zimy a počátek jara předznamenávala Popeleční středa a po ní následujících šest postních nedělí s dodržováním půstu. Docházely zásoby, omezoval se styk dospělé mládeže, nekonaly se taneční zábavy. Půst uvolnila až čtvrtá neděle a po ní následující Smrtná a Květná.

V jarních zvycích se výrazně uplatňoval oheň, zeleň a voda. Tekoucí potůčkové vodě připisovali na Chodsku zázračnou sílu. Věřili, že o Zeleném čtvrtku se v jedné ze studánek voda promění ve víno, o Velkém pátku v krev a o Bílé sobotě, kdy se v kostele světí křestní voda, ve vodu zázračnou. Studánky se střídají, ale voda z té „vyvolené" se dostane do všech potůčků. Lidé se v nich proto myli, koupali, prali prádlo a i doma vodou všechno vymyli a vyčistili. O Velikonocích na Chodsku polévaly dívky střechu vodou, aby nehořelo, a myly se v ní, aby nebyly pihovaté.

Kolem rozmezí jara a léta patřil ke svátkům uznávaným lidovou vírou i den sv. Filipa a Jakuba. Věřilo se, že čarodějnice mají toho dne největší moc. Stejně to platilo i o svátku Jana Křtitele a o Štědrém dnu. Lidé proti jejich kouzlům prováděli rozmanitá opatření tradovaná z generace na generaci. V den letního slunovratu hádala děvčata svůj osud v lásce, k čemuž používala čarovné svatojánské kvítí.

Dalším výrazným znakem bylo přinášení zelených stromků - májů - před stavení a na náves. Májové zpěvy doprovázely zpěvy a tance, často provozované pod májem na návsi.

3.1 Svatý Řehoř-12. březen

Ve svátek svatého Řehoře, jenž byl patronem školní mládeže, chodíval kantor se žáky na koledu. Hlavním úkolem „řehořských vojáků" bylo získávat nové žáky do škol. Řehoři měli svého kaprála, bubeníka a praporečníka. Žádnému nechyběl dřevěný meč, bílá šerpa a vysoká papírová čepice polepená zlatým papírem a chocholy z kohoutích per. Chodili dům od domu a vybírali koledu v naturáliích - vejce, hrách, čočku, chléb, mouku. Z vybraných surovin učitel děti pohostil. Vybrané suroviny totiž patřily učiteli, bylo to přilepšení k jeho platu. Málo placení učitelé si přivydělávali různě. Jako písaři, varhaníci, kostelníci, zvoníci nebo koledovali a vybírali od žáků nejrůznější platby. Hlavně nástupní introitales, čtvrtletní pretiales, také však jarmarkales, hromničkales, dušičkales, masopustales, kretales na křídu, pennales za naostření brků, vitrales za zasklení oken či kandedales za svíčky na zimu.

3.2 Předvelikonoční období

Velikonoce, největší svátky křesťanského světa, se od roku 325 slaví první neděli po prvním jarním úplňku. Připadne-li úplněk na neděli, posunují se Velikonoce (na Chodsku zvané červené svátky, velikonoční hody či „na červené vejce") na neděli následující. Velikonoce jako oslava Kristova zmrtvýchvstání jsou především církevními svátky, ale lze v nich najít i prvky z předkřesťanských dob, pevně zakotvené v lidovém kalendáři. Nechybějí při nich obřady zaměřené na znovuzrození přírody, odchod zimy a příchod jara a z nich vycházející pověrečné praktiky k zabezpečení bohaté úrody.

Velikonocům předcházelo období čtyřicetidenního půstu (počítáno bez nedělí). Platilo nejen omezení v jídle, ale i v celém společenském životě: nekonaly se (respektive neměly se konat) svatby, zábavy, přástky, vyžadovala se zdrženlivost v kouření, pití alkoholu a v sexuálním životě.

3.2.1 Popeleční středa

Popeleční středa následuje hned po masopustním úterý a zahajuje šest týdnů trvající půst, během něhož bylo povinností, i když ne vždy zcela dodržovanou, projevovat více zbožnosti a pokory. Platilo omezení v jídle i v celém společenském životě. Ten, kdo držel přísný půst, jedl lehké pokrmy až po západu slunce, a to velice střídmě.

Popeleční středa dostala svůj název od popela ze spálených ratolestí a květů, posvěcených během církevních obřadů k tomu určených na Květnou neděli minulého roku. Tímto popelem dělal kněz od 11. století věřícím na čele křížek se slovy: „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš." Připomínal tak pomíjivost lidského života. Základ tohoto zvyku můžeme najít opět v předkřesťanských dobách. Pohané pálili své mrtvé a jejich popel si sypali na hlavu, snad na důkaz, že s mrtvými zůstávají i nadále spojeni. Teprve poté se zbývající popel uložil do popelnic a do mohyly. Hospodář sypal popel do polí, neboť požehnaný měl přinést poli úrodu.

3.2.2 Postní neděle

V lidové víře se zvláštní význam přikládal šesti postním nedělím. Pro každou neděli charakteristické zvyky nebylo možno vynechat, zvláště u posledních dvou nedělí. Mnohé záznamy však dokazují, že řada těchto zvyků se udržovala i ve městech.

První postní neděle se lidově nazývala Pučálka, podle stejnojmenného pokrmu z napučeného a upraženého hrachu. Pučálka se prodávala i ve městech, kde ji přímo na ulicích připravovaly v přenosných kotlích ženy zvané pučálnice. Někdy se první neděli říkalo Černá, neboť ženy vzhledem k nastávajícímu půstu nahradily pestré oděvní součástky tmavými. Můžeme se setkat i s názvem Liščí neděle. Matky den předem napekly preclíky, navlékly je na vrbové proutky (kolik dětí, tolik proutků) a zavěsily v noci na stromy. Ráno děti budily se slovy: „Milé děti, běžela tudy liška a rozdávala preclíky." Liška byla v lidové tradici obecně chápána jako symbol prosperity a preclíky jako typické postní jídlo. Ty pekli pekaři po celou dobu půstu, navlékali je na vrbové proutky a prodávali.

Druhá postní neděle, Pražná, dostala název od staroslovanského postního jídla pražma. To se připravovalo pražením nedozrálých obilných zrn - hlavně prosa a ječmene, jejich semletím a upravením na způsob kaše.

Následovala třetí postní neděle, Kýchavná. Věřilo se, že kolikrát kdo v tu neděli kýchne, tolik roků bude ještě živ (nebo za tolik let zemře). Ve středověku se totiž domnívali, že příznakem plicního moru je právě kýchání. Přáli jeden druhému „Pozdrav Pán Bůh“ nebo „Pomáhej Pán Bůh". Pozdravení při kýchání platilo u našich předků za pravidlo slušného chování.

Výraznou změnu představovala čtvrtá neděle - Družebná. Mládeži bylo povoleno sejít se na návsi, a ačkoliv trval církevní půst, mohla se poveselit. Existuje mnoho výkladů o původu názvu. Jméno neděle pravděpodobně pochází ze staročeské zábavy, kdy se na návsi na začátku jara scházely dívky a veselily se. Na Chodsku nabídla ženichovi budoucí manželka pučálku s vidličkou. Pokud se rozhodnul pro vidličku a nepočkal, až mu přinesou lžíci, byl vystaven všeobecnému posměchu. Pouze tuto neděli se v kostelech vyměnila fialová roucha za růžová. Na Chodsku se této neděli říkalo „chudá hůrka" nebo „spouštědlo" a konaly se „rozpřásky" (rozpřástky = rozpouštění přástek). Přeštice, kolovraty i všechen nespředený len se odstěhovaly na „půnebí, ponebí" (půdu) - přástky a dračky skončily.

Děvčata naposledy pohostila chlapce pálencem - hrachem namočeným ve vodě a praženým na omastku na pekáči nebo v troubě, sypaném pro chlapce pepřem, pro dívky cukrem. Vedle pálence se podle ní podávaly i rohlíky a kořalka, chlapci se postarali o pivo a opravdu se často „spouštěli". Pálenec se na „chudou hůrku" podával ve všech domácnostech a v hospodách, dokonce ho dostávali jako pohoštění i hosté. Selky nosily koukolové šerky a bílé fěrtuchy a pašijový týden se valem blížil. Všichni věřili, že by je stihl nějaký strašný trest, buď nemoc, pád dobytka, neúroda, krupobití nebo oheň, pokud by radostí překypěli. Když už se zdálo, že se už neovládnou, že podlehnou, že se dají strhnout bujnou náladou, vždycky se našel někdo, který se včas vzpamatoval a okřikl ostatní: „Chlapci, pamatujte se! Nemáme masopust, ale půst. Dnes je chudá hůrka, musí nám stačit bez masa chlebová kůrka."

Od spouštědla až do sv. Martina platil přísný zákaz příst. Celý půst se nechodilo na hyjty (společné besední schůzky).

3.2.3 Smrtná neděle

Z hlediska lidového zvykosloví měla největší význam pátá neděle, tzv. Smrtná, na Chodsku také zvaná jako slavnost návratu líta.

S největší pravděpodobností jde o zvyk z období rodové společnosti udržovaný při oslavách jarní rovnodennosti. Původem se tedy jednalo o zvyk pohanský a s ohledem na rozšíření zvyku všeslovanský, jenž vyjadřoval ukončení jednoho období a příchod druhého. I když se vynášení Smrti stalo dětskou zábavou, v dobách pohanských mělo hlubší smysl. Oslavy probíhaly okolo jarní rovnodennosti, důležitého přelomu roku, kdy docházelo k obnovení hospodářské činnosti. Lidé se z neznalosti přírodních zákonů obraceli k magickým praktikám, jimiž si chtěli zabezpečit úrodu a plodnost dobytka. Smrtka mohla být původně lidskou obětí a celý obřad byl pak prováděn k zajištění úrodného a zdařilého roku. Lidé věřili, že tento akt očistí a ochrání vesnici a její obyvatele od nemoci a neštěstí. Ještě ve 14. a 15. století se obřadu zúčastňovali dospělí. Koncem 16. století účinkovaly v obřadu většinou již jen děti a zvyk postupem času získával zábavnou formu. Přes veškeré zákazy se zvyk dochoval. Historické zprávy dokazují, že patřil jak mezi městské, tak i vesnické zvyky.

Z obcí na Chodsku vynášela děvčata Zimu (Smrt), figurínu ze slámy upevněnou na dlouhé tyči zdobenou výdumky vajec, prázdnými ulitami hlemýžďů, vymlácenými klasy obilí a ověšenou hadry. Takto vyrobenou slaměnou pannu upevnily dívky na malý smrk, který opentlily. Smrtka představovala ustupující zimu a neplodnost. Dívky v Mrákově při tom zpívaly písně:

„Smrtku nesem ze vsi,

zimu ženem se psy, hutíkejte čerstva, hupalujte zvostra.

Líto jere na koni, nese kjety jabloní.

Fíjala kvísti nemůže, haž jí Pámbů pomůže.

Svatyj Hiří jere k nám, po věnečku veze nám, nám, nám, nám mrákovckyjm pannám.“

U potoka byla Zima rychle odstrojena a za velikého jásotu hozena do vody, někdy s kamenem kolem krku.

„Plav, Zimo, plav, huž se nezastav!"

Všichni se rychle rozutíkaly, aby je Zima - Smrt nechytla. Kdo zůstal poslední, měl podle pověry do roka zemřít. Místně skákali chlapci do vody za Smrtí. Jakmile ji některý chlapec ve vodě chytil, nesměl již do vody nikdo vstoupit. Chlapec, který za Smrtí nestačil skočit nebo skočil do vody jako poslední, měl do roka zemřít. Naproti tomu se doufalo, že v domě, odkud se Smrt vynášela, nikdo do roka nezemře. Tam, kde neměli vodu, zlikvidovali figurínu upálením, zakopáním, zastřelením, oběšením, či shozením ze skály. Obecně však zůstávalo pravidlem zničit Zimu jako důkaz zapuzeného zla, zimy a smrti v přírodě, a tím i v životě.

3.2.4 Květná neděle

Poslední neděle před Velikonocemi je Květná, na Chodsku „kjetná" nebo „na kočičky". Ta dostala název od květů (respektive palmových ratolestí), kterými vítali lidé přijíždějícího Krista do Jeruzaléma. Hoši si již předem připravovali větvičky jívy, břízy, lísky, jasanu a střemchy, aby v teple rozvinuly lístečky, vlastně první živé projevy probouzející se jarní přírody. Kočičky (kocouři) - kvetoucí pupence vrby jívy - se svazovaly barevným papírem, stužkami a papírovými růžičkami do menších svazků. Z nich se postupně navazovaly vysoké metly, tzv. berani, typické právě pro oblast jihozápadních Čech, tedy i Chodska. Zde se jim říkalo „koštiště" a často dosahovalo až do výšky šesti metrů. Čím byly pruty delší, tím vyšší bylo obilí. Vedle nich se v kostele světily i drobné „kočičky", zelené ratolesti ve svazku dozdobené papírovými fábory nebo stužkami. Říkalo se jim „košťátko". Chlapci pak roznášeli kočičky těm rodinám, ve kterých neměly děti, příbuzným a kmotrům. Činnost byla vyhrazená výhradně chlapcům, stejně tak jako velikonoční drkání. Kde neměli děti, nosil jim kočičky obecní pasák. Za přinesení kočiček dostávali odměnu - vejce nebo peníze. Posvěceným ratolestem přisuzovali lidé nadpřirozenou moc, loňské spalovali a nahrazovali je čerstvými. Dávali je za okno, za trám nebo za obrázky svatých, často z nich vytvářeli křížek a strkali mezi okna, protože věřili, že ochrání dům před bleskem a ohněm. Nikdy nesměly chybět za krucifixem: „Žehnyj nám, Pane Jezu Kriste a vochraňuj nás vod bídy a všeho hourazu na duši ha na těle - amen!" Polknutí jedné až tří posvěcených kočiček mělo člověka ochránit proti bolestem v krku. Nemocným se z posvěcených ratolestí vařil odvar nebo si celým proutkem kočiček třikrát přetřeli oči a pronesli magickou formuli: „Kočičky, aby ho nebolely vočičky." Dívky svěcené kočičky sázely do osení, aby obilí hodně vyrostlo. Hospodáři zapichovali ratolesti do polí pro dobrou úrodu a její ochranu před bleskem, krupobitím a deštěm: „Bůh Otec, Syn a Duch svatý, požehnej mé pole osetý!" Mrskali jimi dobytek, aby nebyl líný a dávali mu sníst kousek chleba, do něhož vtlačili tři kočičky a kousek dubového lístku. Takový kousek chleba ještě pokropili svěcenou tříkrálovou vodou a posypali tříkrálovou solí. Když se poprvé vyháněl dobytek na pastvu, musel se nejdříve pokropit kočičkou namočenou ve svěcené vodě a tu kočičku potom pasák nesl s sebou na pastvu, aby se dobytku po celý rok nic zlého nestalo. Kočičky dávali do včelína pro hojnost medu: „Včaly, včaly, nanoste nám medu, aby hu nás nihdýž nebyjvalo hladu. Pámbů vám bure žehnati, lípy burou hodně medovati." Na Květnou neděli nesměla hospodyně nic péct, aby nezapekla květ na ovocných stromech.

O Květné neděli se v kostelech na oltářích zahalovaly kříže a konala se procesí. Kolem Květné neděle a kolem posvícení přijížděla pravidelně do chodských vsí žena s dřevěným vozíčkem, říkalo se jí bába „Štafírka" (štafírovat byl nejen na Chodsku výraz pro zdobit, krášlit, parádit). Na stejnojmenném obrazu z roku 1897 ji při její práci zachytil slavný malíř Chodska Jaroslav Špillar. Svoje nářadíčko - barvy a štětce - si rozložila na návsi u kostela nebo kaple. Vesničané jí přinášeli všechny sošky svatých z domácností včetně ukřižovaného Krista na kříži a ona jim vdechovala nový život. Bába Štafírka pocházela údajně z Domažlic a pro svoje „umění" používala hodně výrazné odstíny barev.

K obřadu vynášení Smrti se družil zvyk přinášení Líta, symbolu nového období, probouzející se jarní přírody a nového života. To představoval oholený stromek, jehličnatý nebo listnatý, ozdobený barevnými stužkami, řetězy ze slámy, ptáčky, malovanými i bílými vajíčky, ozdobným papírem, ústřižky látek a později obrázky svatých. Přinášení Líta bylo i v Mrákově výsadou děvčat. Obcházela s ním celou ves, chodila dům od domu a zpívala za odměnu koledy:

„Smrtka plave po vodě, nový líto k nám jere,

Zimu pere na honě, nový líto k nám huž de,

huž i zpívá na sadě!

Ha ty svatá Markýto, dyj nám zas nový líto na pšenici ha na žito i na šecko vobilí, co nám Pámbů nadělí.

Smrtku sme si vynesly, nový líto přinesly.

Svatyj Hiří stává, zem vodmykává.

Svatyj Petr římá, chvátá zhurta, zpříma, huž tu bure za chvíli.

Ptáčkové huž pípají, burou mít brzy mladý, juch,juch, burou mít mladý!"

3.2.5 Pašijový týden

Pašijový (svatý) týden zahrnuje dny od Květné neděle do Vzkříšení (neděle), ale ústředními dny jsou Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Po Květné neděli následuje Modré pondělí, Šedivé úterý („Šedivý houterý"), Škaredá (Sazometná) středa. Podle lidového výkladu se ten den Jidáš škaredil na Krista. A tak se tento den nesměl nikdo zle tvářit, jinak by to dělal každou středu v roce. Bílilo se, čistila se kamna, vymetaly se saze z komínů a vůbec smetí z domu. Zkrátka se dělal „houklid" a hospodyně vždy metla novým koštětem, „aby se vypudila všechna jedovatina". Lidé vyháněli blechy z domu vodou z uvařených vajec a opakovali: „Ven hosti bez kostí." Do sklepa dávali větvičky jasanu posvěcené na Květnou neděli, aby se všichni štíři, hadi a ještěrky vystěhovali. Když se naposledy zvonilo v kostele, mělo se cinkat penězi. Kdo tak učinil, toho se držely peníze po celý rok. Po celý týden byly velmi hojně navštěvovány církevní chrámy.

3.2.6 Zelený čtvrtek

Zelený čtvrtek připomíná poslední večeři Krista s apoštoly, jeho odchod na Olivovou horu, Jidášovu zradu, zatčení v Getsemanské zahradě a odsouzení k smrti.

Přesně se neví, odkud dostal svůj název. Buďto podle zelených mešních rouch používaných v kostelích nebo podle zelené stravy. Na Zelený čtvrtek, na Chodsku „Zelenyj štvrtek", se obyčejně snídal jidášek s medem, symbolizující zdraví a sílu. Jidášek se říká pečivu, které se splétá do tvaru písmene S nebo do dvou i více spletených pramenů znázorňujících provaz, na němž se Jidáš oběsil. Med měl chránit proti hadímu uštknutí a prašivině. V tento den se muselo sníst něco zeleného, tedy nejčastěji bylinky a špenát z mladých kopřiv. Vejce snesená tento den patřila mužům, aby byli silní. Na Zelený čtvrtek se všichni modlili na zahradě. Každý si přinesl šindálek, aby na vlhké zemi nepromokl a pomodlil se modlitbou o Pánu Ježíši na Olivetské hoře.

3.2.7 Velký pátek

Velký pátek je pro věřící dnem největšího smutku, neboť byl ukřižován Ježíš Kristus na Golgotě u Jeruzaléma.

Na Velký pátek, na Chodsku „Velkyj pátek", se lidé myli před východem slunce v tekoucí vodě, aby byli zdraví a uchráněni před nemocemi. Nesmělo se hýbat se zemí, nikdo nepracoval na poli ani v sadu. Původní význam tohoto zvyku zřejmě tkví ve starším kultu uctívání země. Lidé věřili, že země je na jaře „samodruhá". Odtud pochází padání na zem, její líbání a klanění se jí. Síla země tak měla přejít na člověka. I křesťanská nauka přijala zákaz hýbat o Velkém pátku se zemí kvůli Ježíšovu ukřižování. Na Velký pátek byla nejúčinnější modlitba za zdar úrody, a tak lidé vstávali časně ráno a modlili se v sadu a na poli až do východu slunce:

„Vítáme Tě, Velkyj pátku,

Pána Krista na památku,

modlíme se k Tobě, Ježíši Kriste!

Líbáme Tvé lože čisté,

zelený strome, hajť Tě Pámbů dobrým vovocem vodmění."

Jiná verze modlitby na Velký pátek zní:

„Studánka roubená, na kulíšku stavěná:

Kdo tam v ní přebývá?

Panenka Maria!

Ó Ty Panenko Maria!

Proč jsi tak smutná?

Kterak nemám být smutná?

Měla jsem jednoho synáčka.

Židé mi Ho vzali, na kříž mi Ho dali.

Já pod křížem stála, krev svatá na mne kapala.

Zem se třásla, skály se pukaly."

„Poslechněte mne, pane páteři!

Jaká je to moc Boží,

Když Pán Kristus do hrobu se vloží? “

Velkopáteční magická moc země spočívala i v jejím otevírání se a vydávání pokladů. Vztahuje se k tomu i na Chodsku řada pověstí. Nad Velkým pátkem měly moc nadpřirozené bytosti - vodníci a čarodějnice. Obzvláště proti nim se lidé bránili a proti jejich čárám prováděli různá opatření. Dávali travnatý drn na práh domu a před chlév, bouchali sekyrou třikrát na práh, stříleli a práskali biči. Hospodyně nesměly z domu nic půjčovat, zvláště nádoby používané při dojení a zpracování mléka. Čarodějnice by je mohly očarovat, a tak uškodit dobytku i lidem.

Na Velký pátek platil nejpřísnější půst. Na Chodsku se tak nejčastěji jedla ryba. O štice se např. věřilo, že nosí pašije v hlavě - kosti její hlavy jim připomínaly kopí, kříž a hřeby. Stejně tak v hlavě kapra naši předci nacházeli kost připomínající podobu Panny Marie.

Barva liturgického roucha byla na Velký pátek černá.

3.2.8 Bílá sobota

Svůj název dostala podle bílých bohoslužebných rouch. Podle církevního pořádku je to den ticha, neboť Kristus odpočívá v hrobě. Na Bílou sobotu se časně ráno lidé modlili:

„Vítám tě, veliká, přesvatá noci,

chraň nás vod vší nemoci:

první žloutenice (vod žlutyj),

druhý neštovice (vod sutyj),

třetí nechčasný zimnice (vod třesutyj),

štvrtý horký hlavnice

ha všeho hourazu i houpadu.

K tomu nám dopomáhyj Bůh Otec, Syn a Duch svatyj!"

Ráno se před ranní mší třením rozněcoval nový živý oheň před vchodem do kostela, říkalo se tomu pálení Jidáše. Na ohni se často spalovala jeho figurka symbolizující zrádce. Ohni se připisovala očistná a ochranná moc. Ve všech

domácnostech se nerozdělával oheň a každá hospodyně si přiložila na hranici před kostelem vlastní polínko. Jakmile kněz nebo kostelník oheň posvětili, lid kolem stojící se rychle vrhal na spáleniště, aby každý dostal alespoň kousek oharku. Z oharku si každý uloupl kousek a snědl pro zdraví. Hospodář udělal z ohořelých dřev křížky a zapíchal je do pole na ochranu úrody. Uhlík, schovaný za trámem „na půnebí" (půdě), měl ochránit dům proti ohni a hromu. Uhlíky se daly i do sklepa, aby se tam nedržely myši a žáby. Pole a zahrady se tento den opět vykropovaly pro bohatou úrodu svěcenou vodou.

Skončením Bílé soboty skoncoval se taky dlouho trvalý půst. Lidé se těšili na maso a mládež na tanec.

Na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu, kdy nezvonily zvony, chodili pouze chlapci ráno, v poledne a večer klepat, drkat, dřízdat. Drkáči se svými drkačkami, řehtačkami, klapačkami a trakárky chodili v houfu v čele s „kápem" nebo „pánem" po vsi a při tom v Mrákově zpívali:

„Židi nevjerný jako psí černý, kopali jámu Ježíši Pánu, potom ho jali, hukřižovali, na Velkyj pátek do hrobu dali, na Bílú sobotu zas vykopali."

A v Klenčí pod Čerchovem při ranním drkání:

„Stávyj, stávyj, slunce boží, my huž stáli ze svých loží a honíme Jidáše.

Sluníčko boží vychází,

Pán Ježíš na zem přichází.

Potkává ho Matka Boží:

Co to neseš, Synu Boží?

Nesu, nesu velkou tíž, nesu nesu těžkyj kříž, co mám na ňom humříti, svú svatú krev vylíti."

Při drkání v poledne a večer pak chlapci v Klenčí pod Čerchovem zatracovali Jidáše:

„My Jidáše honíme, ha dřevem my zvoníme ha při tom se modlíme,

kdo ho vidíl, hajť nám poví,

vo nevěrným Jidášovi.

Haž Jidáše chytíme, do vohně ho hodíme.

Ó Jidáši nevěrnyj, cák si to hučinil, že si Krista, svýho mistra tím zlijm Židom prozradil."

Když obešli celou ves, poklekli u kříže nebo kapličky na návsi a modlili se nahlas modlitbu „Anděl Páně". Kápo jim modlitbu předříkával, „přemodlíval se". Pokud chlapci drkali, přespávali všichni společně v některém stavení jen tak na slámě. Při posledním klepání na Bílou sobotu (někde ráno, jinde v poledne) u každého domu odříkávali: „Klekání sme vodklepáli, dyjte vaječko malovaný!" a dostávali odměnu - vejce, hrách, mazance a peníze. Tu po skončení obchůzky kápo, většinou nejstarší chlapec, všem spravedlivě rozdělil.

Ale už po 1. světové válce se stále více objevují stesky, že zvyk nepominul, ale čím dál tím více se podobá žebrání než udržování starého obyčeje. Navíc se ho někde začaly zúčastňovat i dívky. Zvyk klepání se udržel na vsích i v 70. a 80. letech, v řadě obcí byl obnoven v devadesátých letech 20. století. Většina dětí však vůbec nezná podstatu tohoto svátku, text nezpívají, ale pouze odříkávají, často s chybami a přiznávají, že chodí kvůli odměně.

3.3 Velikonoce

Velikonoce byly původně pohanskými svátky jara. Od roku 325, kdy nicejský koncil určil jejich termín, patří Velikonoce k největším svátkům křesťanského světa. Připomínají památku Kristova umučení a Zmrtvýchvstání. Velikonoce jsou pohyblivého data - slavíme je vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Připadne-li úplněk na neděli, posunují se Velikonoce na neděli následující. Velikonoce jsou základem pro výpočet ostatních pohyblivých svátků (40 dnů po nich Nanebevstoupení Páně, 50 dnů po nich Seslání Ducha Svatého - svatodušní svátky). Velikonoce byly vlastně jako Vánoce slavností dvanácti velikých, svatých nocí. Začínaly Zeleným čtvrtkem a končily pondělkem po Provodní neděli.

Samotné Velikonoce začínají na konci soboty celonoční bohoslužbou, tzv. vzkříšením (zkříšením), kam se lidé chodili svátečně oblečeni. Bohoslužba začíná po západu slunce mimo kostel svěcením velikonočního ohně. Od něj se zapálí velká velikonoční svíce, tzv. paškál, a je v nekonečných řadách věřících nesena do ztemnělého kostela. Často při tom také hrála hudba. Od paškálu si věřící zapalují své svíce. Paškál stojí u oltáře na zvláštním svícnu od Bílé soboty do slavnosti Seslání Ducha Svatého. Je zdobena křížem, písmeny řecké abecedy alfou a omegou (počátek a konec), letopočtem a pěti zrny z kadidla (znamenají pět ran Krista).

Po mši, při níž se při Gloria rozezní zvony, se křtí křestní voda. Slavnost Vzkříšení Páně byla významným dnem nejen pro chodský venkov, ale i pro Domažlice. Slavnostního průvodu se vždy zúčastnilo ohromné množství lidu nejen z města, ale i z okolních vesnic. V 80. letech 19. století se při této příležitosti pravidelně každý rok konal ohňostroj, kdy i z domů na náměstí byly vypalovány různobarevné bengálské ohně.

V noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční sypali chasníci cestičky „vod milýho k milý" pískem, slámou, řezankou nebo pazdeřím. Děvčata ráno pilně zametala, „haby lidi nevědíli, kam kteryj chodí".

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně (Hod Boží velikonoční) je největší slavností křesťanského církevního roku, při níž se slaví Kristovo vzkříšení a vítězství nad smrtí. O Velikonoční neděli se nesnídalo a hospodyně vstávaly časně ráno, aby došly pro čerstvou vodu. Věřily, že hospodyně, která nejdřív vodu nabere, bude mít nejvíc mléka, smetany, másla a vajec. A tak mnohá chvátala pro vodu už po půlnoci. Na ranní mši si lidé nosili do kostela v bílých šátcích dary země a slunce - vejce, mazance, pečené beránky, víno a křen. Všechny pokrmy kněz po ukončení mše posvětil. Posvěcení umocňovalo magickou moc a potravin podle lidové víry neubývalo. Z posvěceného jídla musel každý vestoje sníst kousek k obědu. Měla to být i ochrana proti zabloudění - když si bloudící vzpomněl na toho, s kým jedl o Božím hodu velikonočním posvěcená jídla, našel správnou cestu. Zvláště tomu věřili na Chodsku. Na Boží hod velikonoční nesly děti hospodáři vracejícímu se z kostela osolená a opepřená vajíčka, který je musel venku sníst, aby nikdy nezabloudil. Kousek posvěceného mazance dostal i dobytek a drůbež.

Na Boží hod se scházely na návsi děti. Hoši házeli vařenými obarvenými vejci přes střechu nebo do výše a přitom volali: „Rodiče, rodiče, červený vejce!" Na Chodsku se tento zvyk nazýval rodičování. Děti také „poukaly" s vejci, tedy tloukly vejci o sebe. Které prasklo, ten chlapec prohrál. Také do vajec sekaly penízem nebo hádaly, je-li v něm „jalovička" (čistě žlutý žloutek) nebo „mourek" (převařený tmavý žloutek).

V tento den chodské ženy vyměnily svoje postní kroje, v nichž převládala fialová, modrá a tmavě zelená barva, za sváteční pestré kroje.

Velikonoční pondělí patřilo především pomlázce. Pomlázka (dynovačka) - původně se tak říkalo 4,8,16 i více spleteným prutům vrby, ozdobených barevnými stužkami. Chlapci chodili dopoledne „po červených vejcích" a šlehali děvčata pomlázkami. Z vrby jako symbolu procitlé jarní přírody se mělo dotekem přenášet omlazení, síla, zdraví a krása. Velikonoční šlehání mělo řadu místních variant, na Chodsku byl tento zvyk zaznamenán ve větší míře až po 1. světové válce a více se rozšířil po roce 1945. Za blahodárný akt vyšlehání musely dívky chlapcům zaplatit. Říkalo se: „Pomlázka bez vajíček - milování bez hubiček!", a tak ženich dostal z lásky v pěkném šátku až 24 vajec - červených strak.

Kraslice se rozdávaly koledníkům nebo jimi zamilované dívky uctily své chlapce. Na barvení strak se nejčastěji používala červená barva, v lidové symbolice vyjadřující lásku. Proto se tady Velikonocům říká „na červený vejce". Kultovní smysl však nemělo ani tak darování, ale požití vejce, a tak se zdobila vařená. Obarvení zvyšovalo magickou moc vajec a každá barva měla svůj význam. Nejen na Chodsku byla nejoblíbenější barvou červená, barva krve, a tím i života. Teprve ve 2. polovině 19. století, kdy původní význam kraslic začal z lidového povědomí mizet, se začaly barvit vyfouknuté skořápky. Navíc se s kraslicemi začalo i obchodovat. Zdobení kraslic se na Chodsku stalo specializovaným uměním a na jaře přechodným řemeslem hlavně pro švadleny a vyšívačky, tzv. šedličky. Manuálně zručné ženy na nich uplatnily nejen tradiční místní dekory přenesené z vyšívání, ale přispěly i vlastní invencí.

Od 1. poloviny 19. století se k nám z Jižní Ameriky, především z Brazílie, dováželo tzv. fernambukové dřevo. Na Chodsku se mu říkalo brazilka. Jeho vyvařováním s pivem, octem a kamencem se získávala velmi intenzivní červená barva, která přecházela až do fialova, typická právě pro chodské straky. Také se jí říkalo třísková. V 19. století se začala tato barva vyrábět synteticky jako fuchsín.

Na Chodsku jsou známé dva tradiční druhy kraslic - s malovaným bílým vzorem „straky" a s vyškrabovaným bílým vzorem „rejsky", „ryjsky". Ty byly především doménou mužů.

A jak taková straka vznikala? Snad nejlépe celý proces popsal J. Š. Baar.

„Králová sáhla do svého šití, vytáhla kousek včelího vosku a špendlík s malinkou hlavičkou. Voskovou kuličku dala rozehřát na mističce do horké trouby v kamnech, špendlíček zapíchla do husího brku a s bílým vajíčkem sedla si k troubě. Chvíli je hřála v ruce, čekala, až se vosk roztaví. Pak máčela špendlíkovou hlavičku do žlutého vosku a na křehké skořápce začala z čárek a teček kouzlit hvězdy, růžičky, řetízky a větvičky .... Hanýžka se vrátila s hrncem, ve kterém se máčelo červené dřevo, a matka tam kladla vajíčko po vajíčku. Tak jak jí vycházela z rukou pokrytá kulatými i cípatými hvězdicemi, tulipány, jablíčky, srdíčky, každé jiné, některé s letopočtem, jiné i s nápisy.... Matka pak starou lžící velice opatrně vytahovala jedno vajíčko po druhém, kladla je na starý hadr a chválila, jak krásně chytila barva. Po chvíli je obrátila, aby stejně osychala .... Šla do truhly, kde měla plno

záplat, vytáhla kus jemného sukýnka, nad oheň postavila plechový pekáček, aby se rychle prohřál a na něj položila vajíčko

S otevřenou hubičkou všechno pozoruje Hanýžka. Vajíčko je přece vařené, což je máma bude ještě opékat? Ale co to? Zázrak se děje s vajíčkem! Hle, ono bělá odspodu - vosk se na něm rozpouští a stéká na pekáček. Matka do něho jemně ťukla prstem, převalilo se na bok a ukázala se na něm krásná, bílá hvězdice, jakoby z nití upletená. Hanýžka rázem pochopila celé tajemství malby."

Tradičním způsobem bylo i barvení vajec v cibulových slupkách od světle žluté přes oranžovou po světle hnědou. Nahnědo zbarvená vejce se získala z vývaru černé kávy nebo dubové kůry, světlezelená z mladého osení, tmavozelená ze sušeného květu černého slézu, modrá z borůvek. Od 19. století se začaly využívat i synteticky vyráběné anilínové barvy.

V době 1. světové války docházelo k zákazům barvení slepičích vajec za účelem zamezení plýtvání s nimi. Stejně tak platil přísný zákaz pro prodej kraslic (vařených vajec) do obchodů a dokonce se nesměly používat ani k dětským hrám. Porušení zákazu se přísně trestalo.

Vejce hrály důležitou roli zejména v chodském zvykosloví, a to nejen výročním, ale i rodinném. Když přišlo dítě poprvé někam na návštěvu, dostalo vejce. Kmotra při křtu přinesla šestinedělce na míse mouku a v ní vysázená vejce. Podle starého zvyku všechna vejce snesená na Zelený čtvrtek patřila hospodáři, z Velkého pátku hospodyni, z Bílé soboty dětem. Uvařené vajíčko, posvěcené o Božím hodu velikonočním, se rozkrojilo na stejný počet dílků, jako bylo členů rodiny a každý snědl svůj díl se slovy: „Kdyby z nás někdo zabloudil v mlze nebo v lese, ať ten díl vajíčka k druhým ho nese!"

V křesťanském půstu byla vejce zakázána, ale i během roku se s vejci v hospodářství šetřilo. Výjimkou ve spotřebě vajec byla pouze nemoc, senoseč nebo žně. A tak se staly vítanou součástí velikonočního jídelníčku. Přidávají se i dnes do typických velikonočních pokrmů - nádivky, mazanců z kynutého a beránků z piškotového těsta.

K Velikonocům se družila i první neděle po nich, tzv. Bílá, Provodní, na Chodsku „Sprovodní". Liturgickou barvou dne byla bílá a je posledním dnem velikonočního oktávu (osmidenní). Často se ještě zdobily kraslice, určené většinou pro trh. Na „Sprovodní neděli" si na Domažlicku pochutnávali na tzv. klechtnách, vejcích „na rosol". Byla to obyčejně už jen nebarvená vejce, vařená den předem ve vodě se solí a kmínem. Po uvaření se jim naklepaly skořápky a v hrnci se nechaly uležet alespoň do druhého dne. Klechtnami však pak skončilo vaječné hodování.

O Sprovodní neděli chodily děti k prvnímu přijímání. Děvčata měla rukávce, brokátovou květovanou zástěru, věneček z umělých květin a skleněných ozdob. Od kmotry dostala nové modlitební knížky, hedvábný šátek přes prsa nebo „fěrtuch" (zástěru ke kroji) a od matky voskovou svíci. Také chlapci dostávali novou „vobleč" - novou vyšívanou košili a nové boty. Děvčátka ve městech nosila na přijímání nové bílé šaty a na hlavě jim nechyběl věneček.

3.4 Filipojakubská noc - z 30. dubna na 1. května

Svátek sv. Filipa a Jakuba dnes připadá na 3. května. Podle staré pověry se v noci filipojakubské scházely čarodějnice a ve vzduchu pořádaly svoje reje. Létaly na koštěti a škodily lidem, hospodářství, poli i dobytku. V Luženicích měly ještě v roce 1910 hospodyně v domácnosti proti čarodějnicím a zlým silám posvěcené věci - hromničky a tříkrálovou vodu. Všechny obytné místnosti, stodoly i chlévy se vykuřovaly jalovcovými bobulemi a kropily svěcenou vodou. Lidé na ochranu proti čarodějnicím kladli před prahy drny, na ně kytici blatouchů, do drnů a hnojiště na dvoře zapichovali březové pruty. Někde sypali před chlévy řezanku nebo rozhazovali smetí: také se před vchod do chléva kladla otep slámy, na dveře stáje se kreslily kruhy svěcenou křídou. Nejdříve by musely čarodějnice spočítat stébla slámy (trávy, lístky břízy, trní, smetí), a pak teprve by mohly jít škodit dobytku nebo člověku. Ale než by to spočítaly, rozednilo by se a jejich kouzelná moc by skončila. Pokud dojila kráva krev, což podle pověry zapříčinily čarodějnice, vytrhávali v prahu otvor. Do něj se nalilo horké mléko, aby si čarodějnice spálila jazyk.

Na Chodsku se filipojakubské noci říkalo „na kouzelnou bábu" a čarodějnicím kouzelnice. Na Chodsku věřili na kouzelnice ještě na konci 19. století. Obyčejně považovali za kouzelnici starou babku, která se často vyznala v bylinách, a tu každá selka ze strachu podplácela potravinami i penězi, jen aby se nemstila. Věřily totiž, že kouzelnice mají moc ublížit lidem i dobytku. Podle lidové pověry stíraly při východu slunce rosu z travin a donášely ji dobytku. Tyto krávy dojily potom vodnaté mléko bez smetany, kdežto krávy domnělých čarodějnic skoro samou smetanu. Ranní rose se přikládal význam i při očistném omytí obličeje - kdo měl pihy a nemohl se jich zbavit, musel brzy z rána po kouzelné bábě na louku a umýt si tváře rosou.

O filipojakubské noci nechodili chlapci „volát" - na dostaveníčko za svými vyvolenými děvčaty. Muži a chlapci práskali biči, stříleli z pistolí a zvonili na zvonky. Ženy drnčely na hrnce a pánve a děti zlobily psy, aby hodně štěkali. Zkrátka všichni dělali co největší hluk uvnitř obce i kolem ní. Lidé totiž věřili, že rámusem zaplaší nejen kouzelnice, ale zlé a nepřátelské síly vůbec, které by chtěly uškodit nejen jednotlivci, ale i celému společenství.

V noci na 1. května se na Chodsku chodilo na křižovatku „na posluchy". Kdo na ně šel, musel mít s sebou svěcenou křídu, černou slepici nebo holuba. Říkalo se mu vyzvědač. Na křižovatce udělal kolem sebe kruh svěcenou křídou a postavil se do něho s černou slepicí pod paží. K půlnoci se prý všechny kouzelnice k tomuto místu slétají s velkým hlukem na ohnivém koštěti a volají: „zajeďte ho, zajeďte ho", aby vyzvědači nahnaly strach a vypudily jej z kruhu. Opustil-li vyzvědač kruh, byl roztrhán. Kdo „na posluchách" vydržel, dozvěděl se od kouzelnic, co zvláštního se v okolí stane nebo kdo zemře, kdo se ožení, kde bude hořet atd. Když pak kouzelnice svoje předpovídání skončily, měl mezi ně vyzvědač hodit černou slepici - ony se o ní popraly a on mohl nepozorovaně zmizet.

V některých obcích na Domažlicku se udržela tradice upalování kouzelné báby. Povědomí o upalování čarodějnic leckde vymizelo a tak se mezi dětmi mluví pouze o „stavění“ a „zapálení kouzelky“. Postavit na blízkém kopci hranici či pagodu z pokácených stromů je úkolem chlapců, kteří chodí o Velikonocích drkat (tz. do doby povinné školní docházky). Někdy je na vrchol hranice zasazena vycpaná podoba čarodějnice.Oheň se zapaluje při začínajícím příšeří a dnes jde o společenskou akci, která je hojně navštěvovaná rodiči s malými dětmi.Ti mají možnost opéct si na malém vedlejším ohni špekáčky apod.V některých městech, například v Horšovském Týně, je pálení čarodějnic spojeno s bohatým kulturním programem. Prakticky v každé obci, kde nebylo zvykem upalovat čarodějnice na kopci či kde se tento zvyk neudržel, sedí dnes veřejnost u ohně v blízkosti postavené máje.V řadě obcí jsou hlavní ohně dva - jeden na kopci a druhý pod májí.

3.5 Máj

Obřad stavění máje na 1. května patřil mezi městské i vesnické zvyky. Máje se stavěly ve městech i na vesnicích, také vrchnosti před zámkem lidé stavěli vysoké máje. Stavění obecního máje na návsi, na Chodsku tzv. krále, bylo záležitostí celé vesnice.

Máj byl dobře rostlý strom s usekanými větvemi až po vrchol, ovázaný stuhami, šátky a vyfouknutými vejci. Pod vrškem visel ve vodorovné poloze veliký věnec - obruč obalená klestím a ovázaná pentlemi. Kácely se hlavně smrky a jedle, ale i břízy, lípy, jalovce, jeřáby a duby. Když máj postavili a zasadili do země, natočili mládenci pivo, zazpívali si, napili se a zbytkem zalili máj. V noci se musel máj hlídat. Ukradení máje, nebo alespoň pokus o to, bylo nezbytnou součástí celého obřadu. Když se náhodou krádež sousední vesnici povedla a zjistilo se, kdo je pachatelem, chtěl původní majitel máj vrátit. Existovalo však pravidlo, že svévolný nabyvatel nemusel máj vracet, byla-li již pevně zasazena v zemi. Chlapci prováděli (a někde ještě provádějí) v noci rozpustilosti. K máji se sneslo vše, co se po vsi našlo a dalo se odnést. Ráno to majitelé nacházeli na návsi pod májem. Po celý měsíc květen se pod ním večer co večer scházeli mládenci a děvčata z celé vesnice.

S křídou nebo štětkou psala chasa na cestu, vedle stavení, na stodoly a na vrata všelijaké, někdy potměšilé říkání, vypovídající o obyvatelích domu a vsi. Tento zvyk se leckde dochoval dodnes. S tímto zvykem souvisí i tzv. „vysejpání cestiček" pilinami, řezankou nebo pískem mezi domy milenců. I když si mladí většinou mysleli, že je jejich láska utajená, ve společenství obce to byla věc veřejná. A děvčata před svítáním zametala cestičky, ale pozornosti sousedů stejně neunikla. Známým kouskem, což se provádělo kdekoliv, bylo složit vůz na hřebenu střechy, popř. do něj ještě naložit hnůj nebo do něho zapřáhnout dědky - strouhací stolice. Říkalo se tomu „postavit koráb". Hospodář pak musel celý vůz rozebrat a po částech ho sundávat dolů. Bohužel se to někdy neobešlo bez vážných úrazů.

Zároveň se stavěly i malé máje jednotlivým dívkám. Kolik dívek žilo v domě, tolik se postavilo okrášlených stromků, někdy doplněných ceduličkami se jménem děvčete, vždy ozdobené věncem, červenými pentlemi a vyfouknutými vejci. Měl-li chlapec na některou zlost, postavil jí také máj, ale suchý. Padl-li máj během jeho stavění, smáli se, že není dívka poctivá (tj. není panna). S největší pravděpodobností se jednotlivé máje dávaly v počátku jen těm dívkám, které vstupovaly do dospělého stavu. Když byla tato okolnost zapomenuta, dostávaly máje všechna děvčata.Které děvče by nemělo máj, té by se druhé vysmály. Nechce-li se dát její chlapec zahanbit, vystrojí máj co nejpěkněji. Někdy však děvče ani nevědělo, kdo jí máj postavil.

Druhý den se všichni chlapci sešli na návsi okolo máje, vybrali mezi sebou jednoho zástupce a nazvali ho králem. Opentlili ho, slíbili mu poslušnost a předali mu malý máječek. S ním obcházeli jedno stavení po druhém, všude vyhrávali a „král" tancoval se všemi dívkami. Musely se vyplácet a ta, která tak neučinila a chtěla se tomuto obřadu vyhnout, byla vystavena veřejnému zesměšnění. Nesměla po celý rok tancovat s žádným hochem místním, přespolním ani se svým milým. Tanečnice se připojovaly k průvodu, a když všichni obešli celou ves, seskupili se na návsi kolem máje, tancovali a zpívali. Dočasně zvolený král dohlížel na klidný průběh slavnosti.

Obyčejně na 1. května nebo první neděli v květnu proběhla májová taneční zábava. Hoši přinesli do hostince smrkový vršek ozdobený papírovými ozdobami a cukrovím a postavili ho na stůl. Děvčata stromek licitovala. Nejdříve byla vyhlášena dámská volenka. Chlapec musel u máje zaplatit a zapisovatel zapsal peníze na jméno tanečnice. V dalším kole si tanečnici vybral chlapec, ale zaplatit musela dívka a obnos byl zapsán na její jméno. Na konci zábavy spočítali, kolik je zaplaceno na jménech tanečnic a ta, která získala nejvíce, máječek vyhrála. Hudba ji doprovázela až domů a „král" jí nesl májku. Jestliže vydražila stromek dívka z cizí vsi, byla to pro domácí ostuda a urážka, že si ho nechali odnést.

Většinou poslední neděli v květnu byl máj slavnostně poražen a vydražen. Mládenci utvořili kolem máje kruh a soustředně k němu vytvořily kruh i dívky. Za zvuků hudby postupovali dopředu a po určitém počtu taktů vzal každý tanečník nejbližší děvče. Často pod májem proběhlo divadlo: dva sousedé chtěli jako by máj ukrást. Měli ale tupé nářadí a prý se jim nedařilo. Přišel hajný a nastala hádka. Spor nevyřešil ani příchod policajta. Nakonec přišel starosta a ten po dlouhém domlouvání dovolil máj porazit a vydražit, za což se uspořádala v hostinci zábava.

Máj stál na návsi různě dlouhou dobu - celý měsíc květen, často byla součástí letnicových her, do posvícení nebo až do příštího roku. Dnes se máje staví ve většině obcí, hlavními iniciátory celé akce v obcích jsou Sbory dobrovolných hasičů, iniciativní jedinci či obecní úřady. V Loučimi, jako v jedné z mála posledních obcí, udržují v noci z 30. dubna na 1. května před domy na silnici psaní nápisů. Někdy velmi nelichotivými, občas zaujatými, často ale pravdivými i jednoslovnými výrazy zhodnocení jednotlivce či rodinných příslušníků.

3.6 Procesí

V dubnu, na sv. Vojtěcha a na sv. Marka, a v květnu se konala procesí do polí a prosilo se za déšť a dobrou úrodu. V čele procesí se nesl kříž, korouhve. Procesí vodili předříkávači a předříkávali modlitby. U křížů, božích muk a kapliček byly zastávky, modlitby se střídaly se zpěvem.

4 Letní období

Máj hrál výraznou roli i v letničních zvycích, známých v mnoha variantách. Pro všechny byla typická jízda na koních a závody, jejichž vítěz se stal králem. Jízda byla často přesunuta až na konec slavnosti, takže vítěz byl zvolen za krále až pro příští rok. Nevyhrál-li starý král, byl vystaven veřejnému soudu a sťat. Důležitou součást slavnosti tvořily průvody po vsi zaměřené na vybírání koledy, často spojené s „vyvoláváním, dáváním jmen". To probíhalo na návsi, kdy byli vystaveni veřejné kritice všichni obyvatelé vesnice. V Čechách jízdy králů upadaly, až poklesly do stádia pasáckých zábav. Na jižní Moravě ve Vlčnově dosud obřadná a honosná jízda králů trvá.

V letničních obyčejích se napodobovaly městské zábavy (střílení ku ptáku) a závody šlechtické mládeže, spojovaly se rusadelné slavnosti a obřady přivolávající déšť s pronikavými očišťujícími panenskými prvky.

Ke žním a s nimi spojenými pracemi se nevázaly žádné výrazné výroční zvyky. Provázely sice práci, ale družily se k počátku a konci, nikoli k určitým dnům. Žádné výroční zvyky se nevázaly ani k chvílím odpočinku mezi jednotlivými pracemi. Léto patřilo poutím, na Chodsku velmi okázale slaveným.

4.1 Svatodušní svátky, letnice, zelené svátky

Máj hrál výraznou roli i v letničních zvycích, známých v mnoha variantách. Pro všechny byla typická jízda na koních a závody, jejichž vítěz se stal králem. Jízda byla často přesunuta až na konec slavnosti, takže vítěz byl zvolen za krále až pro příští rok. Nevyhrál-li starý král, byl vystaven veřejnému soudu a sťat. Důležitou součást slavnosti tvořily průvody po vsi zaměřené na vybírání koledy, často spojené s „vyvoláváním, dáváním jmen". To probíhalo na návsi, kdy byli vystaveni veřejné kritice všichni obyvatelé vesnice. V Čechách jízdy králů upadaly, až poklesly do stádia pasáckých zábav. Na jižní Moravě ve Vlčnově dosud obřadná a honosná jízda králů trvá.

V letničních obyčejích se napodobovaly městské zábavy (střílení ku ptáku) a závody šlechtické mládeže, spojovaly se rusadelné slavnosti a obřady přivolávající déšť s pronikavými očišťujícími panenskými prvky.

Ke žním a s nimi spojenými pracemi se nevázaly žádné výrazné výroční zvyky. Provázely sice práci, ale družily se k počátku a konci, nikoli k určitým dnům. Žádné výroční zvyky se nevázaly ani k chvílím odpočinku mezi jednotlivými pracemi. Léto patřilo poutím, na Chodsku velmi okázale slaveným.

U pohanských národů, včetně Slovanů, existovaly na rozhraní května a června lidové obyčeje a magické rituály, které oslavovaly bohy plodnosti a úrody. Bylo důležité, aby práce na polích a v zahradách, vykonávané v té době, přinesly dostatek dobré úrody. Výsledky takové práce byly pro tehdejšího člověka otázkou života a smrti, neboť šlo o hlavní a často i jediný zdroj bezprostřední obživy a později i možnosti obchodování. Jelikož se víra těchto lidí upínala k mnoha božstvům, bylo třeba zajistit si jejich přízeň pomocí různých obřadů, rituálů a svátků, mezi něž patřil i tzv. Zelený svátek. Zelené větvičky zdobily dveře, okna, stěny i stoly. Na podlahu se sypal čerstvý puškvorec - jeho aroma odhánělo mouchy a hmyz a zároveň měl čistící účinky na průdušky. Veškerá zeleň měla chránit před zlými silami, duchy a nemocemi. Zelená výzdoba doplněná růžemi se dodnes dodržuje v kostelích. Pro křesťanskou církev to bylo období po ukřižování Ježíše Krista (Velikonoc) a dobou očekávání Ježíšova Ducha, Ducha Svatého.

Svatodušní svátky, Hod boží a pondělí svatodušní (německy Pfingsten), se slaví padesát dnů po Velikonocích. Před bohoslužbami, jež se konají v barvě červené (ohnivé), probíhá na mnoha místech průvod po chrámě, kdy se podoba holubice spouští z chrámové klenby (v některých chrámech házeli i ohnivé oharky na dlažbu na znamení, že Duch svatý sestoupil v podobě ohnivých jazyků). Někdy pouštěli i živé holubice v chrámě a napodobovali hluk a vichr při seslání Ducha svátého troubením. Oltáře se zdobily růžemi, odtud i název svátků rosalie.

Mezi lidové obyčeje dodržované místně ještě po 1. světové válce, patřily na Plzeňsku a na Šumavě soutěže na koních (zakazované kvůli smrtelným úrazům již od 40. let 19. století), na Strážovsku průvod koz, na Klatovsku jízdy králů, na Kdyňsku, Kolovečsku a Staňkovsku vožení žáby, letničky, lenocha. Pro všechny bylo charakteristické závodění, soutěžení, dokázání schopnosti a síly, kritika obyvatel vesnice (hlavně žen a svobodných dívek), honění a stínání krále. Na Chodsku lidové letnice slavili tzv. pikšvoncem, též pišvoncem. Základ slova lze najít v německém názvu letnic Pfingsten a ve slově Pfingstschwanz (ocas naposledy vyhnané krávy zdobený červenou mašlí). Samotný pikšvonc byl na Chodsku značně ovlivněn blízkým německým etnikem, neboť ve většině německých obcí se tento zvyk dodržoval. Pikšvonc, tak jako jinde v Čechách, patřil na Chodsku pasáčkům. Soutěžili o prvenství při vyhnání dobytka na pastvu na Boží hod svatodušní. Králem byl ten, který po ranním zvonění vyhnal dobytek jako první, druhý a třetí byli jeho pravý a levý ministrant, čtvrtý byl kočí, pátý vaječník, jenž při obchůzce vybíral dary, všichni ostatní byli koně a ten úplně poslední byl lenoch, pecivál, husí pohůnek, ale nejčastěji klepec, nádvor, nykl nebo pikšvonc.

Jemu vytvořili hoši dočasný příbytek z vozíku, káry nebo trakaře a překryli ho pejručím (chvojím) nebo lipovým listím. A tak bylo do poslední chvíle tajemstvím, kdo je lenoch. Tento „ponížený" pod chvojím kňučel, pískal, křičel a všechny pohybující se kolem vozíku píchal. A to buď šídlem, nebo tyčí s napíchnutou ježčí kůží či nabitým hřebíkem. Před vozem šel král s ministry - všichni měli přes oblečení přehozenou bílou mužskou košili, a kolem pasu širokou červenou stuhu, „pantl". Král měl navíc ještě stuhy křížem přes ramena a na hlavě papírovou korunu. Všichni tři drželi v rukách biče z mladých jedlí s oloupanou kůrou. Větve jim byly ponechány jen na vrcholu a ozdobeny dlouhými „pantlíčky", stužkami. Celý průvod procházel vesnicí a po jednotlivých domech vybíral koledu.

Ministranti s vaječníkem vstoupili do „sence" (světnice), král a kočí s koňmi zůstával na dvoře.

Pravý ministrant:

„Pykytyrykytyšvonc!

Zabili nám krále - na vysoké skále,

(král vstupuje do světnice) neměli jsme se čím brániti, musili jsme kůly z plotu lámati.

Pane králi! Je-li pravda?"

Král:

„Jest pravda."

Ministranti:

„Kdo svědčí? “

Král:

„Šelma větší!"

Ministranti:

„Kdo nesvědčí?"

Král:

„Ještě větší, já největší!"

Levý ministrant:

„Paní mámo krásná, darujte nám kousek másla, pár vajíček - na rendlíček, by se našemu králi hubička pásla.

Náš král je velmi chudý,

ukrádli mu dvě stě volů, tři sta koní.

Pane králi! Je-li pravda?"

Vaječník:

„Já jsem chlapík jako brabec

nebojím se kopy vajec,

pár vajíček na rendlíček,

aby se našemu králi hubička pásla."

Jiné varianty říkání:

První ministrant:

„Panímámo krásná, darujte nám kousek másla, kousek koláče, abychom se nedali do pláče, ňákou šišku pro našeho Žižku, nějaký peníze,

abysme mohli vyplatit našeho krále ze žaláře! Pane králi, je-li pravda?"

Druhý ministrant:

„Když sem šel přes ten černý les, potkal sem děrečka, on švesky nes, já mu řek o některou, on za mnou se sekyrou, já mám díru dopodnes.

Pane králi, je-li pravda?"

Kněz:

„Já jsem ten muž, co sem do věrtele vlez, z věrtele do pekla,

všechny ďábly a čerty sem tam odtud vyhnal. Pane králi, je-li pravda?"

Vaječník:

„Kobylinka vranka v blátě leží, mokrý řezník na ní leží,

Kobylinko vranko, stávej!

Nebudeš-li stávati, budem tě oddělávati.

Z držky uděláme buben, z noh paličky, z hlavy toulec, z jazyku brus,

ze zadku pec,

to budou mít němčický děvčátka hezkou věc! Pane králi, je-li pravda?

Já jsem chlapík jako brabec, nebojím se kopy vajec, když pak mi je dáš, dám je do košíka a pak půjdem zas.

Pane králi, je-li pravda?"

Někde káru polili vodou, jinde dokonce i močůvkou. Když dostali odměnu - vejce, máslo, někdy peníze, tak např. v Újezdě v 90. letech 19. století ostatním oznámili množství daru různými slovy: pro velký dar měli název pykytylykytyšvonc, pro malý klepec a pro nepatrný husí pohůnek. Následovalo vyklopení pikšvonce do rybníka, a to za velikého jásotu celé vesnice.

Po dokončení obchůzky pak odpoledne za odměnu „vyvolávali jména", „dávali jména" - „jména pěkná, pochvalná" a „jména špatná, posměšná". Vystoupili na sloupek největších vrat na návsi (obyčejně král, někde král i s ministry) nebo stáli jen tak na návsi a král pak četl z papíru předem připravený text, někde ho uměl i zpaměti. Vyvolávání se skládalo z ustálených proslovů, které ustrnuly do jediné podoby nebo se měnily jen nepatrně. Většinou byly již předem složeny podle konkrétní situace ve vsi nebo vznikaly při obřadu vzhledem k výši obdarování. V mnoha verších oslovovali chlapci svobodné dívky i ženy, kritizovali jejich špatné vlastnosti a vychvalovali dobré. Stejně tak jako se chválilo děvče, dostalo se uznání i ostatním členům rodiny. Dalším motivem vyvolávání byla krása rodné obce, domů a jejich okolí. Hodnotily se hospodářské ambice mužů, zvláštní chválu si zasloužili dobří sousedé a obyvatelé obce. Kritizovala se pýcha, lenost, vychytralost, nepořádnost, pijáctví, přejídání a další špatné vlastnosti. Chválila se radost, spokojenost, veselí, pracovitost, zpěv, ochota pomoci, vtipnost a vzájemný respekt. Často se aktuální verše přidávaly krátce před vypuknutím celé akce, neboť je ovlivnila i výše odměny v jednotlivých rodinách. Když byla shromážděna celá ves, divadlo mohlo začít.

Ukázka „pěkných jmen":

U Kvítků před dvorem louže, že je jejich dcera jako růže.

U Chmelů na dvoře stunce (studna), že je jejich Manka jako slunce.

U Maršů před dvorem hlína, jejich Dodla jak rozmarýna.

U Uhlíků jest hromada chrastí, že panímáma hodně chase mastí.

U Květonů je topol, že jest Květon jako sochor.

U Baráčků je bílá stěna, že je Baráčková hodná žena.

Ukázka „špatných jmen":

U Jírů před stuncí koryto, jejich Markýta jako kopyto.

U Bártů před vraty, drží Káče pytel s klevety.

U Důrů pod stolem, tlučou blechy sochorem, až jich mají půl kopy, dělají z nich punčochy.

U Zemanů je hromádka kamení, že mají chalupu na rozvalení.

U Petříků v kuchyni vozí se Petňce po svini,

Petřík ji pohání,

ona myslí, že je velká paní.

U Vávrů na rohu, visí pytel tvarohu,

Vávra na něj chodívá,

Vávrová ho honívá.

U Hančů na dvoře je stoupa, že je Hančová skoupá.

U Turků tlučou kroupy, že je Turek hloupý.

Mezi jednotlivými provoláváními se král ptá: „Je-li pravda?" a ministranti odpovídají „je pravda".

Autentické texty z období od 2. poloviny 19. století do roku 1914 se nám zachovaly z několika obcí - Němčic, Oprechtic, Újezda, Milaveč, Chodova a Postřekova. U letnicových říkánek nastala změna v 90. letech 19. století. Urážlivé říkánky, i když často velmi trefně mířené a často fungující i jako lidový soud, byly obecními úřady zakazovány. A tak např. v Postřekově v této době tradiční pikšvonc zanikl, chlapci už ani nevybírali dary a místo „nykla" vozili na káře špalek.

4.2 Slavnost Těla a krve Páně, Boží tělo

Svátek katolické církve na památku ustanovení svátosti oltářní. V křesťanské věrouce je Tělo Páně proměněná hostie (chléb) a krev Páně je proměněné víno. Boží tělo je pohyblivým svátkem, připadá na čtvrtek po svátku Nejsvětější Trojice (první neděli po letnicích) a obvykle se překládá na neděli. Slavnost se skládá ze mše a slavnostního průvodu s nejsvětější svátostí nesenou pod baldachýnem mimo kostel nebo i v kostele. Vpředu průvodu chodívala ve městě malá děvčátka v bílých šatech s košíčky naplněnými okvětními lístky pivoněk, které sypaly po cestě. Proto se na Chodsku tomuto svátku říká také „troušení". Pak šel pod nebesy kněz s monstrancí, dále ministranti, zpěváci a zástupy lidí. Nebesa nesli čtyři lidé. Průvod se zastavuje u čtyř oltářů, které jsou, pokud možno, obrácené ke světovým stranám - severu, jihu, východu a západu. A to na důkaz, že všechny národy světa jsou povolány k této hostině, při níž Kristus dává záruku na život věčný. U improvizovaných oltářů byly do země zaraženy mladé břízky, na zemi bývala rozprostřená tráva ostřice a puškvorec. Při každém oltáři se čte část jednoho ze čtyř evangelií, jednající o ustanovení nejsvětější svátosti, koná se modlitba k její poctě, prosba za odvrácení zlého a zachování úrody a uděluje se požehnání. Slavnost končí chvalozpěvem "Tě Boha chválíme" a požehnáním. Smyslem celého obřadu je symbolické vyjádření - věřící chtějí svým životem následovat Ježíše Krista.

Boží tělo se slavilo nejen ve venkovských kostelech - jako např. v Mrákově a Klenci pod Čerchovem, kam mířila procesí i z okolních obcí, ale i v Domažlicích. Pro město to byla obrovská událost, které se zúčastnili nejen všichni zástupci města a církve, ale i všechny cechy, později spolky ve slavnostních uniformách s korouhvemi. Boží tělo si nenechali ujít ani lidé ze širokého okolí. Mít u svého domu oltář znamenalo pro majitele obrovskou prestiž, a tak se všichni snažili mít co nejdokonalejší výzdobu.

Před Božím tělem sbíraly babky kořenářky, především pastýřky, léčivé a zázračné koření jako na sv. Jana Křitele (24. června) a vily z nich veliké věnce. Ty nechávaly o Božím těle posvětit a pak je prodávaly selkám, nebo je měnily za potraviny. Světily se i malé věnečky pro nejbližší osoby, které si ženy samy vyráběly nejčastěji z kontryhelu. Věnečky se také pálily za letních bouří, aby chránily dům proti blesku. Vařil se z nich i léčivý lektvar proti vnitřním chorobám. Výzdoba oltářů (puškvorec, ostřice i mladé břízky) se následně používala v lidovém léčitelství a pro zvýšení dobré úrody na polích.

Svátek Božího těla se dodnes koná ve městech i na vesnicích Domažlicka. Na Chodsku ctí lidé tradici a při příležitosti tohoto významného církevního svátku se oblékají do svátečních krojů.

4.3 Svatý Jan Křtitel - 24. června

Ve svátku sv. Jana Křtitele se spojila pohanská oslava letního slunovratu s vírou ve světce. Stejně tak jako zimní slunovrat spojila církev s narozením Ježíše, letní slunovrat spojila se sv. Janem. Je to jediný svátek církevního roku, kdy se slaví narození světce.

V předvečer jeho svátku se pálily svatojánské ohně. V českých vesnicích na Chodsku nejsou ohně za posledních 200 let doloženy, zvyk byl rozšířený pouze v německých obcích. Staří Chodové však věřili, že budou ještě dlouho živi, když uvidí tu noc co nejvíce ohňů. A tak vycházeli za ves a dívali se po kopcích, na nichž se „pálily čarodějnice".

Na Chodsku věřili, že tuto noc projevují svoji největší moc zlí duchové, od středověku čarodějnice. Lidé chránili sebe i domy před čarodějnicemi čarovnou mocí bylin, jejich květů, stonků, kořenů nebo semen. K ochranným prostředkům patřila lípa, kapradí, máta, divizna, mladé větve hrušně, vratič, kozlík, zelená petržel, bedrník, vosed, hloh, šípek, libeček, routa, verbena, lekuta (kořen jeho), z devíti mezí mateřídouška, diblík, ještěrčí kořen, Aronova brada, mořská cibule, mořské oko, orlíček, černý kořen, bílý podražič, vratička bílá, pelyněk brotan, krvavec toten, svatojánský kořen, svatojánský chléb, svatojánský zvoneček, chutný kořen, bobek, šafrán, čekanka, mléko Panny Marie, voman, andělika, voňavý a mličný kořen, věčné bochníčko, korunka P. Marie, slzičky P. Marie.

Dívky vily věnce z devatera kvítí (šípku, kopretiny, smolničky nebo kohoutku, chrpy, rozchodníku, polní macešky, zvonečku, mateřídoušky, kontryhele) a časně ráno je pouštěly po vodě. Věřily, že si vezmou za muže toho, kdo věneček uloví. Nesměly promluvit a ani se ohlížet, když věneček nebo kytičku vázaly. Doma si ji daly pod polštář a po usnutí se jim měl zjevit obraz budoucího manžela a všechny sny se jim měly přeměnit ve skutečnost. Dívky také dělaly kytičku z heřmánku a přehazovaly ji přes plamen ohně - heřmánek tím získal kouzelnou moc léčit různé choroby. Vratič a kapradí zase otevíraly poklady, stejně tak jako v noci před Velkým pátkem.

Na den sv. Jana Křtitele a na den sv. Filipa a Jakuba bylo možné potkat ještě kolem roku 1885 řadu žen při sbírání zázračných bylin, které potom známým hospodyním prodávaly. Trhaly je na určitých místech, nejvíce kolem Čerchova a na Jezvinci (Jezevci hoře) u Pocinovic, kam přicházely až od Klatov, Domažlic a Sušice, aby před východem slunce hledaly tajemné byliny, které pak používaly na různá kouzla, například: „Když z jara krávy na pastvu vyháníš, aby jim žádný uškodit nemohl, tehdy vezmi zvoneček sv. Jana, polož jej pod práh u dveří, kudy prochází dobytek - a nemusíš se po celý rok žádných čar bát. Aby žádný kravám na mléku nemohl uškodit, vezmi kopřivový kořen, vlož jej na Štědrý den do syřiště a celý rok na to přilévej vodu - nikdo ti na mléku ani sýru neuškodí.“

Čarovnou moc měla v noci na 24. června i voda. Děvčata se při svitu měsíce koupala v potocích a rybnících a říkala kouzelnou formuli:

„Vodo, vodo, vodičko, polib moje tělíčko!

Světil tebe svatyj Ján, světil tebe Kristus Pán.

Vodo, vodo, vodičko, ať mám zdravý tělíčko!"

Na Chodsku měl v tento čas své pevné místo tzv. pražnec, nebo-li svatojánský žnec. Věřilo se, že ve svatojanské noci jde čarodějný žnec (pražnec) po poli, a kde se jeho kosa klasů dotkne, ty jsou jeho. Kudy jde, tudy zůstane široká brázda a nikdy ani zrnko nevzejde. Když pak hospodář sklízí obilí, klasy, kterých se pražnec svojí kosou dotkl, připadnou pražnecovi. Z většího dílu se to stane takovému hospodáři, který nevykropil pole svěcenou vodou."

Tento zvyk byl zachycený ještě v 90. letech 19. století za Domažlicemi v polích položených u Veselé hory. Městské děvče tam s hrnečkem v ruce a štětkou vyrobenou z klasů kropilo obilí. Někdy se toho úkonu ujal sám hospodář. Štětka musela být vyrobena z devíti žitných klásků spletených režnou nití namáčenou v tříkrálové svěcené vodě a při kropení obilí se muselo říkat:

„Chraň tě voda nesená,

na tři krále sjecená,

zachraň žito nám ha pšenci před svatojánskými ženci.

Pane Bože nebeskyj, neposílej na nás kroupy,

než sklidíme pole, louky, obilí ha brambůry,

požehnyj nám na fůry.

Nech nám všeho husti

ha náší práci žehnati.

Požehnyj nám, Bože náš, esli nás rád drobet máš."

4.4 Poutě

Poutě na Chodsku, především v obcích soustředěných kolem Domažlic, patřily k těm nejvýznamnějším událostem, stejně tak jako ostatní církevní slavnosti. Pouť v českém prostředí byla původně církevní slavnost na památku světce, jemuž je objekt (kostel, kaple) zasvěcen. Pro věřící to ale bylo a stále je i zbožné putování na místo, kde došlo k zázraku nebo ke zjevení. V průběhu 19. století dostala pouť zábavnou formu. Po mši svaté přišla na řadu i lidová veselice s množstvím kramářských bud, kočovnými herci a ještě později s pouťovými atrakcemi. Na trhy často přijížděli i obchodníci ze sousedních regionů, často i z Bavorska, a přiváželi nové zboží. Byla zde možnost nebývalého výběru. Cukráři uspokojili především děti - tureckým medem a cukrovanými mandlemi. Perníkáři nabízeli zamilovaným velká perníková srdce zdobená papírovými nálepkami nebo cukrovou polevou s nápisy. Vedle toho se zde daly koupit potřeby pro domácnost, včetně kameniny i keramiky, látky i hotové oděvní součástky, obrázky na skle atd. Od 70. let 19. století dojížděly na poutě kočovné herecké společnosti, kolotoče, střelnice, zvěřince a nejrůznější „salóny" představující např. lidské anomálie. Zábavné atrakce se staly běžnou součástí poutě až na přelomu 19. a 20. století.

Poutě nebyly jen příležitostí pro obchody a koupě. Zůstávaly především velkou společenskou událostí, na kterou se všichni těšili. Hlavně pro ženy byla pouť s jarmarkem dokonce i jakousi módní přehlídkou. Pekly se koláče, na pouťovou neděli se připravoval slavnostní oběd s pečenou husou. Zvali se na něj příbuzní a známí. Na pouť přicházeli lidé většinou pěšky, často i z velmi vzdálených míst, nebo se dopravovali vlakem. Těm, kteří museli zůstat doma, pak nezapomněli přinést dárek z pouti jako upomínku na slavnostní den.

Nejslavnější poutí na Chodsku je ta domažlická, konaná od roku 1851 pravidelně první neděli po svátku sv. Vavřince (10. srpna). Zájem o Chodsko a tím i o vavřineckou pouť na Veselé hoře vzrostl na konci 19. století. Velký podíl na tom měla i literární a výtvarná díla (např. Jiráskovi Psohlavci). Svatovavřinecká pouť se stávala čím dál oblíbenější a postupem času odsunula do pozadí i další domažlické pouti - antonínskou (13. června), svatojánskou (24. června) a především mariánskou. Právě s klášterní poutí na Nanebevzetí Panny Marie, 15. srpna, se vavřinecká často kryla. Význam mariánské poutě pomalu upadal.

Na Chodsku byla i další významná poutní místa: Dobrá Voda u Pocinovic, sv. Anna na Tannaberku, kaple sv. Vojtěcha v Milavčích a Dobrá Voda u Draženova. Mimo tyto regionální poutě navštěvovali Chodové i P Marii Klatovskou, loučimskou černou Madonu v Neukirchen bei Heiligen Blut a řada z nich jezdila na Svatou Horu nebo do Prahy na pouť ke sv. Janu Nepomuckému. Často ze vsí chodila na pouť procesí se soškou Panny Marie, stejně tak jako o Božím těle. V čele procesí se nesl kříž, korouhve, pak následovala mládež, za nimi šli muži. Střed tvořily družičky s věnečky na hlavě nesoucí sošku Panny Marie. Za nimi kráčel kněz - buď až na poutní místo nebo procesí jenom doprovázel. Průvod uzavíraly ženy. Procesí vodili předříkávači a předříkávali modlitby nebo poutní písně. U křížů, božích muk a kapliček byly zastávky, modlitby se střídaly se zpěvem.

Strava u příležitosti poutě byla na Chodsku bohatá. K polévce z masového vývaru (nudlová, s masovými knedlíčky) bývala husa, vepřový bůček s charakteristickým „máčedlem" - vypečenou šťávou z masa s omastkem, zelí a knedlíky. Ty byly kynuté nebo bramborové, tzv. chlupaté. Maso v chudších lokalitách nahrazoval králík. Chloubou chodských hospodyň byly a stále jsou o pouti chodské koláče. Jejich výzdoba tvarohem, mákem a povidly je uměleckým dílem. Koláče bývaly považovány vždy za pečivo slavnostní nebo aspoň sváteční. Existovalo jich několik druhů, určených k různým příležitostem: na posvícení a na pouť, na křtiny, svatby i jako pohoštění po pohřbu. A na Chodsku platilo a stále platí, že koláč je „zváč". Tomu, kdo je na Chodsku hostem, je zvyk podat koláč.

4.5 Dožínky, obžínky, žně

Zemědělské práce byly v minulosti velmi namáhavé. Neexistovala moderní technika, množství úrody záviselo na rozmarech počasí. Do prací na polích se zapojovaly celé rodiny. Poté, co bylo poslední obilí pod střechou, nastal čas slavení dožínek. Ty na Chodsku začínaly většinou kolem sv. Vavřince (10. srpen), ačkoliv za obecné datum pro začátek žní je den sv. Markéty (13. červenec).

Pro slavnost na ukončení žní byla typická hojnost jídla a hlučné veselí. Proto se jim také říkalo malé posvícení. Hospodyně měla již týden předem plné ruce práce s přípravami. Obyčejně se pekly koláče a těch muselo být tolik, aby měli dostatek domácí i ženci, sousedi i známí, a to se všemi dětmi, které měly právo na obžínky přijít. V samotný den obžínek se na másle smažily šišky, které byly na Chodsku hodně veliké. Velmi oblíbené tady byly i „listy" z vaječného těsta zadělávané sladkou smetanou, také smažené na másle. Pro rozmanitost a na větší výběr, „kdo co má rači ", se pekly i buchty o velikosti cihly, na Chodsku zvané mochury, jedna vedle druhé na celou šířku pekáče. Dále se podávala smetanová omáčka s „vařenými buchtami", tak se na Chodsku říkalo kynutým knedlíkům. Také se pekly vdolky a k nim se podávala omáčka z hrušek, které právě v této době dozrávaly. Do dožínkového menu byla zařazena i káva, „pancký" nápoj, ačkoliv proti němu brojila nejstarší generace Chodů a hlavně muži ji odmítali pít. Káva se na chodském venkově objevila poprvé kolem roku 1820, a to v Chodově, více se začala pít až po roce 1870. Maso při starodávných chodských obžinkách bylo zastoupeno jen výjimečně. Podle zdejší tradice mělo být na stole jídlo z právě sklizených surovin, z tzv. božího nadělení na vlastním poli, v sadě i ve stáji. Bylo přikupováno jedině pivo, a to ve velkém množství.

Samotné dožínky začaly po dožnutí posledního obilí. Poté ženci usedli na žebřinový vůz ozdobeným květy a za zpěvu se vraceli domů. Tam už byla připravena hospodyně. V předvečer dožínek sháněly děvečky květiny na věnec pro hospodáře a kytici pro hospodyni. Dožínky se slavívaly večer po práci. Svátečně oblečeni pacholci i děvečky přicházeli do světnice, kde je očekával hospodář s hospodyní a s celou rodinou. Dřív než usedli ke stolu, předstoupily děvečky s křesťanským pozdravením a začaly zpívat:

„Tu máte, pantáto, tu máte věnec, už jsme vám požili žito i voves.

Žito i voves, taky pšeničku, žádali bysme vás na kořaličku."

Podaly hospodáři věnec, pletený ze všeho voňavého kvítí starých zahrádek a zdobený všemi druhy klasů. Hospodář poděkoval a dal děvečkám peníze „na kořaličku". Děvečky si ji většinou nikdy nekoupily, ale pořídily si lehké šátky na práci na louku - sečení trávy nebo sušení sena.

Hospodář zavěsil věnec na kříž a děvečky zpívaly dál:

„Tu máte, paňmámo, tu máte kytku, že jste nám upekla velikou šišku, velikou šišku jako Bětušku,

aby vám dal váš pán pěknou hubičku."

Jméno udávaly vždy podle nejmenšího dítěte v rodině. Hospodyně přijala kytici a postavila ji doprostřed prostřeného stolu. A už se děvečky obrátily k pacholkům a tomu, jenž zastupoval často hospodáře, zazpívaly:

„My máme šafáře zrzavýho a von nám nedělá nic dobrýho: ráno vstává, povolává - navečer jako čert předržívá."

Dostal za všeobecného smíchu kytičku a děvečky se ještě obrátily k ostatním:

„Tu máte, mládenci, pěknou kytičku,

že jste nám šlapali na poli cestičku."

Mládenci si připnuli kytičky k vestám a všichni pak zasedli ke stolu. Bylo zvykem, že se všichni hlasitě pomodlili před jídlem i po jídle. Velký dubový stůl s čistě prostřeným plátěným ubrusem hostil nejen celou četnou rodinu, ale současně i všechny čeledíny i děvečky, a těch na velkých statcích bývalo sedm i více. Hospodář usedl do čela stolu s hospodyní a všichni ostatní na předem určená místa. Nikdo nesměl vstát od stolu, dokud nepoložil lžíci ten poslední. Hned po večeři dostal dárek v podobě kytičky a písničky nejstarší čeledín, „velký pacholek".

Dožínková večeře byla vlastně svátečním obědem. Nikdy nechyběly šišky. Mísa šišek bývala ozdobena panákem a pannou, spletenými ze stejného těsta a pak smaženými. Panáka dostal velký pacholek a pannu velká děvečka. Po večeři se zpívalo, hrálo a tančilo. Původní hudbu, tedy dudáckou kapelu, nahradily dvoje housle, někdy i harmonika. Tanec zahájil hospodář s hospodyní a zatančili si opravdu všichni, i ti nejstarší.

Pozdní noční hodiny ukončily dožínkové veselí, a protože si obyčejně nechávali dožínky na sobotu, aby si mohli všichni v neděli trochu odpočinout, nebylo ranní vstávání tak časné jako ve všední den. Hospodyně s hospodářem chodívali do kostela na ranní mši, pacholci a děvečky s dětmi na velkou mši v deset hodin.

Po roce 1948 byly dožínky zařazeny mezi socialistické svátky a hlavními aktéry byla jednotná zemědělská družstva (JZD).

Úrodu na poli se lidé snažili chránit všemi dostupnými prostředky. Vedle procesí do polí a pověrečných úkonů v průběhu kalendářního roku šlo i o zahánění bouře a krupobití. Nejúčinnější metodou proti nim byl hluk, a to pomocí rohů, píšťal a mušlí. Tato pověra sahá až do předkřesťanského období. Od nástupu křesťanství bylo zahánění přírodních živlů rozšířeno o zvonění na zvony. Věřilo se, že mraky nesoucí kroupy a jiné podobné jevy (mrazy, vichřice, dlouhá sucha, přívalové deště) jsou vlastně zlé síly. Člověk žil v minulosti v pevném sepětí s přírodou, na počasí byla odkázaná celá jeho zemědělská činnost. Je tedy pochopitelné, že strach z neúrody a s tím spojeným hladem a nemocemi, nutil lidi najít si magické prostředky a s jejich pomocí se před vlivem a následky počasí chránit.Při krupobití se radilo hodit prvních pět krup do kamen jako oběť ohni. Krupobití se prý buď zmírní, nebo zcela odvrátí. Zvon by prý pozbyl moci proti mraku, kdyby se na něj zvonilo sebevrahu… Byli i jednotlivci, kteří se chlubili, že dovedou „mráku" zaříkat.

V Mezholezích u Kdyně byl troubením nebo zvoněním na mušli proti mračnům za odměnu pověřen učitel, kostelník nebo kovář, častěji však obecní pastýř. Mušli měl uloženou v plátěné mošně a nosil ji vždy při sobě, aby mohl nebezpečné síly hned v začátku odvrátit. Trubač, kdykoliv viděl „zlé" mračno, se měl postavit přímo proti němu a troubit na mušli tak dlouho, dokud mračna nerozežene. Byl to nevděčný úkol. Často se totiž stalo, že bouřku (kroupy, vítr) nezahnal a došlo ke zničení úrody, nebo mu bylo naopak vyčítáno, že odvrátil úrodný déšť.Během zimy se mušle přechovávala u starosty obce. Než se z ní na jaře začalo troubit, musela se vypláchnout svěcenou vodou a vytřít svěcenou solí. Údajně všechny mušle pocházely z Říma, kde byly požehnané od samotného papeže.

5 Podzimní období

Po žních se konala dožínková slavnost jako slavnostní zakončení žňových prací s poděkováním Bohu za úrodu. Završení představovalo posvícení, hody, které se u nás spojilo s církevní památkou posvěcení chrámu. Již při posvícení a vůbec při všech významných výročních slavnostech se vzpomínalo na zemřelé předky. Lidé věřili, že se jejich duše vrací mezi živé. V církevním roce se památka všech zemřelých připomíná pouze jeden den v roce, to je právě na Dušičky - svátek všech zemřelých. Na podzim se také dělaly zásoby na zimu., dobývaly se brambory. Také svezené obilí se muselo vymlátit.

Hospodářský rok končil na sv. Martina.

5.1 Posvícení sv. Havel -16. říjen

„O posvícení všechno to voní jako v apatyce. Tu voní jitrnice, tamhle zas koláče z pece. Husa se v troubě peče. Ten kdo by nešel na posvícení, ten by byl blázen přece!" Posvícení patřilo k největším událostem na vsi. Nepsaným pravidlem bylo hodně jíst, pít a veselit se. Posvícení patrně navázalo na předkřesťanský obyčej oslavovat sklizeň, děkovat zemi za úrodu a zakončit období před příchodem zimy. Nastával konec hospodářské sezóny - obilí bylo svezeno a nově semleto, stejně tak mák, dobývaly se brambory a řepa, sklízela se zelenina, česalo se ovoce - jablka a švestky, padaly ořechy. Posvícení naši předkové slavili velmi hlučně, neboť jim museli mravokárci neustále připomínat církevní význam slavnosti. Slavilo se ve všech městech i vesnicích od soboty večer do neděle ráno, někde celý týden. Z hodokvasů a pitek se prostě nevycházelo. Kvůli oslavám se zameškalo hodně času a poddaní zanedbávali práci. Tomu v roce 1787 učinil přítrž Josef II. Nařídil slavit posvícení jednotně, a to třetí neděli v říjnu (po sv. Havlu, 16. října), říkalo se mu proto havelské = císařské. Někde tak slavili posvícení dvě - původní i císařské.

Duchovní dostávali o posvícení různé dávky a poplatky od svých osadníků. Stejně tak učitelé, hrobníci a kostelníci dostávali peníze nebo koláče při obchůzkách po domech nebo jako doplněk k platu.

O posvícení musela být na stole hojnost jídla, i ti nejchudší si opatřovali kousek masa, třeba i z almužen. Venkované zvali na posvícení posílajíce koláče = zváče. Koláče se roznášely nejen přátelům, ale i vrchnosti. Hostům se rozdávaly i jako výslužky, tak jako při svatbě. Koláče se pekly týden předem, někdy nadvakrát, a v použitých surovinách se nešetřilo.

Světnice se vygruntovaly a po nedělní mši se pak podával bohatý oběd. Na stole voněla silná hovězí polévka s nudlemi a na Chodsku velmi oblíbené hovězí maso s křenovou omáčkou ve sladké smetaně. Ale zlatým hřebem hostiny byla vždycky pečeně. A tou byla a dosud je buď oblíbená vepřová pečeně, nebo pěkně vykrmená husa, typický pokrm českého posvícení. Husy se prodávaly na trzích od sv. Václava (28. září) až do sv. Martina (11. listopadu), maximálně dva týdny po něm. Chovem hus prosluly hlavně Všeruby. K pečeni nesmělo (a nesmí) chybět zelí a knedlíky. Tučné jídlo se muselo zapít dostatečným množstvím piva. Hojnost a výběr jídel se lišil podle místních zvyklostí, zámožnosti hospodáře, ale hlavně dobou. V časech blahobytu bylo samozřejmě posvícení mnohem bohatší než v době nedostatku nebo války.

Po obědě a odpoledni strávených v kruhu rodiny přišla na řadu posvícenská muzika v hospodě. Na ní se sešla celá vesnice, a často přišli i přespolní. Tancovalo se až do pondělního rána a silní jedinci pokračovali i večer.

V pondělí, před tzv. zlatou hodinkou (poledne), se místně udržovaly staročeské obyčeje - stínání kohouta nebo berana, mlácení kačera či shazování kozla z věže. Zvíře vedli v průvodu na náves, kde proběhl veřejný soud a poprava. A nakonec bylo večer při muzice obřadně snědeno. Tyto morbidní zvyky snad byly pozůstatkem starých obětních obřadů. V průběhu 19. století se udržovaly již jen místně, na Moravě se ale udržely až do 20. století.

Dalším zvykem tohoto období bylo stavění máje. Na ní zavěšovala děvčata pentle, šátky, lahve s alkoholem, marcipán, hodinky, nože, atd. Ti, co dokázali vylézt nahoru po hladkém kmeni, mohli si vzít jednu z ozdob za odměnu. Často se tyto pokusy neobešly bez neštěstí, a tak na ně úřady vydávaly zákazy. Máj stála na návsi celý týden až do další neděle, tzv. mladého posvícení. Pak se porazila.

Posvícení se slavilo i ve městech. V Domažlicích připadalo děkanské posvícení na 8. září, den Narození Panny Marie, jíž je zasvěcen hlavní kostel. Ve 2. polovině 19. století se organizování posvícení ujaly místní spolky. Pořádaly pravidelné výlety s hudbou, divadelní představení, operety, tancovačky a odpolední zábavy s bohatým programem, tzv. merendy. Kolem roku 1900 však výpravné a nákladné posvícenské oslavy ve městech postupně mizely. V Domažlicích se pak udržovala jen tradiční posvícenská zábava, většinou v sále Sokolského domu, a to až do 2. světové války. Posvícení se vytrácelo i na vsích. Na konci 19. století si lidé začali více užívat poutě, především v hojnosti jídla a při zábavných atrakcích.

5.2 Památka všech zemřelých - 2. listopad

Podle křesťanského výkladu je to den věnovaný památce duší v očistci. Slaví se den po slavnosti Všech svatých. Svátek je nejen v lidovém prostředí označovaný jako Dušičky. Tato tradice je převzatá z původně keltských svátků. Keltové zažehovali posvátné ohně, aby se u nich mohly ohřát duše jejich předků a současně se podívat do svých bývalých domovů.

V 15. a 16. století dávali žáci rektorům městských i venkovských škol tzv. dušičkáles = peněžitý příspěvek. Ten den se peklo, jedlo a následně rozdávalo žebrákům a chudým před kostelem nebo na hřbitově zvláštní pečivo, tzv. dušičky v podobě kosti, nebo dvou kostí přes sebe položených. Místo dušiček se někdy pekl a rozdával chleba. Pamatovalo se i na obdarování kostelníka, hrobníka a kněze.

Hroby se od poloviny 19. století na Dušičky obkládaly čerstvým drnem, chvojím, mechem nebo větvemi stále zelených stromů. Zdobily se věnci s podzimními plody a květy, ve městech častěji umělými nebo suchými. Věnce se prodávaly před hřbitovy a zahradnictví od konce 19. století využívaly k nabídkám dušičkového zboží reklamu v tisku. Na hrobech se nezapomínalo na zapálení svíčky - její světlo bylo symbolem věčného života. Úcta k zemřelým se projevovala i v dobách předkřesťanských a pojila se s díkůvzdáním za úrodu. Dušičky byly součástí zemědělského cyklu. Lidé na podzim sklízeli úrodu, a pokud se povedla, věděli, že mají postaráno o živobytí na celý další rok. Děkovali proto nejen svým bohům, ale i mrtvým předkům.

Za zemřelé se v den jejich úmrtí sloužily mše. To vše se udržuje dodnes, dokonce často je to jediný den v roce, kdy chodí pozůstalí na hřbitov očistit hrob a zapálit svíčku. Během 2. světové války mohla světla v tento den svítit pouze do pěti hodin odpoledne.

Vedle Dušiček se na zemřelé rodinné příslušníky, příbuzné a přátele, ale i známé osobnosti vzpomíná nejčastěji o vánočních svátcích, dále o Velikonocích, v den jejich narození a jmenin. Dříve se na mrtvé vzpomínalo i při poutích, posvícení a svatbách.

5.3 Sv. Martin -11. listopad

Na svatého Martina lidé jedli, pili a hodovali a vrcholem hostiny byla husa, která byla právě v tomto období vykrmena tak, aby po upečení měla tu nejlepší chuť. Husu lidé i „špouckovali“, tz. násilím jí do krku tlačili šišky krmení.Jednou za rok si ji většinou dopřáli i chudí lidé.

Kolem sv. Martina je husí peří nejhustší. K martinským hodům se vázaly specifické obyčeje. Čeleď a služebnictvo dostávalo vždy husí stehno nebo křídlo, aby při práci dobře běhali, doslova „lítali". Podle barvy kosti pečené husy hádal hospodář průběh počasí nastávající zimy. Byla-li kost bílá, ukazovala na mrazivou a na sníh bohatou zimu.

Kromě husí se pekly i martinské rohlíky, plněné mákem nebo povidly, ve tvaru beraních rohů. Na Chodsku pekli koláče se čtyřmi rohy, tzv. roháče. Takové koláče byly všemi možnými sladkostmi ozdobené a hustě posypané perníkem, později cukrem.

Služebná chasa měnila o sv. Martinu službu nebo prodlužovala stávající smlouvu. Čeleď v tento den dostávala svůj roční plat. Stejně tak se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecními zaměstnanci: hajným, pastýřem, ponocným. S přijetím pastýře souvisela i tzv. bejkova svatba, hostina, kterou musel pastýř vystrojit pro hospodáře ze své roční odměny.

V Domažlicích se konal každoročně druhý čtvrtek po sv. Martinu martinský trh, výroční trh města. Býval výjimečnou událostí pro celé Chodsko. Sjížděli se sem prodejci a kupující nejen z Chodska, ale i Kolovečska, Staňkovska, Kdyňska, Horšovskotýnska a dokonce až z Bavorska. Do vybavení vesnických i měšťanských domácností a hospodářských usedlostí se zde dalo sehnat prakticky vše, včetně oblečení a obutí. Prodávali zde perníkáři, cukráři, řezníci a pekaři. Ke koupi tu byly i kalendáře, oblíbená četba za dlouhých zimních večerů na hyjtách.

Velký trh byl ten den i v Klenčí pod Čerchovem, kde ten den slavili pouť, neboť kostel je zasvěcen právě sv. Martinovi.

Velmi známé byly také dobytčí trhy ve Kdyni, které svým věhlasem přesáhly oblast regionu.

5.4 Hyjty

Svatým Martinem začínala pro naše předky zima. Skončily polní práce a lidé většinu času trávili ve vyhřáté světnici a dlouhé zimní večery trávili při společných návštěvách, na Chodsku zvaných hyjty, ale také přástky. Hlavní činností těchto schůzek bylo předení lnu, ale v průběhu 19. století předení doprovodily i jiné práce - paličkování krajek, vyšívání, pletení, háčkování, draní peří. Název přástky se pro večerní schůzky však udržel i nadále, na Chodsku se dosud říká „Přijte hyjtu".

Přástky se na Chodsku udržely až do 40. let 20. století. Přástek se zúčastnili i muži a mladí chlapci. Na Chodsku dokonce někteří muži z nejstarší generace i předli, nejčastěji na vřetenu s přeslenem (vřetánku), a pletli punčochy z ovčí vlny. Obecně se probíraly novinky v rodinách, ve vesnici a okolí, v zemědělství, ve vlasti a ve světě. Nezapomínalo se ani na historii Chodů. Četlo se z nejrůznějších kalendářů, velmi oblíbených právě na venkově, půjčovaly se knihy i noviny. Dále se muži věnovali práci se dřevem, které se sváželo z lesa, vyráběli šindele, dřeváky, zručnější vyřezávali hračky a betlémové figurky, pletli košíky a košťata.

Zimní práce měly i kulturní význam. Oživovaly českou mluvu, české písně a tance, pohádky a pověsti. Na hyjty zavítaly i obchůzkové postavy zimního období. Přástek se zúčastňovaly i děti, nejen ty domácí. Sdělovala se tak obyčejová i ústní tradice z pokolení na pokolení. V sobotu se na hyjty nechodilo, protože platilo: „V sobotu hyjťák na lajci (lavici) je tak milyj jako v zimě díra v rukajci (rukavici)" anebo „Sobotního hyjťáka radno posadit před prázdnou misku, na pytlík písku nebo na hrách, haby brzo vodtáh!".

5.5 Přástky, dračky

Draní peří a předení patřilo mezi hlavní domácí práce, jimiž hlavně ženy a dívky vyplňovaly dlouhé zimní večery. Po svátku sv. Martina (11. listopadu) začínala pro naše předky zima. Kateřinská zábava (25. listopadu), poslední taneční zábava roku, oddělila bujné veselí od klidu a ticha dnů následujících.

Ženy a dívky se scházely s kolovratem v ruce ve vybraném stavení, kde rozestavěly kolovraty do kruhu kolem světla a předly len. Ke kolovratu patřila přeslice a oba nástroje přinesly zvýhodnění oproti kuželu. Ženám šla práce rychleji a kvalitněji od ruky.

Tam, kde chovali ovce, předly ženy i vlnu, a to na horizontálním „ležatém" kolovratu. Starší ženy, dříve než začaly příst, si nalily vodu do tzv. močáku - skleněné nádoby, kterou přivázaly na přeslici. Zdobené přeslice předávali chlapci dívkám jako dar z lásky. Len se na přeslici v době adventu obvazoval modrou vlněnou haraskou (stuhou) a v době masopustu červenou nebo pestrou. Také děti měly zábavu - kromě poslouchání pohádek, pověstí a písní obdivovaly např. i „vohnivý kolo". To vytvořily tak, že daly přástevnici, často nepozorovaně, žhavý uhlík do roztočeného kola kolovratu.

Přástky se konaly každý rok v jiném stavení. Ve vesnici bývaly dvoje i troje, podle velikosti a stáří návštěvníků. Po skončení předení doprovodili chlapci děvčata k domovu. Pak se hoši zase sešli a společným zpěvem po návsi dávaly děvčatům dobrou noc. Nejveselejší bývaly přástky v době masopustu - často se odložily vřetena a přeslice do kouta a tance i zpěvu pak byla plná světnice.

Spousta času se věnovala k předení nitě na plátno pro nevěsty. Obecně se předlo od posvícení do Popeleční středy, kromě dnů a svátků, kdy to lidová víra zakazovala. Příst se nesmělo většinou v období od 23. prosince do 6. ledna, přísný zákaz platil na ostatky (poslední dny masopustu). Stejně tak byl pro přástevnice svátečním dnem čtvrtek, kdy se uctívala starodávná bytost rodinného krbu - skřítek.

Na Chodsku si ženy a dívky do přástek oblékaly specifický kroj, tzv. přástkový.

Do kolektivních prací, v nichž si ženy navzájem vypomáhaly, patřilo i draní peří. Chloubou každé chodské hospodyně bylo mít co nejvíce peřin. Chodská nevěsta musela mít do výbavy aspoň „na tři lože porušek". Na statcích se chovala hejna hus o dvaceti až čtyřiceti kusech, někdy i více. Říkalo se: „Hde rostou divčata, tam rostou i housata."

Při draní peří stál uprostřed světnice stůl a na něm leželo několik talířů dnem vzhůru, pod něž se ukládalo sedrané peří. Nesedrané peří měly ženy v hrncích, koších nebo pytlích při sobě na zemi. Ženy si ruce opřely o kraj stolu, jednou rukou držely peříčko, druhou rukou odtrhly jemné peří z obou stran od pápěrky - „kotejše" a tu pak hodily do zástěry. Nad stolem visela petrolejová lampa, později elektrická žárovka, aby ženy na svoji práci dobře viděly. Draní peří probíhalo odpoledne a večer. Povinností hospodyně bylo sousedky pohostit svačinou - kysaným zelím nebo sušeným ovocem (křížalami), na Chodsku se tomu říkalo „protřít prach" nebo „pro vytřenou". Ženy všude hleděly, aby byly s prací brzy hotovy. Na závěr se konaly doderky, které znamenaly završení jejich často dlouhé práce. Hospodyně podle svých možností připravila slavnostnější pohoštění. Podával se čaj s rumem, káva, jemný likér, smažené šišky a koblihy, buchty a vánočka, ohřátá uzenina. Na slavnostní večeři nechyběla ani kořalka, po níž se ženy rozveselily natolik, že se vracely domů dosti pozdě a rozjařeně.

Na statku, v němž již oslavovaly doderky, udělaly ženy panáka ze slámy, tzv. bábu, a vybraly mezi sebou jednu mladou ženu, která měla bábu vhodit do statku, v němž ještě draly. Pokud možno tiše se dostala ke dveřím, hodila panáka mezi sedrané peří a utíkala pryč, což vždy způsobilo nemalý rozruch. Protože bába nesměla zůstat ve stavení, odnesla se dál. Stávalo se, že dívka byla při činu přistižena. Potom jí ostatní ženy přivázaly bábu na záda, roztáhly jí ruce a přivázaly jí je k dlouhé tyči, aby si bábu nemohla odvázat.

Na hyjty také chodívaly obchůzkové postavy, svojí přítomností potěšily a někdy pozlobily přástevnice, dračky peří, děti i muže.

6 Zdroje

  • KURCOVÁ, J. Neobyčejné obyčeje Chodska. Kolinec : AgAkcent, s. r. o., 2014. ISBN 978-80-87018-30-9.
  • Terénní výzkum J. Johánka.