FAQ Chyba, návrh nebo dotaz?

Chodsko.net

Chodsko.net

portál o současném i minulém dění v okolí Domažlic

1 Chodové za nejstarších dob

1.1 Hraniční hvozd a zemské stezky

Přirozenou hranicí Čech byl od nejstarších dob hustý, neprostupný pohraniční les, obklopující zemi na všech stranách. Pro obchodníky i další pocestné zde nebylo bezpečno. Žili zde medvědi, kanci, vlci i jiná divoká zvěř, časté byly i neprostupné močály a bažiny. Na mnoha místech zemské hranice dosahoval šíře až 20 kilometrů a k jeho ochraně byly vydávány časté zákazy kácení, odůvodněné hlavně vojenskými potřebami (ztížit nepříteli vstup do země).

Zemská hranice byla určena jen velmi nepřesně. Teprve později, když blízkost osídlení z obou stran nutila k přesnějšímu vymezení hraniční čáry, docházelo k vytyčování hraničních znamení uprostřed lesa, pokud tomu nestačily přirozené prostředky (hlavně říční toky).

Tímto hraničním pralesem vedly do země úzké stezky, vyhýbající se bažinám a směřující k trhovým místům větší důležitosti uvnitř země. Tyto stezky ústily v tzv. zemských branách, trhových místech, jež byly zároveň stanicemi královského cla vybíraného na hranicích. Zemských bran, které takto zachycovaly a kontrolovaly vstup do země v ohledu branném i fiskálním, bylo několik. Hlavní brannou oporou těchto zemských bran byly královské hrady, střed několika sousedních vesnic, jejichž obyvatelé byli povinni pod vedením královského purkrabí v čase války pečovat o to, aby zásekami v pohraničním hvozdu bránili nepříteli ve vstupu do země a v době míru dbali na dodržování směru cest cizích obchodníků přes pohraniční celní stanice, aby panovník neutrpěl škody vyhýbáním se celní povinnosti.

Systém zemských stezek a bran předpokládal ovšem nutnost jejich stálé obrany. Knížaty byla svěřována zde usedlým strážcům, pro něž se na západní hranici dodnes zachovalo označení Chodové, vzniklé od jejich funkce procházet hraniční les, bránit ho ve válce a střežit v míru a provázet cizí obchodníky od zemských hranic zemskými stezkami až do české celní pohraniční stanice.

Na západní české hranici s Bavorskem a Falcí se setkáváme s několika obvody pohraničních Chodů, jejichž existenci je ovšem možné doložit i na jiných stranách země, jako např. u Náchoda a u Trstenické stezky u Litomyšle. Na západě to pravděpodobně byli Chodové v okolí Strakonic a Horažďovic k ochraně Zlaté a Vintířovy stezky, dále pak k severu Chodové domažličtí, přimdečtí, tachovští a tepelští.

Jednou z nejdůležitějších zemských bran byla bezpochyby brána domažlická, kudy procházely stezky vedoucí z Čech k důležitému Řeznu. Tato brána byla již v době halštatské velmi živá díky obchodním stykům Čech s Bavory a jejich prostřednictvím se vzdálenější cizinou. Již velmi brzy docházelo k živým obchodním stykům mezi bavorským Řeznem a Čechami, a to hlavně přes hradiště Tuhošť a později starou trhovou osadu Domažlice, kde je již koncem 10. století doložena celní stanice.

Styk mezi Řeznem a Domažlicemi se udával hlavně dvěma zemskými stezkami. První z nich šla z Řezna podle Naaby přes Mnichov nad lesy (Waldmünchen) a Klenčí do Domažlic, aby odtud pokračovala dále k Plzni, jež již tehdy byla důležitým komunikačním bodem Západních Čech. Druhá, poněkud delší, ale asi schůdnější cesta, vedla z Řezna přes město Kouba a dále pak údolím řeky Kouby na Brod nad lesy (Fürth im Wald) a odtud přes Vosí (Eschlkam), Všeruby, Brůdek a Kdyni do Domažlic.

Obě uvedené stezky byly pravděpodobně odedávna střeženy jednak královským pohraničním hradem v Domažlicích, jednak také Chody z okolních vesnic, které náležely k domažlickému hradu. Těchto vesnic bylo původně snad dvanáct, stejně jako bylo 12 chodovských konšelů (snad byla dvanáctou vsí Horosedla, jejíž grunty náležely chodovskému úřadu, avšak počátkem 16. století již zcela pustá), avšak na počátku 14. století již asi jen jedenáct. U stezky přes Brod byly rozloženy chodské vesnice Stráž, Tlumačov, Mrákov, Starý Klíčov, Chodská Lhota a Pocinovice, naproti tomu stezku druhou, vedoucí přes Mnichov, střežily vsi Klenčí, Chodov, Újezd, Draženov a Postřekov.

1.2 Nejstarší zmínky o Chodech

Sporé kronikářské zprávy nám nedovolují zjistit, kolikrát se stalo okolí Domažlic jevištěm vojenských pochodů a srážek. První historická a určitější zpráva pochází teprve z roku 1040, kdy v bitvě u Brůdku přemohl český kníže Břetislav I. císařské vojsko Jindřicha III. V souvislosti s touto bitvou se prameny poprvé zmiňují o Chodech. Dalimil ve své kronice, vzniklé počátkem 14. století, uvádí „i káza Chodóm o Němcích i o sobě les zarúbiti“ a dále „ktož ote mne poběhne, kázal jsem jej Chodóm zabiti“. Dalimil zde mluví o Chodech jako o všeobecně známé, již trvající instituci, jejíž hlavním úkolem bylo nakácet záseky v pohraničních lesích, střežit zázemí a bránit tak také případné dezerci z českého vojska.

Z období raných dějin 10. až 11. století není mnoho zpráv o vsích v této oblasti mimo trhových osad vznikajících u hradiště Tuhošť a u přechodu přes řeku Radbuzu (nynější Horšovský Týn). Zřejmě zde existovaly ještě další vsi (závěry z toponomastického průzkumu dané oblasti) – ale ty ležely mimo historická sídla domažlických Chodů. Na základě názvů většiny chodských vesnic lze usuzovat, že byly založeny později, nejdříve ve 12. století, možná i o století později.

1.3 Domněnky o původu Chodů

O původu těchto chodských vsí a Chodů se vedou dodnes dohady. Poprvé jsou Chodové zmíněni v Dalimilově kronice, ovšem první listinná zmínka o vsích spadá do roku 1325, kdy král Jan Lucemburský uděluje Chodům první privilegium (zmíněno je pouze 9 chodských vesnic, a to Postřekov, Klenčí, Draženov, Újezd, Tlumačov, Mrákov, Starý Klíčov, Pocinovice a Chodská Lhota). Dr. Roubík, prof. Hruška i jiní se kloní k mínění, že Chodové jsou českého původu jakožto součást českého kmene. Již opuštěná hypotéza připouštěla možnost převedení Chodů knížetem Břetislavem roku 1039 z Polska. Další domněnka předpokládá odvedení zajatců z jižního Slovenska Přemyslem Otakarem II.

Potřeba jejich vzniku nastala, když byl hraniční les oboustrannou kolonizací ztenčen natolik, že již netvořil vážnou překážku pro vpád nepřátel a nebylo možno vést hraniční čáru neurčitě středem lesa, ale bylo ji nutno přesně vymezit. Panovník po celé délce Českého lesa založil vsi a osadil je obyvatelstvem, které mělo za úkol obcházet hraniční les, zabraňovat škodám, hlídat zda nedochází k posouvání mezníků a k těžbě dřeva na českém území či k nedovolenému usazování bavorských kolonistů na území Českého království. V době války plnili Chodové vojenskou funkci. Jejich úkolem bylo zasekat les a držet trvalou stráž na hranici. 

Mimo těchto nově vzniklých vsí panovník do tohoto obranného systému zřejmě pojal i vsi již dříve vzniklé u zemských stezek (na základě jména existuje domněnka, že Stráž u Domažlic, která patří mezi chodské vsi, vznikla již dříve jako raně feudální stráž). 

Na Domažlicku se uvádí 11 chodských vsí – Újezd, Chodov, Klenčí, Postřekov, Draženov, Tlumačov, Mrákov, Stráž, Starý Klíčov, Pocinovice a Chodská Lhota. 

1.4 Chodská privilegia

Chodové měli pro panovníka značný vojenský význam, pro který od něj získávali různé výsady. Měli stejná práva jako město Domažlice, měli dokonce svůj vlastní soud. Od jiných poddaných Chody odlišovala vedle jejich funkce i privilegia, zpočátku jen zvyková, později některá i písemně zaručená českými králi. 

První privilegium získali od krále Jana Lucemburského v roce 1325. To se ztratilo, ale je doložen jeho opis v potvrzení Karlově z r. 1360. Jan Lucemburský jim v něm dává právo “užívati u soudů všeho toho práva jako královské město Domažlice a povoluje jim, aby směli docházet k soudu do Domažlic jen ve čtyřech týdnech“. Další panovníci vždy potvrdili privilegia králů předchozích a případně potvrdili i práva nová (o to žádali Chodové tehdy, pokud jim byla nějaká další zvyková práva upírána - většinou zástavní vrchností). Od markraběte Karla (Karel IV.) v roce 1342 získali potvrzení, že nemusí platit roční berně více než 24 hřiven stříbra. Václav IV. v privilegiu z r. 1404 zakázal utiskovat Chody proti jejich starým privilegiím a právům. Poslední privilegium získali od Ludvíka Jagellonského v r. 1523, které jim kromě potvrzení starých privilegií zaručovalo osvobození od placení cel a mýt v zemi. Celkem získali 24 privilegií. Z chodských privilegií se nezachovalo ani jediné v originále – většina z nich byla zničena v kanceláři místodržících a poslední dvě se koncem 17. století ztratila. Známe je však z různých opisů. Písemně potvrzená některá privilegia získali jen Chodové domažličtí. Přimdečtí a tachovští Chodové nedosáhli tolika svobod. Obyvatelé chodských vsí na Domažlicku měli i svoji pečeť (byla na ní čakana a kolem ní hvězdičky) a svůj praporec (byl na ní pár plstěných bot). Pouze oni měli zaručeno, že se v jejich vsích nesmějí usazovat šlechtici, jen oni získali osvobození od cel a mýt v zemi. Jen jim se podařilo na krátký čas se vykoupit ze zástavy a oni byli jako poslední prodáni panovníkem do dědičného vlastnictví.

1.5 Chodové pod správou krále

O životě, právních poměrech a zvykových právech domažlických Chodů v době, kdy byli spolu z Domažlic přímo pod správou královských purkrabí, prameny mlčí. Ví se jen, že i za Karlova nástupce krále Václava zůstaly Domažlice i s chodskými vesnicemi v držení královské komory.

Roku 1373 utrpěly chodské vesnice velikou pohromu. Bavorské vojsko tehdy spálilo kromě domažlického předměstí i 13 vesnic, většinou chodovských a poté se ihned vrátilo do Bavor. Kronikář Beneš z Veitmile vytkl ve své kronice, že se tak stalo pro nedbalé střežení zemských hranic.

1.6 Chodové za husitských válek

Zachované prameny neobsahují bližší data o účasti 11 chodských vsí na bojích za husitských válek. Pouze roku 1420 přepadl katolický pán Bohuslav ze Švamberka náboženské shromáždění na jisté hůře kdesi na Chodech a jejich vůdce dal upálit. Jisté je, že i chodské obce trpěly častými boji spolu s husitskými Domažlicemi. Teprve po vítězství husitů v bitvě u Domažlic roku 1431 nastal i na Chodsku klid.

1.7 Ztráta významu původních služeb Chodů

S růstem hustoty osídlení hraničního lesa již od poloviny 16. století ovšem klesal původní vojenský (dochází k profesionalizaci vojska a začínají se používat palné zbraně) i celní význam privilegovaných chodských vesnic a jejich svobody se pomalu, ale jistě stávaly anachronismem, závistivě pozorovaným nejen okolními šlechtici, ale i samotnými Domažlicemi. Přispěly k tomu i změny v hospodaření – přechod feudálního velkostatku k režijnímu podnikání a utužování poddanské závislosti. Zřízením opevněných měst na hlavních silnicích byl také ztížen postup nepřítele dovnitř země do té míry, že na Chody při eventuálních hraničních sporech zbyla jen funkce svědků, která v případě potřeby mohla být nahrazena okolními sedláky. Hranice byly přesně vymezeny písemnými smlouvami, takže i tato původní funkce Chodů – obnovování značek na hranicích, ochrana mezníků, znalost hranice, ztrácí na významu. Chodové již nedostávají další privilegia a panovník i úřady respektují jen ta jejich práva, která mají písemně potvrzena. 

Naposledy slyšíme o Chodech jako o obráncích hranic v českém povstání v letech 1618-1619, ale již tehdy bylo jejich obranné zřízení ve značném úpadku. Později se sice ozývaly hlasy přimlouvající se za obnovení někdejší strážní funkce Chodů, ale na rozhodujících místech již tehdy převládlo mínění, že lépe může střežit zemskou hranici silná vrchnost než nečetní sedláci. Toto stanovisko mělo ovšem za následek králův poměr k chodským sedlákům pouze z finančního hlediska, což mělo pak osudný vliv na další vývoj událostí, vedoucích k úplnému potlačení chodských svobod.

Zatímco vrchnost měla příležitost zcela volně hájit své třeba jen domnělé právo, poddaní nesměli pod těžkými tresty ani sbírat peníze k vedení dlouhého sporu, ani se radit o potřebných právních krocích a selští pomocníci se museli stále obávat věznění i jiných trestů ze strany vrchnosti, trestů velmi často motivovaných mstivostí a snahou zastrašit je od dalších kroků k hájení práva.

Chodové nakonec prohráli svých 24 královských a císařských pergamenů přesto, že od poloviny 16. do konce 18. století vyslali do Prahy či Vidně přes 200 mnohdy četných poselstev. Tendence doby, snažící se utužit poddanský poměr českého sedláka, byla silnější než staleté právo.

2 Chodové v prvních zástavách

Bezprostřední příslušnost chodských vesnic ke královské komoře trvala ovšem pouze do roku 1388, kdy král Václav zastavil chodovskou rychtu (náležející dosud k domažlickému purkrabství) Oldřichu z Miřkova. Ten ji v roce 1421 prodal Jaroslavovi z Blahotic. Od tohoto okamžiku byli Chodové až na krátkou výjimku neustále v zástavě různých vrchností, která pak u Lamingenů přešla v dědičné držení. Jakmile to bylo možné, tak je panovník vždy vyplatil, neboť jejich strážní službu potřeboval. Pokud jim byla nějaká práva zástavní vrchností upírána, tak jim tato práva písemně potvrdil, aby i v zástavě mohli vykonávat svoji strážní funkci. 

2.1 Chodové  v  zástavě  Švamberků

Písemně potvrzena měli jen některá zvyková práva, ostatní jim byla zástavní vrchností postupně upírána, a to zejména Švamberky, kterým se dostali do zástavy koncem 15. století. Chodové se tomu bránili stížnostmi panovníkovi a dokonce se se svojí zástavní vrchností soudili. Nebylo jim to však nic platné. Všechny soudy prohráli – ať už žalovali Chodové Švamberky nebo naopak Švamberkové Chody za to, že odpírají poslušnost. Nemohlo to ani jinak dopadnout, neboť většinou negramotní sedláci hájili nepsané, zvykové právo, proti formálně platnému právu psanému, které v zastoupení vrchnosti uplatňovali zkušení právníci. A navíc i soudní úředníci byli představitelé šlechty, většinou příbuzní či alespoň známí jejich zástavní vrchnosti. Již z principu nemohli poddaní zvítězit ve sporu s vrchností, aby tím nebyl dán příklad jiným poddaným.

Proti zástavě Švamberkům se nebouřili jen Chodové, ale proti byli domažličtí měšťané, kterým se nelíbilo, že by u nich na hradě sídlil švamberský úředník, a tak se snažili získat sami Chody do zástavy. Nepodařilo se jim to. První oficiální stížnost proti Petrovi ze Švamberka podali Chodové roku 1546, neboť je nutil, aby s ním táhli na jakési vojenské tažení. Tento spor skončil určitým kompromisem, když bylo nařízeno, že Chodové se nemusí účastnit tažení, pokud vojsko překračuje hranice Českého království.

Neshody mezi zástavní vrchností a Chody však pokračovaly i nadále. Chodové se proto rozhodli využít povstání proti císaři r. 1547 k odporu proti Švamberkům, kteří zůstali císaři věrní. Chtěli vyhnat Švamberky ze země, dokonce je chtěli “o hrdla připravit“. Povstání však bylo poraženo. Švamberkové udali Chody za jejich pomoc povstalým stavům, takže císař uvěznil z každé vesnice rychtáře a jednoho muže, navíc byla Chodům uložena pokuta ve výši 1000 míšenských kop.

Petr ze Švamberka věděl, že nemůže Chodům upírat práva, která mají potvrzena písemně, a tak se zaměřil na jejich zvyková práva. Počal zakazovat Chodům lapání zajíců do tenat a chytání ptactva, nutil je, aby nebrali pivo z Domažlic, ale výhradně jen od něho, aby prodávali pšenici jen jemu, zakazoval jim stavět rybníky, přijímat bez jeho vědomí mezi sebe nové usedlé, dávat děti na řemesla, propouštět jednotlivce ze vsí do města, nechal pást panský dobytek na obecních gruntech atd. Chodové se proti tomu začali bránit. Konali tajné schůzky, na kterých se radili, jak postupovat proti vrchnosti. Vyháněli panský dobytek z pastvy, dokonce i zastřelili psa panskému pastýři. Pokračovali nadále ve stavbě rybníků a odporovali Švamberkům ve všem, o čem se domnívali, že je to neoprávněné zasahování do jejich starých zvykových práv. Navíc r. 1556 podali na Petra ze Švamberka stížnost králi, v níž uvedli všechny výše uvedené případy porušování svých starých práv. Na to Petr odpověděl vyvrácením této žaloby a žádal, aby byl spor rozhodnut před komorním soudem. S tím král souhlasil, a tak nařídil Chodům, aby vyslali do Prahy ze svého středu 6 až 8 zmocněnců se svými privilegii a zároveň jim přikázal, aby až do rozhodnutí soudu poslouchali ve všem svoji zástavní vrchnost. Soudní pře se táhla dva roky, a teprve r. 1558 bylo rozhodnuto ve prospěch Petra ze Švamberka. Ten dokázal před soudem, že neučinil nic proti výslovnému znění písemných privilegií. Soud naopak uznal jeho stížnosti vůči poddaným. Chodští vyslanci byli dokonce v Praze uvězněni. 

2.2 Výkup Chodů ze švamberské zástavy

Chodové zjistili, že tudy cesta nevede, takto se svých nových povinností a nenáviděné zástavní vrchnosti nezbaví. A tak je v r. 1562 napadla myšlenka, která nemá v historii obdoby – vykoupit sami sebe ze zástavy! Dosud se nikdy a nikde nestalo, že by se sami poddaní vykoupili. Obyvatelům chodských obcí se to však podařilo.

Této smělé myšlence předcházela stížnost Petra ze Švamberka komornímu soudu na odbojné poddané, ve které žádal jejich přísné potrestání. Chodové byli přinuceni vyslat do Prahy své zástupce k projednávání u soudu. Nejeli tam rádi, měli oprávněné obavy z dalšího jednání soudu a rozsudku, který by jim jistě nepřinesl nic dobrého. Chodští vyslanci přemýšleli, jak z toho ven. Pokusili se nejprve jednat se zástupci české komory o myšlence výkupu ze zástavy. Komora tento nápad uvítala, a tak chodští vyslanci podali v únoru 1562 císaři písemnou nabídku výkupu ze švamberské zástavy, ve které mu dokazovali, jaký prospěch by z toho měla královská komora. Zároveň v této nabídce prosili o vydání svých privilegií, pečeti a korouhve, které byly dosud uložené u městské rady v Domažlicích a o stanovení zástavní sumy s tím, aby bylo Petru ze Švamberka zakázáno soudit se s nimi až do vyřízení této žádosti. 

Česká komora ve své zprávě císaři doporučila schválit výkup, neboť chodské vsi byly Švamberkům zastaveny za 4.500 zlatých a Chodové jsou ochotni se vykoupit za 11.000 tolarů. 

O výkupu nebylo stále ještě rozhodnuto, ale den jednání před komorním soudem se blížil. Chodští vyslanci se snažili získat od císaře alespoň odložení soudní pře, a mezitím převést jednání na otázku výkupu. K tomu však nechtěl přivolit Petr ze Švamberka, který stále naléhal na urychlení soudního jednání. Sliboval si od něho jednak potrestání odbojných poddaných a zároveň zmaření výkupu. Jednání o výkup se tak stále křížilo s termínem soudního jednání.

Chodové si byli vědomi odvážnosti své nabídky a věděli, že poměrně chudé obce nebudou moci z vlastních zdrojů uhradit sumu 11.000 tolarů. Budou si muset vypůjčit. Jednali s augšpurským kupcem Hansem Tyrollem, který jim slíbil vyjednat půjčku od města Augšpurku 6.000 tolarů za podmínky, že mu za to až do zaplacení celé sumy zaručí předkupní právo na máslo s čistým ziskem jednoho haléře na každém žejdlíku. K tomu však bylo nutné mít v ruce písemný souhlas císaře s výkupem. Bez toho jim nejen nikdo nebyl ochoten půjčit, ale ani chodské obce nechtěly uspořádat sbírku mezi sebou na zbývající část peněz na výplatu ze zástavy.

Petr ze Švamberka se mezitím stále snažil urychlit soudní jednání před komorním soudem a stěžoval si, že Chodové svým jednáním o výkup se snaží vyhnout se soudu. Také upozorňoval císaře, že o nabídce výplaty ani všechny chodské obce neví a navíc jsou již nyní značně zadlužené, a tak neseženou peníze na výkup. Jeho správce Ondřej Kvasnička líčil v chodských vesnicích výkup v takových barvách, že se toho obce zalekly a již v dubnu 1562 vyslaly do Prahy za prvním poselstvem další, které mělo plné moci, aby zastavilo výplatu ze zástavy.

Česká dvorská kancelář na to rozhodla, že Chodové nedokázali oprávněnost stížností vůči zástavní vrchnosti, a tak by je mohl císař potrestat, ale toto rozhodnutí se zatím odkládá do září 1562, kdy se mají Chodové dostavit do Prahy před komorní soud, který rozhodne. O výplatě ze zástavy mohou zatím jednat s českou komorou, ale rozhodnutí bude dáno až na základě výsledku soudní rozepře.

Na podzim 1562 císař konečně povolil výkup. Petr ze Švamberka se snažil toto rozhodnutí zmařit. Oddaloval jednání o výkup a vyslal Kvasničku, aby jednotlivé chodské obce poštval proti sobě a proti vyjednávačům v Praze. To se mu podařilo, takže v lednu 1564 se do Prahy dostavila současně dvě chodská poselstva – jedno chtělo výkup a druhé ne. Z tohoto důvodu byli na Chodsko vysláni komisaři (sekretář české komory Daniel Mikuláš Schindl z Ebrharce na Komořanech, úředník týnského ungeltu Jakub Granovský z Granova a Alexander Zoller), kteří měli zjistit pravý stav věci.

Jejich hlavním úkolem bylo vyšetřit, proč vyslali Chodové do Prahy dvojí poselství s různými plnými mocemi, a zjistit, zda se chtějí vyplatit ze zástavy a kde k tomu hodlají získat peníze. Výslechem komisaři zjistili, že sedláci byli o celé věci mylně informováni Ondřejem Kvasničkou. Při tomto jednání prohlásily všechny chodské obce jednohlasně, že prvému poselstvu nedaly tak rozsáhlé plné moci, aby mohly jejich jménem jednat o výplatě ze zástavy (již proto ne, že obce nemohou samy sehnat tolik peněz). Komisaři z jednání vyrozuměli, že obce by nejraději přesunuly výplatu na císaře samotného. Na to jim komisaři sdělili, že se musí vykoupit sami. Zároveň jim však vysvětlili podstatu a význam výkupu a vyvrátili informace Kvasničkovy. Chodové se tedy jednomyslně rozhodli výkup uskutečnit. 

Švamberkové se ani nyní nevzdali svých pokusů zabránit výkupu. Jan Erazim, bratr Petra ze Švamberka, inicioval na sněmu sepsání petice, ve které se čeští stavové přimlouvali u císaře za práva Petra ze Švamberka. Upozorňovali císaře, že Chodové se jen chtějí vyhnout trestu za neposlušnost a pokud se vykoupí, budou si na to muset vypůjčit a zadluží se, takže komora z nich nebude míti žádný užitek. Petice císaři byla opatřena 56 pečetěmi českých pánů. Přesto trval císař na uskutečnění výkupu. Chtěl získat zdarma jedenáct vesnic spolu s rozsáhlým pohraničním lesem, který patřil k domažlickému chodskému hradu.

I nadále se však jednání o výkupu protahovalo. Neustále byl posunován termín a navíc Chodové nemohli získat nikoho, kdo by je byl ochoten ve sporu se Švamberky zastupovat. Přesto, že císař nařídil, aby jim byl opatřen prokurátor a dostali nazpět svá privilegia, tak česká komora jim je nechtěla vydat a přidělený prokurátor jim vzkázal, že k němu již nesmí přijít, protože má od pánů přísně zakázáno je zastupovat. Tento podivný postup české komory je vysvětlitelný tím, že jedním z komorních radů byl Jáchym ze Švamberka (stal se dokonce prezidentem české komory).

Petrovi ze Švamberka se dokonce podařilo, aby před vlastním jednáním o výkup proběhlo před komorním soudem projednání jeho žaloby na Chody. Rozsudek vyzněl v jeho prospěch. Chodům se opět nepodařilo prokázat, že by byli utiskováni proti svým výslovným písemným privilegiím, a protože soud neuznal jejich nepsané zvykové právo, tak prohráli. Naopak Petr dokázal u soudu neposlušnost a odbojnost Chodů, i to, že jeho samého ohrožují na životě. Jím označené poddané (13 osob) soud odsoudil k trestu vězení a ostatním bylo pod přísným trestem nařízeno, aby byli poslušni svého pána.

Tímto rozsudkem však nedošlo k ukončení jednání o výkup, jak si to sliboval Petr ze Švamberka. Naopak, Chodům byla vydána jejich privilegia a komornímu prokurátorovi bylo uloženo, aby je zastupoval před komorním soudem při jednání o výplatě. Sám císař nařídil, aby se začalo okamžitě jednat o provedení výkupu. Přesto byl vliv rodu Švamberků tak velký, že i přes rozkaz císařův, bylo jednání opět oddalováno. Císař znovu a znovu urgoval rychlé vyřízení výkupu ze zástavy. Marně. Počátkem března 1566 opět důrazně nařídil arciknížeti Ferdinandovi (spravoval Čechy), české komoře, Petrovi ze Švamberka i komornímu soudu, aby při příštím dubnovém zasedání soudu byla chodská výplata již zcela určitě projednána. Opět marně. Snahy císaře se tříštily o vliv, jaký měl Švamberk mezi českými stavy. 

Chodové si na pomalý postup stěžovali císaři a prosili ho o urychlení jednání. To se však stále protahovalo a ani přítomnost císaře v Praze v r. 1567 nepřispěla ke konci jednání. K dalšímu oddálení jednání přispěli i Chodové sami. Domnívali se, že již brzy dojde k provedení slibovaného výkupu a přestali Švamberkovi platit berni a roční platy. Ani přes urgování místodržících a později i císaře Chodové nezaplatili dlužné částky. Císař jim ve svých restriktech z března 1568, ledna a března 1569 znovu přikazoval doplatit dlužné dávky, ale opět marně. Pod přísnými tresty jim to znovu přikazoval císařským rozkazem z dubna 1569, i tentokrát bezvýsledně. Přesto nebyli Chodové potrestáni, pouze jim byl zaslán další rozkaz císaře, aby zaplatili.

Teprve v březnu 1570 se o výkupu začalo znovu jednat, a to na popud dvorské komory, která připomněla císaři jeho výhody – získání 3.000 tolarů nad zástavní sumu, stane se pánem jedenácti chodských vesnic, z nichž bude brát roční příjem. Výkupem budou také odstraněny stálé spory mezi Chody a jejich nynější zástavní vrchností.

Císař tedy oznámil 4. 6. 1570 Petrovi ze Švamberka svoje zásadní svolení k výplatě chodské zástavy a odkázal jej na českou komoru, která s ním měla sjednat bližší podmínky, aby do šesti týdnů postoupil Chody se vším příslušenstvím k rukám české komory. Zároveň mu císař sliboval, že Chodové uhradí Švamberkům všechny dlužné dávky. Toto rozhodnutí dal na vědomí i české komoře, kterou žádal o dodržení šestitýdenní lhůty a o návrh, jak by měli být Chodové spravováni a jaký by měli platit roční poplatek.

Švamberkové i přes císařský rozkaz zástavu nevydali. Vymluvili se na příbuzenské vztahy a tvrdili, že bez soudního projednání a rozsudku nemohou zástavu vydat. Ve své odpovědi Švamberkům císař zdůraznil, že Chodové jsou jeho majetkem a vyzval je, aby předložili všechny potřebné dokumenty o zástavě. České komoře bylo uloženo, aby výkup co nejrychleji provedla.

Chodové také nelenili a jako dar císaři složili hotově 4000 tolarů. Císař listem z července 1570 písemně potvrdil příjem daru, svolení k výkupu Chodů a zaručil, že Chodové již nikdy nebudou nikomu zastaveni.

K rozhodnutí komorního soudu o výkupu došlo v září 1570. Bylo rozhodnuto, že králi přísluší právo na výplatu zástavy domažlického hradu s příslušenstvím v sumě 4500 zlatých, ale s podmínkou, že bude tento výkup oznámen současnému zástavnímu držiteli rok předem. Petrovi ze Švamberka bylo přiznáno právo, že tato zástava nemá býti v budoucnu zastavována nikomu jinému, kromě rodu švamberského.

Císař nebyl spokojen s podmínkou jednoroční výpovědi dané v rozsudku a snažil se přimět Švamberky, aby od ní ustoupili. To se mu podařilo pod podmínkou, že Švamberkové obdrží hotově nejen zástavní sumu, ale i všechny zadržené platy.

Nyní se také začaly objevovat neshody mezi představami Chodů o budoucnosti a plány a výpočty císaře. Hlavní podmínka Chodů – písemné potvrzení císaře, že již nebudou nikomu zastavováni, byla splněna po vyplacení 4000 tolarů. Proti dalším podmínkám se však císař ohradil. Jednalo se o tyto podmínky – chtěli platit komoře pouze 24 hřiven stříbra roční berně a svobodně využívání všeho, co patřilo k zástavě - královské lesy, vaření piva jako ostatní města, osvobození od cel a mýt v zemi, svobodná volba rychtáře a konšelů a aby sporné věci směli předkládat české komoře k rozhodnutí. Náhradou za to slibovali, že budou jako dříve střežit zemské hranice. Tyto podmínky se již svojí podstatou nehodili do tehdejší doby. I samospráva královských měst byla tehdy okleštěna královskými rychtáři. Otázka výkupu byla pro císaře pouze otázkou finanční. Chtěl z něho získat co nejvyšší příjem. Chodové tedy museli své podmínky zmírnit a nakonec slíbili, že budou do komory platit dávky, jak jsou povinováni a pouze prosili císaře, aby je ušetřil nových neobvyklých břemen, jež na nich vymáhal Petr ze Švamberka.

Bratři ze Švamberka se domáhali zaplacení dlužných dávek, jež pětiletým zadržováním vzrostly do značné výše. Stěžovali si, že dosud nedostali ani krejcaru výkupného ani zadržené platy. Prosili, aby se výkup urychlil, aby dostali vyplacené peníze a zároveň prosili, aby císař daroval Petrovi náhradou 6 – 7 malých vesniček, patřících ke klášteru Pivoňskému, aby zde mohl s rodinou prožít své stáří.

Chodové však stále přes výzvy císaře i komory odpírali zaplatit Švamberkovi zadržené platy a popírali jejich oprávněnost. Vysvětlovali, že tyto nové, nebývalé dávky, byly hlavní příčinou, proč se chtěli sami vykoupit ze zástavy. Hodlají platit pouze to, co mají dle svých privilegií. Slibovali císaři, že mu zaplatí zbytek zástavní sumy hned, jakmile jim bude vydáno písemné potvrzení výkupu a konfirmace starých privilegií.

Otázkou ovšem bylo, jestli česká komora uzná tvrzení Chodů, že podle svých privilegií jsou povinni platit pouze 24 hřiven stříbra roční berně. Ta nakonec rozhodla (1571), že ustanovení privilegia Karla IV. se vztahuje pouze na královskou berni a ne na roční úrok. Zjistila, že Chodové již téměř sto let platí zástavní vrchnosti peněžité i naturální dávky ve výši 700 kop míš., které by po výkupu měli platit i císaři. Pokud by císař přistoupil na to, že by mu Chodové platili pouze 24 hřiven stříbra, za něž by měli v užívání celý úřad domažlický i s lesy a vším příslušenstvím, pak by z toho výkupu neměl žádný užitek.

Císař přistoupil na stanovisko české komory a nařídil, že Chodové jsou povinni platiti ročně tolik, kolik platili Švamberkům. Dále nařídil, aby byli Chodové důrazně vyzváni, aby složili peníze na zástavu a uhradili všechny dávky, zadržené Švamberkům. Komora pak měla podat návrh na budoucí správu chodských vesnic.

Bylo zjištěno, že Chodové dluží své zástavní vrchnosti na peněžitých i naturálních platech 1903 kopy 24 gr. Švamberkové na naléhání komory přistoupili na to, že sice posečkají Chodům s placením do sv. Havla, ale pouze pod podmínkou, že Chody propustí ze zástavy až po zaplacení.

I tato lhůta se zdála Chodům krátká a tvrdili komoře, že to nemohou nyní zaplatit. Komora tedy navrhla císaři, aby sám uhradil tento dluh Švamberkům s tím, že Chodové by mu tuto částku do dvou let vrátili. Česká i dvorská komora se shodli v doporučení císaři, že Chodové jsou povinni platiti císaři tutéž částku jako Švamberkům a dále doporučili prominout Chodům na dobu šesti let placení ročních platů, ale s podmínkou, že je užijí ke splácení dluhů a budou o tom každý rok skládat účty. Císař s tímto doporučením souhlasil, a to i s tím, že za Chody uhradí dávky Švamberkům. Chodové s těmito podmínkami nesouhlasili, zejména s tím, že by měli ročně platit stejně jako dosud. Ale nakonec byli nuceni se s tím smířit. V opačném případě by jejich několikaleté úsilí přišlo vniveč, protože by císař od výkupu upustil. Po sjednání podmínek již nic nebránilo provedení výkupu. Přesto k němu došlo až na jaře 1572. Chodové, kteří měli u české komory složit zástavní sumu, to stále odkládali. Komora totiž chtěla, aby Chodové byli formálně propuštěni ze zástavy, až císaři vrátí peníze, které za ně zaplatil Švamberkům. 

Teprve v únoru r. 1572 došlo k dlouho očekávanému výkupu. V chodské delegaci byli zástupci všech obcí – Matouš Janeček z Postřekova, Jakub Havran z Mrákova, Tomáš Halířek z Draženova, Matěj Střezek z Klíčova, Jan Šešelín ze Stráže, Martin Kuneš z Klenčí, Martin Mašina z Újezda, Jakub Beroušek z Chodova, Jakub Šváb ze Lhoty, Jirka Martinovic z Pocinovic a Ondřej Weiblinger z Tlumačova. Tak se uskutečnilo něco, co se ještě nikdy poddaným nepodařilo a většinu z nich by to zřejmě ani nenapadlo - prostí sedláci se sami vykoupili ze zástavy a zvítězili tak nad mocným šlechtickým rodem. Byl to na tehdejší dobu malý zázrak. Již to, že je něco takového vůbec napadlo, svědčilo o hrdosti a sebeúctě tehdejších Chodů. Skutečnost, že mnoho let stáli na svém, neustoupili a zdolali všechny překážky a nesnáze, svědčila o jejich nezlomnosti a pevné vůli.

3 Chodové za svobody

Chodové zjistili, že tudy cesta nevede, takto se svých nových povinností a nenáviděné zástavní vrchnosti nezbaví. A tak je v r. 1562 napadla myšlenka, která nemá v historii obdoby – vykoupit sami sebe ze zástavy! Dosud se nikdy a nikde nestalo, že by se sami poddaní vykoupili. Obyvatelům chodských obcí se to však podařilo.

Této smělé myšlence předcházela stížnost Petra ze Švamberka komornímu soudu na odbojné poddané, ve které žádal jejich přísné potrestání. Chodové byli přinuceni vyslat do Prahy své zástupce k projednávání u soudu. Nejeli tam rádi, měli oprávněné obavy z dalšího jednání soudu a rozsudku, který by jim jistě nepřinesl nic dobrého. Chodští vyslanci přemýšleli, jak z toho ven. Pokusili se nejprve jednat se zástupci české komory o myšlence výkupu ze zástavy. Komora tento nápad uvítala, a tak chodští vyslanci podali v únoru 1562 císaři písemnou nabídku výkupu ze švamberské zástavy, ve které mu dokazovali, jaký prospěch by z toho měla královská komora. Zároveň v této nabídce prosili o vydání svých privilegií, pečeti a korouhve, které byly dosud uložené u městské rady v Domažlicích a o stanovení zástavní sumy s tím, aby bylo Petru ze Švamberka zakázáno soudit se s nimi až do vyřízení této žádosti. 

Česká komora ve své zprávě císaři doporučila schválit výkup, neboť chodské vsi byly Švamberkům zastaveny za 4.500 zlatých a Chodové jsou ochotni se vykoupit za 11.000 tolarů. 

O výkupu nebylo stále ještě rozhodnuto, ale den jednání před komorním soudem se blížil. Chodští vyslanci se snažili získat od císaře alespoň odložení soudní pře, a mezitím převést jednání na otázku výkupu. K tomu však nechtěl přivolit Petr ze Švamberka, který stále naléhal na urychlení soudního jednání. Sliboval si od něho jednak potrestání odbojných poddaných a zároveň zmaření výkupu. Jednání o výkup se tak stále křížilo s termínem soudního jednání.

Chodové si byli vědomi odvážnosti své nabídky a věděli, že poměrně chudé obce nebudou moci z vlastních zdrojů uhradit sumu 11.000 tolarů. Budou si muset vypůjčit. Jednali s augšpurským kupcem Hansem Tyrollem, který jim slíbil vyjednat půjčku od města Augšpurku 6.000 tolarů za podmínky, že mu za to až do zaplacení celé sumy zaručí předkupní právo na máslo s čistým ziskem jednoho haléře na každém žejdlíku. K tomu však bylo nutné mít v ruce písemný souhlas císaře s výkupem. Bez toho jim nejen nikdo nebyl ochoten půjčit, ale ani chodské obce nechtěly uspořádat sbírku mezi sebou na zbývající část peněz na výplatu ze zástavy.

Petr ze Švamberka se mezitím stále snažil urychlit soudní jednání před komorním soudem a stěžoval si, že Chodové svým jednáním o výkup se snaží vyhnout se soudu. Také upozorňoval císaře, že o nabídce výplaty ani všechny chodské obce neví a navíc jsou již nyní značně zadlužené, a tak neseženou peníze na výkup. Jeho správce Ondřej Kvasnička líčil v chodských vesnicích výkup v takových barvách, že se toho obce zalekly a již v dubnu 1562 vyslaly do Prahy za prvním poselstvem další, které mělo plné moci, aby zastavilo výplatu ze zástavy.

Česká dvorská kancelář na to rozhodla, že Chodové nedokázali oprávněnost stížností vůči zástavní vrchnosti, a tak by je mohl císař potrestat, ale toto rozhodnutí se zatím odkládá do září 1562, kdy se mají Chodové dostavit do Prahy před komorní soud, který rozhodne. O výplatě ze zástavy mohou zatím jednat s českou komorou, ale rozhodnutí bude dáno až na základě výsledku soudní rozepře.

Na podzim 1562 císař konečně povolil výkup. Petr ze Švamberka se snažil toto rozhodnutí zmařit. Oddaloval jednání o výkup a vyslal Kvasničku, aby jednotlivé chodské obce poštval proti sobě a proti vyjednávačům v Praze. To se mu podařilo, takže v lednu 1564 se do Prahy dostavila současně dvě chodská poselstva – jedno chtělo výkup a druhé ne. Z tohoto důvodu byli na Chodsko vysláni komisaři (sekretář české komory Daniel Mikuláš Schindl z Ebrharce na Komořanech, úředník týnského ungeltu Jakub Granovský z Granova a Alexander Zoller), kteří měli zjistit pravý stav věci.

Jejich hlavním úkolem bylo vyšetřit, proč vyslali Chodové do Prahy dvojí poselství s různými plnými mocemi, a zjistit, zda se chtějí vyplatit ze zástavy a kde k tomu hodlají získat peníze. Výslechem komisaři zjistili, že sedláci byli o celé věci mylně informováni Ondřejem Kvasničkou. Při tomto jednání prohlásily všechny chodské obce jednohlasně, že prvému poselstvu nedaly tak rozsáhlé plné moci, aby mohly jejich jménem jednat o výplatě ze zástavy (již proto ne, že obce nemohou samy sehnat tolik peněz). Komisaři z jednání vyrozuměli, že obce by nejraději přesunuly výplatu na císaře samotného. Na to jim komisaři sdělili, že se musí vykoupit sami. Zároveň jim však vysvětlili podstatu a význam výkupu a vyvrátili informace Kvasničkovy. Chodové se tedy jednomyslně rozhodli výkup uskutečnit. 

Švamberkové se ani nyní nevzdali svých pokusů zabránit výkupu. Jan Erazim, bratr Petra ze Švamberka, inicioval na sněmu sepsání petice, ve které se čeští stavové přimlouvali u císaře za práva Petra ze Švamberka. Upozorňovali císaře, že Chodové se jen chtějí vyhnout trestu za neposlušnost a pokud se vykoupí, budou si na to muset vypůjčit a zadluží se, takže komora z nich nebude míti žádný užitek. Petice císaři byla opatřena 56 pečetěmi českých pánů. Přesto trval císař na uskutečnění výkupu. Chtěl získat zdarma jedenáct vesnic spolu s rozsáhlým pohraničním lesem, který patřil k domažlickému chodskému hradu.

I nadále se však jednání o výkupu protahovalo. Neustále byl posunován termín a navíc Chodové nemohli získat nikoho, kdo by je byl ochoten ve sporu se Švamberky zastupovat. Přesto, že císař nařídil, aby jim byl opatřen prokurátor a dostali nazpět svá privilegia, tak česká komora jim je nechtěla vydat a přidělený prokurátor jim vzkázal, že k němu již nesmí přijít, protože má od pánů přísně zakázáno je zastupovat. Tento podivný postup české komory je vysvětlitelný tím, že jedním z komorních radů byl Jáchym ze Švamberka (stal se dokonce prezidentem české komory).

Petrovi ze Švamberka se dokonce podařilo, aby před vlastním jednáním o výkup proběhlo před komorním soudem projednání jeho žaloby na Chody. Rozsudek vyzněl v jeho prospěch. Chodům se opět nepodařilo prokázat, že by byli utiskováni proti svým výslovným písemným privilegiím, a protože soud neuznal jejich nepsané zvykové právo, tak prohráli. Naopak Petr dokázal u soudu neposlušnost a odbojnost Chodů, i to, že jeho samého ohrožují na životě. Jím označené poddané (13 osob) soud odsoudil k trestu vězení a ostatním bylo pod přísným trestem nařízeno, aby byli poslušni svého pána.

Tímto rozsudkem však nedošlo k ukončení jednání o výkup, jak si to sliboval Petr ze Švamberka. Naopak, Chodům byla vydána jejich privilegia a komornímu prokurátorovi bylo uloženo, aby je zastupoval před komorním soudem při jednání o výplatě. Sám císař nařídil, aby se začalo okamžitě jednat o provedení výkupu. Přesto byl vliv rodu Švamberků tak velký, že i přes rozkaz císařův, bylo jednání opět oddalováno. Císař znovu a znovu urgoval rychlé vyřízení výkupu ze zástavy. Marně. Počátkem března 1566 opět důrazně nařídil arciknížeti Ferdinandovi (spravoval Čechy), české komoře, Petrovi ze Švamberka i komornímu soudu, aby při příštím dubnovém zasedání soudu byla chodská výplata již zcela určitě projednána. Opět marně. Snahy císaře se tříštily o vliv, jaký měl Švamberk mezi českými stavy. 

Chodové si na pomalý postup stěžovali císaři a prosili ho o urychlení jednání. To se však stále protahovalo a ani přítomnost císaře v Praze v r. 1567 nepřispěla ke konci jednání. K dalšímu oddálení jednání přispěli i Chodové sami. Domnívali se, že již brzy dojde k provedení slibovaného výkupu a přestali Švamberkovi platit berni a roční platy. Ani přes urgování místodržících a později i císaře Chodové nezaplatili dlužné částky. Císař jim ve svých restriktech z března 1568, ledna a března 1569 znovu přikazoval doplatit dlužné dávky, ale opět marně. Pod přísnými tresty jim to znovu přikazoval císařským rozkazem z dubna 1569, i tentokrát bezvýsledně. Přesto nebyli Chodové potrestáni, pouze jim byl zaslán další rozkaz císaře, aby zaplatili.

Teprve v březnu 1570 se o výkupu začalo znovu jednat, a to na popud dvorské komory, která připomněla císaři jeho výhody – získání 3.000 tolarů nad zástavní sumu, stane se pánem jedenácti chodských vesnic, z nichž bude brát roční příjem. Výkupem budou také odstraněny stálé spory mezi Chody a jejich nynější zástavní vrchností.

Císař tedy oznámil 4. 6. 1570 Petrovi ze Švamberka svoje zásadní svolení k výplatě chodské zástavy a odkázal jej na českou komoru, která s ním měla sjednat bližší podmínky, aby do šesti týdnů postoupil Chody se vším příslušenstvím k rukám české komory. Zároveň mu císař sliboval, že Chodové uhradí Švamberkům všechny dlužné dávky. Toto rozhodnutí dal na vědomí i české komoře, kterou žádal o dodržení šestitýdenní lhůty a o návrh, jak by měli být Chodové spravováni a jaký by měli platit roční poplatek.

Švamberkové i přes císařský rozkaz zástavu nevydali. Vymluvili se na příbuzenské vztahy a tvrdili, že bez soudního projednání a rozsudku nemohou zástavu vydat. Ve své odpovědi Švamberkům císař zdůraznil, že Chodové jsou jeho majetkem a vyzval je, aby předložili všechny potřebné dokumenty o zástavě. České komoře bylo uloženo, aby výkup co nejrychleji provedla.

Chodové také nelenili a jako dar císaři složili hotově 4000 tolarů. Císař listem z července 1570 písemně potvrdil příjem daru, svolení k výkupu Chodů a zaručil, že Chodové již nikdy nebudou nikomu zastaveni.

K rozhodnutí komorního soudu o výkupu došlo v září 1570. Bylo rozhodnuto, že králi přísluší právo na výplatu zástavy domažlického hradu s příslušenstvím v sumě 4500 zlatých, ale s podmínkou, že bude tento výkup oznámen současnému zástavnímu držiteli rok předem. Petrovi ze Švamberka bylo přiznáno právo, že tato zástava nemá býti v budoucnu zastavována nikomu jinému, kromě rodu švamberského.

Císař nebyl spokojen s podmínkou jednoroční výpovědi dané v rozsudku a snažil se přimět Švamberky, aby od ní ustoupili. To se mu podařilo pod podmínkou, že Švamberkové obdrží hotově nejen zástavní sumu, ale i všechny zadržené platy.

Nyní se také začaly objevovat neshody mezi představami Chodů o budoucnosti a plány a výpočty císaře. Hlavní podmínka Chodů – písemné potvrzení císaře, že již nebudou nikomu zastavováni, byla splněna po vyplacení 4000 tolarů. Proti dalším podmínkám se však císař ohradil. Jednalo se o tyto podmínky – chtěli platit komoře pouze 24 hřiven stříbra roční berně a svobodně využívání všeho, co patřilo k zástavě - královské lesy, vaření piva jako ostatní města, osvobození od cel a mýt v zemi, svobodná volba rychtáře a konšelů a aby sporné věci směli předkládat české komoře k rozhodnutí. Náhradou za to slibovali, že budou jako dříve střežit zemské hranice. Tyto podmínky se již svojí podstatou nehodili do tehdejší doby. I samospráva královských měst byla tehdy okleštěna královskými rychtáři. Otázka výkupu byla pro císaře pouze otázkou finanční. Chtěl z něho získat co nejvyšší příjem. Chodové tedy museli své podmínky zmírnit a nakonec slíbili, že budou do komory platit dávky, jak jsou povinováni a pouze prosili císaře, aby je ušetřil nových neobvyklých břemen, jež na nich vymáhal Petr ze Švamberka.

Bratři ze Švamberka se domáhali zaplacení dlužných dávek, jež pětiletým zadržováním vzrostly do značné výše. Stěžovali si, že dosud nedostali ani krejcaru výkupného ani zadržené platy. Prosili, aby se výkup urychlil, aby dostali vyplacené peníze a zároveň prosili, aby císař daroval Petrovi náhradou 6 – 7 malých vesniček, patřících ke klášteru Pivoňskému, aby zde mohl s rodinou prožít své stáří.

Chodové však stále přes výzvy císaře i komory odpírali zaplatit Švamberkovi zadržené platy a popírali jejich oprávněnost. Vysvětlovali, že tyto nové, nebývalé dávky, byly hlavní příčinou, proč se chtěli sami vykoupit ze zástavy. Hodlají platit pouze to, co mají dle svých privilegií. Slibovali císaři, že mu zaplatí zbytek zástavní sumy hned, jakmile jim bude vydáno písemné potvrzení výkupu a konfirmace starých privilegií.

Otázkou ovšem bylo, jestli česká komora uzná tvrzení Chodů, že podle svých privilegií jsou povinni platit pouze 24 hřiven stříbra roční berně. Ta nakonec rozhodla (1571), že ustanovení privilegia Karla IV. se vztahuje pouze na královskou berni a ne na roční úrok. Zjistila, že Chodové již téměř sto let platí zástavní vrchnosti peněžité i naturální dávky ve výši 700 kop míš., které by po výkupu měli platit i císaři. Pokud by císař přistoupil na to, že by mu Chodové platili pouze 24 hřiven stříbra, za něž by měli v užívání celý úřad domažlický i s lesy a vším příslušenstvím, pak by z toho výkupu neměl žádný užitek.

Císař přistoupil na stanovisko české komory a nařídil, že Chodové jsou povinni platiti ročně tolik, kolik platili Švamberkům. Dále nařídil, aby byli Chodové důrazně vyzváni, aby složili peníze na zástavu a uhradili všechny dávky, zadržené Švamberkům. Komora pak měla podat návrh na budoucí správu chodských vesnic.

Bylo zjištěno, že Chodové dluží své zástavní vrchnosti na peněžitých i naturálních platech 1903 kopy 24 gr. Švamberkové na naléhání komory přistoupili na to, že sice posečkají Chodům s placením do sv. Havla, ale pouze pod podmínkou, že Chody propustí ze zástavy až po zaplacení.

I tato lhůta se zdála Chodům krátká a tvrdili komoře, že to nemohou nyní zaplatit. Komora tedy navrhla císaři, aby sám uhradil tento dluh Švamberkům s tím, že Chodové by mu tuto částku do dvou let vrátili. Česká i dvorská komora se shodli v doporučení císaři, že Chodové jsou povinni platiti císaři tutéž částku jako Švamberkům a dále doporučili prominout Chodům na dobu šesti let placení ročních platů, ale s podmínkou, že je užijí ke splácení dluhů a budou o tom každý rok skládat účty. Císař s tímto doporučením souhlasil, a to i s tím, že za Chody uhradí dávky Švamberkům. Chodové s těmito podmínkami nesouhlasili, zejména s tím, že by měli ročně platit stejně jako dosud. Ale nakonec byli nuceni se s tím smířit. V opačném případě by jejich několikaleté úsilí přišlo vniveč, protože by císař od výkupu upustil. Po sjednání podmínek již nic nebránilo provedení výkupu. Přesto k němu došlo až na jaře 1572. Chodové, kteří měli u české komory složit zástavní sumu, to stále odkládali. Komora totiž chtěla, aby Chodové byli formálně propuštěni ze zástavy, až císaři vrátí peníze, které za ně zaplatil Švamberkům. 

Teprve v únoru r. 1572 došlo k dlouho očekávanému výkupu. V chodské delegaci byli zástupci všech obcí – Matouš Janeček z Postřekova, Jakub Havran z Mrákova, Tomáš Halířek z Draženova, Matěj Střezek z Klíčova, Jan Šešelín ze Stráže, Martin Kuneš z Klenčí, Martin Mašina z Újezda, Jakub Beroušek z Chodova, Jakub Šváb ze Lhoty, Jirka Martinovic z Pocinovic a Ondřej Weiblinger z Tlumačova. Tak se uskutečnilo něco, co se ještě nikdy poddaným nepodařilo a většinu z nich by to zřejmě ani nenapadlo - prostí sedláci se sami vykoupili ze zástavy a zvítězili tak nad mocným šlechtickým rodem. Byl to na tehdejší dobu malý zázrak. Již to, že je něco takového vůbec napadlo, svědčilo o hrdosti a sebeúctě tehdejších Chodů. Skutečnost, že mnoho let stáli na svém, neustoupili a zdolali všechny překážky a nesnáze, svědčila o jejich nezlomnosti a pevné vůli.

4 Chodové pod správou Domažlických

V této době, kdy se rozhodovalo o dalším osudu Chodů, marně komora urgovala chodovského rychtáře a představitele obcí, aby okamžitě odvedli roční platy. I to byl jeden z důvodů, proč komora tak rychle souhlasila s převedením správy na Domažlice. Na tehdejší dobu bylo toto jednání skutečně skončeno velmi rychle. Již dva měsíce po souhlasu císaře byl převod uskutečněn - 22. 12. 1579 byl vydán císařský reskript, kterým byli domažličtí měšťané ustanoveni za královské úředníky a správce nad Chody. Rychlosti jednání napomohlo i to, že domažličtí půjčili císaři 20.000 zlatých.

Tímto císařským rozhodnutím skončilo pro Chody krátké období svobody. Město Domažlice smělo vybírat všechny peněžní i naturální platy, zřizovat na chodských gruntech rybníky, poplužní dvory atd. Do správy mu byly svěřeny i rozsáhlé královské lesy s podmínkou, že Chodové v nich nesmí mýtit dříví bez svolení městské rady. Domažlice dostaly i tu výsadu, že Chodové směli brát pivo pouze z jejich pivovaru.

Po formální stránce to nebyla zástava, neboť císař slíbil, že již nikdy Chody do zástavy nedá a navíc by se mohl proti tomu odvolat Švamberk, který měl zaručené předkupní právo v případě zástavy. Ve skutečnosti však toto “správcovství“ nad Chody bylo zástavou.

Práva, která domažličtí získali, jim dovolovala vytěžit z chodských vesnic a královských lesů co nejvíce. Jediným omezením byla podmínka půlroční vypověditelnosti. Měli však i povinnosti. Komora po nich chtěla, aby vymohli císaři dluh – dlužné dávky, které císař za Chody zaplatil Petru ze Švamberka. Chodové se na komoru i na císaře obrátili s prosbou, aby jim byl tento dluh odpuštěn. Císař však Chodům vzkázal, aby přestali posílat nákladné deputace do Prahy a raději dluh zaplatili. Obrátili se tedy na domažlické měšťany s prosbou, aby se u komory přimluvili za rozdělení splacení dluhu na tři roky. Domažličtí to ve svém vlastním zájmu neodmítli a u komory se přimluvili. Nadarmo. Takže komora urgovala splacení dluhu a Chodové neplatili. Domažličtí Chody omlouvali a přimlouvali se za ně, že jsou skutečně chudí a mnohdy nemají ani dostatek chleba k jídlu. Poslední zbytek dlužné částky uhradili Chodové komoře v r. 1582. 

Domažličtí měšťané zpočátku udržovali s Chody přátelský poměr, ponechávali jim dosavadní volnost a dokonce se za ně u komory přimlouvali (viz výše). Snažili se zatím zejména o trvalejší pojištění chodského správcovství (bez půlroční výpovědní lhůty). Dosavadní mírný postup vůči Chodům jim v tom měl pomoci. Chodové sami již v r. 1584 prosili císaře, aby nebyli zastavováni nikomu jinému než městu Domažlice. Domažličtí je neutiskují, naopak jim pomáhají, a proto je budou Chodové rádi poslouchat. Zároveň s touto prosbou se na císaře obrátila i městská rada, která ho upozorňovala, že nejistota chodské zástavy jim znemožňuje jakékoli hospodářské investice, které by rádi na chodských gruntech provedli a prosili ho, aby jim propůjčil správcovství Chodů na více let. Zároveň nabídli císaři další půjčku. 

Císař jejich prosbě vyhověl a za zapůjčení peněz jim zastavil chodské vesnice na dobu šedesáti let. Chodové s tím byli srozuměni, neboť se domnívali, že se proti letům jejich svobody změnilo pouze to, že budou odevzdávat roční platy městu Domažlice místo komoře. Budoucnost jim měla velmi brzy ukázat, jak mnoho se mýlili.

Jejich nová zástavní vrchnost se okamžitě po potvrzení zástavy začala starat, jak co nejdříve z ní získat užitek, který by jim nesl přiměřený úrok za obnos půjčený císaři, který se vyšplhal do úctyhodné výše 37.000 kop.

Po potvrzení zástavy císař napsal Chodům, že vyhoví jejich přání a že smí zůstat pod správou města Domažlic, ale že by měli ukázat svoji vděčnost vůči němu i městu Domažlice tím, že dobrovolně přistoupí k jednodenním robotám a dvěma povozům ročně z každého osedlého. To však Chodové odmítli, neboť si uvědomili, že hlavní výhoda jejich privilegovaného postavení proti ostatním poddaným je v tom, že nejsou povinní žádnými robotami. Tohoto přání samotného císaře se začali ve svůj prospěch domáhat domažličtí měšťané a snažili se násilím přinutit Chody k robotám. Marně.

Začala se opakovat situace z dob švamberské zástavy. Domažličtí tvrdili, že mají na chodskou zástavu stejná práva jak kdysi Švamberkové a Chodové trvali na svých starých zvykových právech. Stěžovali si opět císaři a prosili ho, aby se jich zastal. Císař vše nechal prošetřit komisí, která však dala za pravdu domažlickým měšťanům, kteří Chodům neupírali jejich psaná práva. Spor se poté vlekl ještě několik let, než došlo k rozhodnutí apelačního soudu. Ten rozhodl ve prospěch města Domažlic, které mělo vše písemně podloženo a mohlo dokázat, že nečiní nic proti chodským právům. Chodům bylo pod trestem uloženo, aby poslouchali městskou radu jako svého správce.

Domažličtí využili svého vítězství, aby přesně stanovili výši povinností pro Chody. Zároveň jim bylo zakázáno kácet v lese stromy pro výdělek. To směli pouze pro svoji potřebu a jen na povolení, které získali od městské rady za poplatek. Omezili i chodské právo myslivosti. V r. 1594 si Chodové opět stěžovali a opět městská rada všechny body jejich stížnosti vyvrátila. 

Po těchto několikaletých sporech byl na Chodsku celkem klid. Neboť i přes všechny povinnosti, které Chodové měli, bylo jejich postavení ve srovnání se situací ostatních poddaných velmi dobré. K dalšímu vážnému narušení tohoto klidného stavu došlo v r. 1605, kdy městská rada chtěla sáhnout na práva chodských řemeslníků. To však narazilo na prudký odpor všech obcí. Dle stížnosti Chodů císaři jim chtěla zakázat provozovat jejich řemeslo na vsích, aby Chodové byly nuceny kupovat vše a opravy nechat dělat v Domažlicích u řemeslníků, kteří byli členy cechů. Domažličtí oponovali tím, že Chodové u sebe přechovávají různé zběhlé řemeslníky, a tím dochází k újmě domažlických cechů. Městská rada chtěla tyto zběhlé řemeslníky přijmout do městských cechů za snížené “příjemné“ a oni s tím i souhlasili, ale Chodové jim to nedovolili. I tento spor se dlouho vlekl. Teprve za deset let komora rozhodla, a to opět v neprospěch Chodů. Městské radě dala právo vypovědět řemeslníky chodských gruntů, případně je i potrestat.

Ani poté nebyl na Chodsku klid. Neustále se střetávaly zájmy města a obyvatel chodských vsí. Když 20. 1. 1612 zemřel císař Rudolf II., pospíšili si Chodové do Prahy za novým císařem – Matyášem, aby si od něj nechali potvrdit svá privilegia. Domažlickým to však neoznámili a ti se cítili uraženi ve svých právech a požádali komoru, aby Chody odmítla. Totéž napsali i císaři s tím, aby jim privilegia nepotvrzoval, dokud si Chodové k tomu nevyžádají od nich svolení. S tím však tentokrát domažličtí měšťané nepořídili a Matyáš privilegia reskriptem ze dne 12. 3. 1612 potvrdil. To se městu Domažlice nelíbilo a snažilo se najít si záminku, aby se mohlo Chodům pomstít. To se jim podařilo, když se snažili donutit Chody, aby dle císařského reskriptu uschovali svá privilegia na hradě. Ti to odmítli, a tak bylo na Chodsku opět rušno. Chodové dokonce vyhrožovali napadením města a začali shromažďovat zbraně. Komora celou situaci uklidnila tím, že sice Chodům přikázala privilegia uložit v Domažlicích, ale klíče od místnosti zůstali u nich a domažličtí měšťané k nim neměli přístup.

Protože se městské radě nepodařilo dostat do ruky chodská privilegia, vymyslela si na Chody další utužení povinností – nutila je, aby vždy ve čtvrtek, v trhové dny, honili na trh do města dobytek (koně, krávy, voly, kozy, svině atd.). Tento rozkaz všechny obyvatele chodských vsí pobouřil a oni odepřeli poslechnout. Městská rada nechala jejich dvanáct konšelů zatknout a na 300 sedláků držela na chodském hradě. Museli se vykoupit za 200 kop míšeňských. Chodové na tento postup měšťanů podali stížnost komoře. Ta rozhodla, aby je domažličtí občané nenutili k obesílání svých trhů.

Spory a neshody pokračovaly i v následujících letech. V r. 1618, když došlo k povstání českých pánů proti Habsburkům, postavilo se město Domažlice do tábora protikatolického. Dokonce postavili své vlastní vojsko. Chodové byli sice také vyznání evangelického, ale vzhledem ke svému odporu vůči městu Domažlice, odmítali se po boku domažlických účastnit povstání proti císaři. Aby nemuseli vstoupit do vojska nenáviděných Domažlic, raději utíkali do lesů nebo se dokonce přidávali k vojsku císaře. Domažličtí si na ně stěžovali králi Fridrichu Falckému a zároveň žádali, aby jim dal Chody do dědičného držení. Dříve než mohlo dojít k uskutečnění této žádosti, došlo k porážce povstání českých stavů. Město Domažlice bylo za účast na povstání potrestáno mimo jiné i odebráním zástavy chodských vesnic bez náhrady. Přestože se Chodové nepostavili při povstání proti císaři, nebylo jim to nic platné. Dostali se znovu do zástavy, tentokrát Wolfu Vilému z Lamingen. 

5 Chodové za Lamingenů

5.1 Chodové v zástavě Wolfa Viléma z Lamingen

Wolf Vilém z Lamingen vlastnil statky v sousedství chodovských gruntů - Bělou a Újezd sv. Kříže a další statky v Bavorsku. Při povstání bojoval na straně císaře a byl jedním z jeho vojevůdců. Byl také jedním ze soudců, kteří odsoudili k smrti 27 českých pánů na Staroměstském náměstí. Za své zásluhy v “ohavné rebelii“ požádal císaře o převzetí chodské zástavy, a ten mu rád vyhověl, zejména když lživě uvedl, že Chodové se po boku domažlických měšťanů zúčastnili povstání. 

Wolf Vilém z Lamingen získal již 31.7.1621 za pouhých 7.500 zlatých celou chodskou zástavu – chodské sedláky a jejich vesnice, hrad se všemi lesy a pozemky, důchody, které z nich plynuly. Tato zástava měla sice půlroční výpovědní lhůtu, ale zato Lamingen získal předkupní právo v případě prodeje. Přesto se nový zástavní pán okamžitě po převzetí zástavy snažil u císaře domoci dědičného potvrzení zástavy nebo jejího prodeje. O těchto snahách Lamingena se Chodové dozvěděli a okamžitě poslali místodržícímu Lichtenštejnovi písemnou supliku, ve které se odvolávali na to, že v té “ohavné rebelii“ zůstali věrni císaři a raději se i s rodinami skrývali v lesích než by se po boku domažlických účastnili povstání a po porážce povstalců se ihned poddali císaři. Prosili Lichtenštejna, aby se u císaře přimluvil, aby Chody nechal i dále při komoře a ponechal jim jejich privilegia. Tato suplika jim však nepomohla. Lamingen měl velký vliv.

Proti Wolfu Vilému se postavilo i město Domažlice, které si stěžovalo, že mimo chodských vesnic si Lamingen přivlastnil i vsi, které město založilo a které vůbec k chodské zástavě nepatří. Wolf Vilém se domníval, že město, které bylo přísně potrestáno za svoji vzpouru, se neodváží proti němu nic podniknout, a kromě vesnic si přivlastnil i trhanovský mlýn, který měly Domažlice dokonce zapsaný v zemských deskách. Na stížnost domažlických Lichtenštejn připomněl Lamingenovi, že v zástavě dostal pouze jedenáct chodských vesnic, na ostatní nemá právo. Wolf Vilém se to tedy rozhodl řešit smírnou cestou a trhanovský mlýn od města Domažlic koupil i s dvorem v Chodově. Sporným zůstalo pouze užívání královských lesů. O tom císař zatím nerozhodl.

Lamingen se mezitím stále snažil o dědičný prodej Chodů. Zájem o chodskou zástavu začali mít i další šlechtici - Maximilian, hrabě z Trauttmansdorffu (vlastnil nedaleký statek Horšovský Týnec) a císařský plukovník Kratz ze Scharfenštejna. Císař se měl mezi nimi rozhodnout. Požádal tedy o dobrozdání českou komoru a místodržícího Lichtenštejna. 

Chodové brzy poznali, že se v této zástavě dočkají mnohem horšího zacházení než kdy dříve. Obávali se tedy Lamingenových snah o dědičný prodej a snažili se tomu zabránit. Nabízeli císaři, že celou zástavní sumu zaplatí ze svého, a opět se vykoupí ze zástavy k rukám české komory.

Císař požádal opět o dobrozdání Lichtenštejna. Ten doporučil císaři, aby si ponechal Chody i německé vesnice, a aby je jako svůj komorní statek připojil k Domažlicím. Postavil se proti dědičnému prodeji statků, které leží na zemské hranici. 

Lamingen na to zareagoval velmi mazaně. Půjčil císaři, který měl finanční potíže, 20.000 zlatých s podmínkou, že mu bude tato suma nahrazena konfiskovanými statky na Plzeňsku. Tímto činem bylo rozhodnutí odloženo a Chodové, kteří si již celou částku vypůjčili, se museli vrátit od císaře s nepořízenou. Výkup byl do konečného rozhodnutí císaře odložen. K tomu došlo 15. 4. 1624, kdy napsal Lichtenštejnovi své rozhodnutí, že si Chody ponechá a zástavu vyplatí jejich penězi. Lamingen měl dostat jako odměnu za dobré služby 10.000 zlatých. Tento císařský reskript však potkal tajemný osud – nikdy se nedostal do rukou místodržícího. Nevíme, zda v tom měl Lamingen prsty či ne. V každém případě se o tomto rozhodnutí císaře brzy dozvěděl, a tak začal urgovat navrácení zapůjčené částky 20.000. Jednání o chodské zástavě pak na dva roky usnulo. 

Bylo obnoveno v r. 1626 na základě žádosti domažlických měšťanů, aby jim byla opět svěřena správa nad chodskými vesnicemi. Na to reagoval Wolf Vilém novou žádostí o prodej chodských i královských vesnic za 45.000 zlatých s tím, že císaři by byl zaručen jejich zpětný výkup. Nabídku pak ještě navýšil na 60.000. Dobrozdání české komory císaři ohledně návrhu Lamingena bylo zcela odmítavé. Naopak doporučila císaři jejich výkup ze zástavy. Chodové však nyní byli již tak zchudlí, že na dotaz komory, zda by se ještě chtěli vykoupit, museli odpovědět, že by chtěli, ale nemohou, neboť jsou zadluženi a bez prostředků. O chodskou zástavu požádali i domažličtí měšťané. S tím komora vyjádřila souhlas, neboť Domažlice jsou komorním statkem.

Domažličtí měšťané i komora se domnívali, že postačí vyplatit Lamingenovi zástavní sumu 7.500 zlatých. Ten však chtěl i částku 20.000 zlatých, které císaři zapůjčil a využil i jemu dobře známé situace, že císařský reskript z dubna 1624 zmizel, a komora jeho přesné znění nezná, a tak přestože v něm odměna 10.000 zlatých pro něj měla být vyplacena pouze v případě navrácení zástavy pod komoru, požadoval i proplacení této odměny. Tolik peněz však Domažlice neměly. Na základě těchto faktů i osobního jednání Lamingena s panovníkem, vydal 4. 4. 1628 císař reskript, ve kterém Wolfu Vilému pojistil chodskou zástavu na deset let, a to v celkové sumě 35.500 zlatých, do které si nechal Lamingen započítat i dar 10.000, který původně dostal jako náhradu za to, že se vzdá této zástavy. Wolf Vilém z Lamingen zvítězil.

Chodové se obávali, aby po uplynutí desetileté lhůty nebyli prodáni Lamingenovi, a tak se snažili, aby jim alespoň císař potvrdil jejich stará privilegia, ve kterých bylo napsáno, že Chodové nesmí být nikomu prodáváni. 

Bohužel v době, kdy se o potvrzení privilegií v Praze jednalo (česká komora to doporučila), na Chodsku došlo k událostem, které celou věc poškodily. Lamingen po obdržení záruky na deset let zástavy začal pracovat na tom, aby z Chodů udělal stejné poddané, jak na ostatních svých panstvích. V minulých letech je násilně nutil k rekatolizaci. To ještě Chodové jakž takž přijímali. Ale udělat z nich poddané, to bylo na Chody moc. Postavili se na odpor. Lamingen vyslal do chodských vesnic svého správce, aby Chodům sebral ručnice a provedl soupis sirotků a vdov a soupis majetku jednotlivých obcí. Hejtman se ve vesnicích setkal s odporem a nechal některé sedláky zatknout a zavřít v Klenčí. Postřekovští sedláci jim chtěli pomoci a vypravili se do Klenčí. Bylo jich asi 150 a měli ručnice. Násilím sebrali chodskou pečeť, kterou měl u sebe konšel Harlas a osvobodili vězně. 

Lamingen toho využil a okamžitě o vzpouře informoval úřady v Praze. Zatkl hlavní původce postřekovského výboje a poslal je do Prahy k potrestání. Stěžoval si pak na ně i samotnému císaři s tím, aby v žádném případě nedošlo k potvrzení jejich privilegií, neboť by se bouřili ještě více a dali by špatný příklad i jiným poddaným. Císař mu vyhověl a v listopadu 1629 odmítl žádost Chodů o potvrzení svobod s tím, že sedláci se mohou přihlásit o jejich potvrzení teprve po uplynutí zástavní lhůty. Nyní jim však bylo nařízeno, aby Lamingena poslouchali, jinak jim hrozil exemplární trest za neposlušnost.

Chodové na to reagovali vysláním nového poselstva k císaři, které ho mělo přesvědčit o tom, že právo je na jejich straně. Císař již byl těmito věčnými spory unaven, a tak ani tentokrát nic nepořídili. Přikázal jim, že si již nesmí na svoji vrchnost stěžovat, jinak budou potrestáni smrtí. Bylo jim nařízeno brát pivo jen z pivovaru Lamingenova, měli odevzdat všechny své pušky i s praporcem a měli zakázáno lovit zvěř v lesích. Lamingenovi bylo nařízeno, aby od Chodů nežádal více roboty než jen dvakrát ročně s potahy a aby neničil královské lesy. 

Chodové by nebyli Chodové, kdyby okamžitě uposlechli a bez odporu se nechali odsoudit k robotám, které jim dle jejich svobod nepříslušely. To, že jsou osvobozeni od robot, měli potvrzené i písemně v privilegiích. I Lamingen sám ještě nedávno tímto argumentoval, když chtěl snížit hodnotu zástavy. Chodové opět organizovali tajné schůzky, na kterých se rozhodli ještě jednou poslat poselství do Vídně k císaři, které by ho informovalo o skutečném stavu věcí. Ve Vídni si poslové najali advokáta, který je měl zastupovat, a na Chodsko poslali dopis, ve kterém vyzývali k odporu. Tento dopis však Lamingen zachytil a poslal císaři, aby ho přesvědčil o vzpurnosti a odbojnosti Chodů. Císař odsoudil všechny chodské vyslance k nucené práci a jejich advokát byl rovněž uvězněn a zbaven práva provádět advokacii ve všech dědičných zemích rakouských. Královští hejtmané plzeňského kraje měli s tímto rozsudkem seznámit všechno chodské obyvatelstvo a přikázat mu jménem císaře naprostou poslušnost svému zástavnímu pánu pod trestem vojenské exekuce.

Lamingen však oddaloval vyslání těchto komisařů na Chodsko, neboť chtěl využít příznivé situace ve svůj prospěch, aby získal Chody do dědičného držení. Komisaři by si totiž mohli na Chodsku všimnout jeho hospodaření v královských lesích a nemuseli by císaři jeho žádost doporučit. Mezitím se totiž začala prošetřovat žaloba Chodů na přílišné kácení a ničení lesů Lamingenem. Vyslaní komisaři plně potvrdili žalobu Chodů a oznámili to císaři. Přestože na základě daných faktů komora doporučila císaři vyplatit zástavu a budˇ nechat Chody pod komorou či celou oblast rozprodat po kouskách, panovník rozhodl jinak. Císař reskriptem ze dne 10. 11.1630 postoupil Wolfu Vilému Lamingenovi pro jeho zásluhy o habsburský dům chodský zámek v Domažlicích s náležejícími k němu vesnicemi a lesy v dědičné držení. 

Chodové byli tímto rozhodnutím velmi zklamáni. Očekávali s obavami, co jim to přinese. Již v minulých letech jim Lamingen upíral i jejich psaná práva. Ze starých chodských konšelů učinil své rychtáře, odňal chodské obci její pečeť a každý odpor trestal vězněním v poutech a železech, bral jim dobytek, pokutoval je a nechával je ztlouci holemi.

Císař Chody prodal jako dědičné poddané, povinné svému pánu poddanstvím a robotami stejně jako ostatní poddaní bez ohledu na jejich stará (formálně dosud nezrušená) privilegia. Prakticky to znamenalo jejich úplné popření. 

Lamingen tuto zprávu s radostí sdělil sám svým poddaným ještě před příchodem komisařů, kteří je měli seznámit s tímto císařským nařízením. Svolal si je na domažlický hrad, přečetl jim reskript a chtěl, aby mu slíbili poslušnost. Chodové to odmítli a sdělili mu, že takovýto slib mohou učinit pouze pod nátlakem vojska, jinak by se museli před svými potomky hanbou propadnout. Wolf Vilém o tomto odporu podal ihned zprávu místodržícím a stěžoval si i na to, že Chodové stále ještě setrvávají v odporu proti katolické víře. Požadoval, aby přijelo vojsko a Chody zkrotilo! Místodržící chtěli jednat napřed smírně a vyslali na Chodsko komisaře, kteří měli obyvatelstvo podrobně seznámit s císařským reskriptem a přesvědčit je o nutnosti složit přísahu svému pánu. Sezvali Chody do Domažlic a tam jim vše vysvětlili. Chodové, ač neradi, slíbili Lamingenovi dědičnou poddanost. 

Lamingen se stal dědičným pánem nejen jedenácti chodských vsí (Postřekov, Klenčí, Chodov, Újezd, Draženov, Kyčov, Mrákov, Tlumačov, Stráž, Lhota, Pocinovice), ale i deseti německých vsí (Hadrava, Chudenín, Sv. Kateřina, Nemanice, Fuchsberg, Velké Pláně, Myslív, Luženice, Korytany, Chalupy), které vystavěli domažličtí měšťané v pohraničních lesích. Wolf Vilém si je hned po svém příchodu na Chodsko uzurpoval, ačkoli na ně neměl právo (nepatřili k chodské zástavě). Nyní se mu je tedy podařilo získat oficiálně. 

Wolf Vilém z Lamingen v březnu 1635 zemřel. Císař pak potvrdil dědičné držení chodských statků i jeho ženě Barboře pro jejich děti. Z doby po smrti jejich pána nemáme zprávy o odporu Chodů proti vrchnosti. Bylo to způsobeno zejména strastmi třicetileté války. Navíc i jim bylo jasné, že císař má v této době jiné starosti než problémy poddaných. Po smrti Lamingena byl odstraněn i nenáviděný hejtman Haas a vdova po Lamingenovi nebyla tak krutá jako jejich předchozí pán.

5.2 Chodové v zástavě Wolfa Fridricha z Lamingen

Třicetiletá válka přinášela poddaným kontribuce, výpalné, projíždějící vojska plenila vesnice. V chodských vesnicích se střídala švédská vojska, všichni chtěli pít, jíst a peníze. V těchto neklidných dobách se správy chodských statků ujal syn Wolfa Viléma – Wolf Fridrich Lamingen. R. 1642 mu Chodové v domažlickém hradě složili přísahu poddanosti. Nový pán svěřil správu statků Melchiorovi z Aschenbachu. S jeho příchodem nastalo opět období stížností a sporů. Chodové si nechali vyhotovit opisy svých privilegií a vyslali v říjnu 1652 poselstvo k císaři s těmito opisy a dvěma suplikami. V jedné se odvolávali na svá stará privilegia, upozorňovali, že se za rebelie proti císaři neprovinili a prosili císaře, aby jim znovu potvrdil jejich stará, dosud nezrušená privilegia. V druhé upozorňovali, že Lamingen získal chodské statky pod cenou. 

Chodská stížnost byla dána k posouzení královskému prokurátorovi Janu Gräffu z Gräffenburku, jehož dobrozdání vyznělo ve prospěch chodských sedláků. Uvedl. Že dříve byl vždy zastavován jen chodský zámek, jeho důchody a vrchní panství nad vesnicemi a lidmi, ale ne přímo lidé sami. Navíc, že Lamingenovi byly prodány jen chodské vesnice a ne německé. V trhové smlouvě nejsou uvedeny ani královské lesy. Takže tyto vesnice, lidé a lesy byli vlastně císaři odcizeny. Regent Aschenbach se o tomto kroku Chodů dozvěděl a nechal je uvěznit. 

Nato Chodové zareagovali dle svého tradičního způsobu. Ale bohužel i nyní to jejich věci spíše uškodilo, než pomohlo. Když císař odjížděl z Prahy do Řezna přes Klenčí, Chodové jeho kočár zastavili v noci u hranic a podali mu osobně supliku, v níž zopakovali již výše uvedené stížnosti a prosby. K suplice přiložili řadu příloh, které dokazovali pravdivost jejich stížnosti. Císaře toto noční dobrodružství nepotěšilo, takže to dal celé prošetřit místodržícím s tím, že takové jednání je zemským zřízením zakázáno a že chce, aby byl nalezen a potrestán ten, kdo je zastupuje. 

Také Aschenbach nelenil a v odpovědi místodržícím obšírně reagoval na jednotlivé body chodských suplik. Nepopíral jejich stará práva, ale upozorňoval, že Chodové tato práva ztratili pro svoji účast na rebelii a upadli v poddanství. Citováním starých císařských rozsudků (již od dob zástavy Švamberkům) dokazoval jejich vzdornou povahu. Upozornil také, že již r. 1630 byli Chodové se svými stížnostmi císařem odmítnuti a jejich advokát byl potrestán. Tvrdil také, že celý majetek byl řádně odhadnut a císař nebyl ochuzen. Dále žádal císaře, aby nechal přísně potrestat podněcovatele Chodů a uložil jim věčné mlčení o starých svobodách a zároveň, aby jim nařídil odevzdat vrchnosti svá originální privilegia.

Svoje kroky proti suplikám si pak nechal potvrdit samotnými Chody při jejich výslechu. Hrozil jim smrtí a těžkým žalářem, pokud nebudou odpovídat tak, jak on si přeje. Tak docílil toho, že protokol výslechu zcela popřel všechny body supliky. 

Chodové sice udělali, co Aschenbach po nich chtěl, ale poté si císaři na jeho postup stěžovali a popravdě mu celý průběh výslechů vylíčili. Nebylo jim to nic platné. Aschenbach vše slavnostně popřel a v jeho přítomnosti si Chodové netroufli stát za svými stížnostmi vůči němu. Spor tím však neskončil. Mělo dojít k prošetření chodských suplik. Chodové se snažili najít advokáta, který by je zastupoval ve sporu s vrchností, ale všichni se báli. 

Wolf Fridrich měl obavy z projednávání chodských stížností a snažil se zapůsobit na císaře stížností, ve které uváděl, že sedláci se přes dřívější zákazy nadále tajně radí, pořádají schůzky a shromáždění atd.

Zastupování Chodů ve sporu nakonec převzal na základě ustanovení ex officio Jan Martin Chejnovský. Ten prostudoval všechny dřívější spisy a jeho podání, které jménem chodských obcí předložil r. 1653 místodržícím, bylo vynikajícím vylíčením právního stavu chodské otázky. Vyvrátil všechny Aschenbachovy námitky bod po bodu. Zároveň tam Chodové žádali o restituci svých starých svobod a opětné připojení k české komoře a nabízeli navýšení svého ročního platu o 1200 zlatých. 

Bohužel v červenci 1654 Chejnovský zemřel. Při převzal Jan Jiří Rovenský. Lamingen reagoval hledáním vlivných známých u dvora a neustálými stížnostmi císaři na odboj neposlušnost sedláků. Aschenbach nechal mnoho dalších sedláků zavřít, přestože mu krajští hejtmané nařídili všechny Chody propustit a nechat na pokoji až do skončení pře. Toto neuposlechnutí vrchnostenského úředníka vůči zeměpanskému krajskému úřadu mu však neprošlo. Lamingen dostal nařízeno v prosinci 1655, aby Aschenbacha ihned propustil ze svých služeb a vypověděl jej ze svých statků. 

Chodové tedy nad Aschenbachem vyhráli, ale Lamingen se nyní o to více snažil využít svých vlivných známých ve svůj prospěch proti svým poddaným. Snažil se také svým nespravedlivým postupem proti sedlákům vydráždit je k nepředloženým činům, aby je mohl ukázat v co nejčernějším světle a dokázat tak svá neustálá tvrzení o jejich odporu. Stěžoval si na ně místodržícím a strašil je nebezpečím otevřené selské vzpoury. Přesto dobrozdání královského prokurátora a české komory císaři potvrdilo pravdivost chodských stížností, a to jak jejich neviny v případě rebelie, tak i poškození císaře, když si Lamingen neprávem přivlastnil německé vesnice a rozsáhlé královské lesy, za které nezaplatil ani desetinu jejich ceny. A to ještě úřady nepřišly na Lamingenův podvod s 10.000 zlatými odměny. 

5.3 Chodové v zástavě Wolfa Maxmiliána z Lamingen

Opět to však nebylo nic platné. Wolf Fridrich Lamingen měl tak vlivné známé ve Vídni, že dvorská kancelář smetla ze stolu dobrozdání české komory a podpořila pána z Lamingen. Pře se pak táhla ještě několik let. Mezitím v r. 1660 Wolf Fridrich předal celé panství v užívání svému bratru Wolfu Maxmiliánovi z Lamingen. Pro Chody se tím nic nezměnilo. Nový pán i bývalý – Wolf Fridrich s pomocí svých přátel ve Vídni i v Praze, dělali vše proto, aby získali úřady na svoji stranu. Zpočátku stála česká komora na svém původním stanovisku, ale postupně se její složení začalo měnit ve prospěch přátel Wolfa Fridricha a Wolfa Maxmiliána a nakonec se i úřad, který původně stál na straně práva a Chodů, zcela obrátil a postavil se na stranu Lamingenů. Nyní již nic nestálo v cestě potrestání odbojných poddaných! Císař rozhodl ve svém reskriptu z 24. 3. 1668, že Chodové pozbyli rebelií svých práv a musí jako poddaní poslouchat Lamingena, musí konat všechny povinnosti jako dědiční poddaní, jejich privilegia se ruší a pod těžkým trestem se jim ukládá perpetuum silentium (věčné mlčení). Zároveň zrušil všechny fiskální nároky vůči pánům z Lamingen.

Chodové byli tímto rozhodnutím velmi zklamáni. Vše vypadalo tak dobře, byla tu velmi reálná naděje, že se zbaví nenáviděné vrchnosti, a nakonec císař rozhodl tak, jak to nikdo z nich neočekával. 

Přesto, že měli uložené věčné mlčení, odvážili se zástupci Chodů – Jiřík Tábor z Postřekova a Vít Pelnář z Klíčova jít ještě jednou za císařem a pokusit se zvrátit nespravedlivý rozsudek. Tento pokus již nemohl být úspěšný. Lamingen brzy zjistil, že Chodové odjeli do Vídně a stěžoval si na ně místodržícím a chtěl, aby je zatkli a exemplárně potrestali. K tomu naštěstí nedošlo. Vyslanci císaři tvrdili, že o vyhlášení věčného mlčení nic neví. Panovník tedy pouze poručil, aby krajští hejtmani opět seznámili všechny Chody s jeho rozhodnutím, a to v českém jazyce. Přesto se oba vyslanci báli vrátit se domů. Pelnář se nakonec r. 1670 vrátil, ale byl okamžitě Lamingenem zajat a poslán do malostranského vězení. Wolf Maxmilián upozornil místodržící, že jeden vyslanec je stále ještě ve Vídni, aby ho zatkli. To se sice stalo, ale než došlo k rozhodnutí o trestu, podařilo se Táborovi utéci. Pelnář byl odsouzen k nuceným pracím na tři měsíce, a pak propuštěn. Jiříka Tábora chytili Lamingenovi úředníci až v r. 1674. Byl poslán do Prahy do vězení a čekalo ho přísné potrestání.

Poté nastalo několik let klidu. Lamingen se věnoval rozvoji hospodářství. Nejbohatší chodskou obec Klenčí nechal povýšit na městečko. R. 1678 byly Klenčí povoleny trhy a r. 1690 byla obec formálně povýšena na městečko. S městem Domažlice vyměnil chodský hrad za rybníky a vystavěl si v letech 1676 – 1677 u trhanovského mlýna nový zámeček, který se stal správním střediskem všech jeho poddanských vesnic.

V r. 1680, když se na celém území Čech zvedaly selské bouře v důsledku hladomoru, Chodové vypravili k císaři Leopoldovi prosebné poselstvo. Ten je však ani nevyslechl, měl vážné starosti s potlačením selských vzpour proti vrchnosti. Lamingen si uvědomil, že jeho poddaní stále ještě nezapomněli na své svobody. Věděl, že někde ukrývají originály privilegií a chtěl je získat. To se mu podařilo po vojenském potlačení selských bouří, kdy docházelo k přísnému potrestání poddaných za vše, co bylo možno nazvat vzpourou proti vrchnosti. Lamingen využil jejich poselstva k císaři a pod hrozbou oběšením je donutil, aby mu vydali svá privilegia. Chodové zas využili toho, že Wolf Maxmilián nevěděl kolik a jaká privilegia mají a neodevzdali mu všechna. Dvě, dle nich ta nejdůležitější, si ponechali na dobu, kdy je budou moci využít k opětnému získání svých starých svobod. Jak je vidět, ani trpké zklamání posledních let je nezlomilo a oni stále doufali, že se situace obrátí a budou opět svobodní.

Tato jejich víra byla v této době již naprosto nereálná. Chodská otázka byla jednou provždy vyřešena císařským reskriptem z r. 1668. Lamingenova moc se také neustále zvyšovala. V období selských bouří byl krajským hejtmanem a r. 1688 se dokonce stal jedním z místodržících. 

5.4 Počátek nového boje za stará práva roku 1692

Jejich nový pokus o získání starých svobod začal v r. 1692 z popudu domažlického měšťana Justa. Ten se roku 1690 dostal do sporu s městem Domažlice. Odešel do Vídně stěžovat si císaři a svoji při skutečně vyhrál. O své audienci u císaře vyprávěl po celém Chodsku. Nikdy se neopomenul zmínit i o kancléři, který mu řekl, že Chodové se již musí mít dobře, když se nehlásí o svá práva. Kancléř, pokud to vůbec řekl, to jistě mínil jako žert, ale Chodové to vzali vážně. Domnívali se, že není nic ztraceno, když se o nich ví u císaře. Rozhodli se vyslat do Vídně deputaci. Just se jim nabídl, že je povede a bude jim radit. Vždyť on tam již všechno a všechny zná. 

Koncem srpna 1692 se tedy vypravili do Vídně Jan Sladký zvaný Kozina z Újezda a David Forst z Tlumačova. S nimi šel i Just. Ve Vídni si najali advokáta Strausse. Ten si prohlédl privilegia, a protože nic nevěděl o dřívějším císařském rozhodnutí v této záležitosti, dal Chodům naději ve vítězství. Ti se dostali i na audienci k císaři. Panovník je sice vyslechl, ale petici poslal pražským místodržícím k vyřízení. Lamingen na to reagoval stížností na své poddané. Měl velmi jednoduchou pozici. Stačilo mu upozornit na to, že chodská pře byla již před léty rozhodnuta. Stěžoval si na své tvrdohlavé poddané a žádal pro ně tvrdé potrestání – tělesné a hrdelní tresty. Upozorňoval, že Chodové postupovali proti nařízení patentu z r. 1680, když pominuli první instance (krajský úřad a místodržitelství) a stěžovali si přímo císaři. Stěžoval si, že již nyní odpírají robotu, neplatí roční dávky ani císařskou kontribuci. 

Na Chodsku se začalo schylovat k otevřenému odboji. Chodští vyslanci v Praze dostali v říjnu 1692 od císaře reskript, který měli odevzdat v Praze místodržícím. Chodové netušili, že si v něm odnášejí císařské odsouzení a domnívali se, že mají při vyhranou. Při své cestě do Prahy se zastavili doma na Chodsku, kde všem sdělili, že mají při vyhranou. Nato pokračovali dále do Prahy. Na Chodsku byla vybrána další deputace k císaři – David Forst a Kryštof Hrubý z Draženova a samozřejmě Just. Chodové doma přestali robotovat a platit dávky. Lamingen toho využil a vyžadoval proti svým poddaným vojsko. Jeho poplašné zprávy měly za následek uvěznění vyslanců ve Vídni. 

Přes všechny obavy z chodské vzpoury se císař rozhodl postupovat vůči poddaným mírně. V lednu 1693 vydal reskript, ve kterém se podivuje, že Chodové opět přicházejí s otázkou již dávno zrušených privilegií, přestože jim bylo uloženo perpetuum silentium. Upozorňoval v něm Chody, že by je sice mohl přísně potrestat, ale rozhodl se být vůči nim milostivý, a tak pouze poručil krajským hejtmanům shromáždit Chody a seznámit je s císařskou rezolucí z r. 1668. Pokud by ještě někdy obtěžovali císaře s touto otázkou, budou velmi přísně potrestáni. Chodové z tohoto odporu měli vyváznout velmi dobře, zatímco Just byl zatčen a potrestán za nabádání poddaných ke vzpouře proti vrchnosti. 

Na císařský příkaz sezvali krajští hejtmané Wunschwitz a Hora z Ocelovic všechny Chody na trhanovský zámek, kde měli vyslechnout císařské rozhodnutí. Hejtmané Chodům přečetli reskript německy a pak jim ho slovo od slova přeložili do češtiny a vše jim řádně vysvětlili. Nato vystoupil ze zástupu Jan Sladký (Kozina) a prohlásil, že jemu osobně řekl císař, že jim jejich staré svobody nebyly sebrány. Všichni začali křičet, že robotovat nebudou a mrákovský rychtář Mazanec prohlásil, že už mají císařský list s pečetí a orlem, ve kterém se jim potvrzují jejich privilegia. 

Víra sedláků v jejich svobody a spravedlnost císaře zůstala nezviklána. Chodové nevěřili, že reskript je pravý. Mysleli si, že je to podvrh. Věřili zprávám, které jim přinesli jejich vyslanci z Vídně, kteří si nepravdivě vyložili ve svůj prospěch průběh audience u císaře. 

Lamingen se chtěl přesvědčit, zda přece jen nedostali Chodové rozum a sezval jejich zástupce k sobě do kanceláře, kde se jich znovu ptal, zda mu budou robotovat. Zástupci sedláků mu odpověděli, že se musí poradit a druhý den mu Altmann z Draženova a Vavřík z Újezda odpověděli za všechny Chody, že nebudou robotovat až do skončení celé pře. 

Vybrali mezi sebou další vyslance do Vídně k císaři, aby zjistili skutečnou pravdu. Byli to David Forst z Tlumačova, Jan Sladký Kozina z Újezda a Jiří Vogltanz z Klíčova, ke kterým se přidal i Adam Ecl z Klenčí. Zatím všechny obce stále odmítali robotu. Lamingen opět požadoval vyslání vojska proti odbojným poddaným. Místodržící se to však snažili ještě řešit smírně a vyslali do Trhanova opět krajského hejtmana, aby znovu Chodům přečetl císařské nařízení a opět se je snažil přimět k poslušnosti. Chodové však setrvali ve svém odporu, ve kterém neustali ani po pohrůžce hejtmanů, že na ně bude vysláno vojsko. Nato hejtman ve své zprávě místodržícím doporučil vyslání vojska proti odbojníkům. O totéž požádal opět i Wolf Maxmilián. Místodržící se tedy rozhodli proti Chodům zakročit vojensky. Požádali velitele pražské vojenské posádky hraběte Dauna o poskytnutí vojenské asistence k potlačení odporu Chodů. Hrabě to však odmítl s poukazem na svoji málopočetnou posádku, která na takový úkol nestačí. Když místodržící zjistili, že s vojskem nemohou počítat, vyslali na Chodsko opět hejtmany, aby vybídli Chody k poslušnosti a ke konání robot. Přitom měli hejtmané tajně zjistit, jak silné jsou chodské vesnice a kolik vojáků by bylo zapotřebí na jejich obsazení. Místodržící také poslali zprávu císaři, ve které ho upozorňovali, že po dobrém se s Chody nic nepořídí, že nerespektují ani císařská nařízení ani rozkazy místodržících. Navrhovali, aby císař nechal zatknout chodské vyslance ve Vídni i advokáta Strausse a v případě, že ani tento jejich smírný pokus nebude úspěšný, tak aby císař vyslal na Chodsko vojsko, které by odpor skončilo silou. Před příchodem hejtmanů se o smír pokusil i Lamingen. Opět si pozval do kanceláře chodské zástupce a nařídil jim, aby vsi konaly jim přidělené práce. To bylo opět odmítnuto.

Stejně dopadli i hejtmané. Všichni Chodové se sice dostavili na trhanovský zámek, ale po přečtení císařského nařízení znovu odmítli poslušnost. Hejtmané o tomto nezdařeném pokusu informovali místodržící, a ti opět císaře. 

Mezitím chodská deputace ve Vídni navštívila advokáta Strause. Ten již věděl o vydaném císařském reskriptu a snažil se Chody přesvědčit, že jejich pře je prohraná, že nemají šanci a musí se podrobit vrchnosti. Napsal omluvný dopis císaři, ve kterém vysvětloval svůj omyl. Dokonce se mu podařilo přesvědčit dva z chodské deputace, aby tento dopis podepsali. Kozina se však postavil proti. Omluvný dopis s podpisy Chodů naladil smírně císaře, takže rozhodl, že Chodům odpustí, pokud slíbí své vrchnosti naprostou poslušnost. Krajští hejtmané měli opět s tímto císařským reskriptem seznámit Chody a měli od nich přijmout slib poslušnosti a věrnosti Lamingenovi. Ti skutečně opět svolali na trhanovský zámek všechny sedláky k vyslechnutí nařízení. Ti znovu odmítli uvěřit pravdivosti přečteného reskriptu a sdělili, že nebudou robotovat, dokud se nevrátí jejich vyslanci z Vídně. Hejtmané jim slíbili, že v případě, že se podrobí, propustí i Justa z vězení. Na to Chodové odpověděli, že “jim nic do Justa není, že mezi ně nepatří“. 

Nyní se již i císař rozhodl rázně zakročit proti vzbouřencům. Místodržícím nařídil, aby před očima chodských vyslanců zničili chodská privilegia, která měl u sebe Lamingen a pokud chodští vyslanci odmítnou poslušnost vrchnosti, bude na Chodsko vysláno vojsko. K realizaci všech těchto nařízení mělo dojít poté, co chodští vyslanci přinesou do Prahy jeho vlastnoruční vzkaz. Chodové ve Vídni nevěděli, že je to lest, když dostali od císaře reskript, aby ho donesli do Prahy a domnívali se naopak, že je to jejich vítězství, že jim v něm císař vrací jejich svobody. 

Vyslanci z Vídně se nejprve zastavili doma na Chodsku, kde sdělili své dojmy z Vídně a ukázali list císaře, o kterém se domnívali, že jim přináší svobodu. Do Prahy s císařským nařízením byli vysláni – újezdský rychtář Jiří Syka, mrákovský rychtář Lorenc Němec, Jan Sladký Kozina, draženovský rychtář Kryštof Hrubý, chodovský rychtář Jiří Peč, Jakub Brychta a Adam Ecl z Klenčí a Wolf Buršík z Postřekova. 

Dne 16. 6. 1693 dorazili do Prahy a odevzdali místodržícím císařský dekret. O dva dny později se dostavili do kanceláře na hradě, kde byla před jejich očima na císařský rozkaz rozstřižena a zničena jejich originální privilegia, která v r. 1680 dali Lamingenovi. Poté bylo Buršíkovi, Hrubému a Eclovi přikázáno, aby se okamžitě vrátili domů na Chodsko a oznámili tam, co se v Praze stalo s jejich privilegii a aby si vyžádali od všech obcí plné moce pro slib úplné poslušnosti a podrobení se vrchnosti a přivezli je zpátky do Prahy. Ostatní museli zůstat v Praze. Zároveň místodržící poručili hejtmanům, aby pátrali po dopisech advokáta Strausse Chodům. Ti svěřili tento úkol Lamingenovu hejtmanu Košovi. Ten se domníval, že by mohli být u Hrubého v Draženově, a tak se tam s několika vojáky a purkrabím Líchou vypravil. Ve statku nikdo nebyl. Vojáci ho prohledali a dopisy našli. Při zpáteční cestě byli přepadeni draženovskými a újezdskými sedláky. Jan Selner strhl purkrabího z koně, ostatní ho odzbrojili a uvěznili. Koš se zachránil útěkem. Měl štěstí, neboť jemu hrozili Chodové smrtí. Vojáky sedláci zbili a odzbrojili je. Líchu si Chodové nechali jako rukojmí. Slíbili, že ho pustí, až jim budou vráceny ukradené dopisy. 

Koš s touto otevřenou vzpourou seznámil okamžitě krajské hejtmany a prosil o vojenskou pomoc. Místodržící si po obdržení zprávy o vzpouře nechali přivést zbylé chodské vyslance a nutili je, aby složili slib poslušnosti, jinak že bude vysláno na Chodsko vojsko. Chodové však odpověděli, že to nemohou slíbit, že každý z nich bude dělat to, co ostatní, že stojí všichni za jednoho a že i nadále budou hájit svá privilegia. Po této smělé a statečné řeči bylo pět chodských vyslanců, mezi nimiž byl i Kozina, zatčeno a uvězněno na novoměstské radnici. 

5.5 Vyslání vojska na Chodsko

Na Chodsko vyslali místodržící vojsko pod vedením Hory z Ocelovic. Ten měl zaútočit nejdříve na vesnici, kde je zajatý purkrabí, a pak si podrobit i ostatní. Vůdce rebelie měli zatknout a ostatní vzbouřence donutit ke složení slibu poslušnosti. Mezitím tři vyslanci přinesli na Chodsko zprávu o zničení privilegií a císařském rozkazu. To poněkud zchladilo rozvášněné sedláky. Aby zabránili vojenské expedici a mohli opět poslat poselstvo do Vídně k císaři, raději purkrabího již 1. července propustili. Kryštof Hrubý spolu s Adamem Eclem se pak opět vypravili do Vídně. 

Ani propuštění Líchy však již nemohlo zabránit příchodu vojska. 6. července vojáci zaútočili na vsi Újezd, Draženov, Chodov, Postřekov a Klenčí. Sedláci se sice nebránili, ale odmítli složit slib poslušnosti. Vojáci tedy 72 Chodů zatkli a uvěznili je v Domažlicích. Asi 200 sedláků uteklo i s rodinami a dobytkem do lesů. 

Hora se snažil 72 sedláků donutit, aby složili slib poslušnosti, ale ti to vytrvale odmítali a trvali na tom, že nechtějí mít za pána Lamingena ani nikoho jiného mimo císaře. Ve své zprávě místodržícím hejtman uváděl, že sedláci jsou již zastrašeni, “třebaže jsou stále tvrdí jako pařezy, jsouce štváni svými vůdci, vídeňskými vyslanci a hlavně ženami, jež jsou ještě tvrdohlavější než jejich muži, které stále popuzují k vytrvalosti“.

Hora nechal střežit hranice do Německa a na okolní panství, takže Chodové nemohli nikam utéci a čekal, až hlad přinutí sedláky se vzdát. Tato strategie se mu skutečně osvědčila, neboť v dalších dnech se mnoho sedláků k němu dostavilo a složilo mu slib poslušnosti. Takto se mu vzdala skoro polovina vzbouřených obcí (Mrákov, Tlumačov, Újezd, Klenčí, Draženov). Postupně se přidávaly další. Nakonec zbývaly jen Lhota a Pocinovice, které pro svoji vzdálenost nepocítili zatím přítomnost vojska, a odmítaly se podrobit. Hejtman se 14. 7. vydal k těmto obcím s vojskem, aby si je podrobil silou. Obklíčil Pocinovice a začal chytat vzbouřence. Přitom padl nedopatřením výstřel (Hora přikázal nestřílet na sedláky, pokud to nebude nezbytně nutné), který zranil jednoho sedláka. Ten poté na následky zranění zemřel. Sedláci ze Lhoty se sami vojákům vzdali. I v těchto vsích kladly největší odpor ženy, které křičely na své muže, aby se nevzdávali. Hejtman jich nechal několik zbičovat. Sedláci slíbili, že se všichni dostaví druhý den na trhanovský zámek, kde složí slib poslušnosti.

5.6 Slíbení poslušnosti a soud s vůdci povstání

Dne 17. července se skutečně rychtáři a konšelé všech chodských obcí dostavili do Trhanova (mimo několika vůdců z Postřekova, Chodova a draženovského Hrubého), aby zde za přítomnosti krajského hejtmana Hory přiznali, že se prohřešili proti své vrchnosti a že jí slibují naprostou poslušnost, že budou bez odporu konat všechny roboty podle robotního patentu z r. 1680. Poté hejtman propustil všechny vězně až na vůdce vzpoury. Jako původci odboje byli uvedeni tito sedláci – Matěj Just, David Forst, Jan Sladký, Kryštof Hrubý, Wolf Kaiser z Chodova, dále Jiří Syka, Adam Ecl, Lorenc Zdanovec z Tlumačova a Jan Selner z Újezda.

Pět chodských vyslanců zůstalo uvězněno v Praze. Tři z nich – Brychta, Němec a Peč slíbili poslušnost, ale Kozina a Syka ne. Tvrdili, že to nemohou udělat, že by zradili své krajany doma. 

Začal zasedat apelační soud, který měl potrestat hlavní viníky rebelie. Jeho první rozsudek byl velmi mírný. Brychta, Němec a Peč měli být propuštěni z vězení a Kozina se Sykou byli odsouzeni k jednomu roku nucených prací. K témuž trestu byl odsouzen i Just. Proti tomuto mírnému rozsudku se Wolf Maxmilián velmi tvrdě postavil a za pomoci svých vídeňských přátel se pokusil prosadit exemplárnější potrestání. To se mu podařilo, takže v únoru 1695 zněl již rozsudek apelačního soudu úplně jinak. Viníci byli roztříděni dle míry své viny do tří skupin. V první byli tři největší viníci – Jan Selner, Kryštof Hrubý a Jan Sladký Kozina. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti. V druhé skupině byli Adam Ecl a David Forst, kteří byli odsouzeni ke třem dnům vystavení na pranýři, posléze ke zbičování a pak měli být vypovězeni ze všech dědičných zemí. Třetí skupina byla rozdělena na několik podskupin – Podestát z Újezda, Kostlivý z Klenčí, Strnad z Pocinovic a Just byli odsouzeni ke třem létům nucených prací, Schmidt z Postřekova, Bečvář, Svačina a Buršík z Postřekova byli odsouzeni k jednomu roku nucených prací. Zbylí viníci (Scharkan z Újezda, Suda, Mikuláš Kubojic a Jan Bečvář z Pocinovic) byli odsouzeni ke třem měsícům nucených prací. Tento rozsudek soudu vzhledem k hrdelním trestům musel ještě schválit císař. Ten potvrdil rozsudek 9. září 1695 v mírnější podobě než byl návrh apelace. Ze tří hlavních vůdců měl být v Plzni oběšen jen ten, který bude v Praze uznán nejvíce vinným. Zbylé dva odsoudil k deseti letům nucených prací. Ecla a Forsta odsoudil ke dvěma letům nucených prací a Podestáta, Kostlivého, Strnada a Justa k jednomu roku prací. Ostatní obvinění byli propuštěni. 

Vyšetřující komise, která měla podat návrh na největšího rebela, již vybírala pouze ze dvou viníků, neboť Kryštof Hrubý ve vězení zemřel. Na návrh Lamingena komise určila jako více nebezpečného Kozinu. 

Plzeňští krajští hejtmané svolali 24. listopadu 1695 do Trhanova všechny Chody a přečetli jim císařský ortel a přijali od nich hrdelní revers, v němž Chodové prohlašovali na věky za všechny Chody nynější i budoucí, že litují svého provinění a slibují své vrchnosti poslušnost i poddanství. 

5.7 Poprava J. S. Koziny a vznik pověsti

Poprava chodského hrdiny Jana Sladkého Koziny se uskutečnila 28. listopadu 1695 oběšením v Plzni. Popravy se muselo účastnit 66 Chodů i se svými malými synky, aby si vzali příklad z exekuce a nikdy více se neprotivili své vrchnosti. 

2. 11. 1696 zemřel i Wolf Maxmilián Lamingen, necelý rok po popravě Koziny. Tato časová shoda zavdala později podnět ke vzniku známé kozinovské legendy o vyzvání Lomikara na boží soud do roka a do dne. Kdyby tehdy skutečně k něčemu takovému došlo, bylo by to uvedeno v úřední zprávě místodržícím o popravě. Hejtmané by o takové vzpouře ještě na popravišti jistě nemlčeli a byl by to pro ně důkaz Kozinova tvrdošíjného odporu. Ani kronikář domažlického kláštera, který zapisoval do pamětní knihy zprávu o smrti Lamingena, se o ničem nezmiňuje. První písemná zmínka o této větě pochází až z r. 1799.

6 Chodové v zástavě Stadionů

Lamingenova vdova a dcera si dlouho chodovské statky nepodržely. Již 14. 6. 1697 je prodaly prvnímu kupci, děkanu würzburské kapituly Jiřímu Jindřichu Stadionovi, pánu na Wallburku a Sautrachu. Tak se dostal na Chodsko nový rod, který pak panství držel až do 20. století.

Po Kozinově smrti nastal na Chodsku několikaletý klid. Hrozné divadlo na plzeňském popravišti se jistě vrylo do paměti mnoha Chodů, kteří byli jeho svědky. Ovšem již počátkem března 1706 si plnomocníci z Postřekova, Chodova, Draženova, Újezda a Klenčí v Praze stěžují na útisk ze strany vrchnosti. Stadionský vrchní Seifrit naopak oponuje, že tito „lehkomyslní Psohlavci“ by měli být ještě potrestáni za to, že robotují nedbale, že na ni nepřicházejí včas, a že nepracují ani tolik, jak je stanoveno robotním patentem z roku 1680.

22. ledna 1707 se k hejtmanovi Lažanskému dostavili dva plnomocníci Chodů (postřekovský Frank a újezdský Kilian Ledvina, že vrchní Seifrit odmítá plnit dřívější slib jim daný – že si můžou odvážet z panských lesů pokácené dříví. Místodržící se tentokrát rozhodli vystoupit ostře proti novému pokusu chodovských sedláků a nařídil krajským hejtmanům, aby tři chodské vůdce (Gangla, Šindeláře a Franka z Postřekova) transportovali do Klatov k šestitýdenní nucené práci v železech.

Netrvalo dlouho a došlo k dalšímu pokusu o ulehčení tíživých povinností. Byla to především otázka kontribuce, která ležela chodovských sedlákům na srdci. A tak se již roku 1711 obrací k místodržícím s novou žádostí, aby jim bylo dovoleno odvádět kontribuci přímo krajskému úřadu. Krajští hejtmané jim následně odvádět kontribuci přímo vrchnímu bernímu úřadu povolili. Stalo se tak přes výslovný protest krajského hejtmana, který již předem odmítl jakoukoli zodpovědnost za případné chodské nedoplatky. Ani Stadion s touto novotou nesouhlasil. Jako obyčejně, tak i nyní vyhrála vrchnost. Místodržící odvolali předešlé rozhodnutí a koncem června 1712 nařídili plzeňským krajským hejtmanům, aby již žádné kontribuce od Chodů nepřijímali. Mimoto dal stadionský vrchní kromě tří uvedených vůdců vsadit do vězení ještě několik jiných, kteří odmítali odvádět kontribuční peníze vrchnosti. Myšlenka kontribučního osamostatnění však z programu chodských obcí nezmizela a po šesti letech se Chodové ozvali znovu. Obcím Postřekov, Újezd a Draženov bylo vyhověno, avšak brzy se objevilo to, před čím již před lety varovali vrchnostenští úředníci - ochabnutí placení kontribuce. Jakmile chodským obcím přestala hrozit přísná ruka vrchnostenského úřadu, přestaly se o tuto nevyhnutelnou povinnost starat a počátkem roku 1722 tak zmíněné obce měly již 4621 zlatých kontribučních nedoplatků. Chodové sami vysvětlovali nedoplatky různým způsobem: že byli roku 1654 příliš vysoko přiznáni, že jsou v neúrodném kraji, že v letech 1718 a 1719 bylo sucho a neúroda, a že nyní není autority, která by sedláky nutila k placení kontribucí. Aby se předešlo dalším nedoplatkům, byla kontribuce od roku 1722 opět odváděna vrchnosti. Chodské obce tak vlastní vinou ztratily výhodu, znamenající jistě slušnou peněžitou úsporu.

6.1 Nový boj Chodů proti vrchnosti roku 1767

O jedenácti chodských obcích neslyšíme pak po několik desetiletí. Chodové konali tehdy své povinnosti, jimiž se nikterak nelišili od ostatních poddaných na panství. Roboty, vrchnostenské dávky, kontribuce - to vše tížilo chodské sedláky neméně než poddané okolních (většinou německých) obcích stadionského panství.

Ovšem především v chodských vesnicích a německých vesnicích „na království“ se až do 18. století udržela vzpomínka na staré právní poměry, jimiž se tyto vesnice lišily od sousedních. Byly to právě německé vesnice, z nichž roku 1767 vyšel podnět k novému boji s vrchností, k boji, ke kterému se ihned připojily vesnice chodovské.

Bezprostředním důvodem k novému sporu byl odpor německých vesnic proti stanovené taxe na panské dříví. Vesnice tvrdily, že byly kdysi komorními, a že jim proto náleží právní nárok na užívání tzv. komorních lesů. V čele pře stál chudenínský sedlák Štěpán Zierhut, který roku 1766 odebral bez svolení vrchnosti do Prahy, kde se mu v guberniálním katastru podařilo opatřit některé opisy ze staré komorní registratury o starém chodském procesu, mezi nimi i odhad chodských a německých vesnic z roku 1622. Tato událost vzbouřila nejen německé vesnice, ale i české chodovské vesnice k novému procesu s vrchností. Pro Zierhuta byl sice hned po jeho návrat z Prahy poslán panský dráb, ale to už se smělý sedlák odmítl na úřad dostavit s tím, že sporné lesy jsou komorní, a že si do nich rovnou půjde pro dříví.

Krajský úřad dal sice vrchnosti plnou moc užít k potlačení nového odboje třeba i vojska, ale než k něčemu takovému mohlo dojít, odebral se Zierhut s dvěma německými sedláky a třemi Chody do Prahy. Zde chodští vyslanci podali 18. 3. 1767 písemnou stížnost: jedná se s nimi tvrdě, jsou přetěžováni robotami, žádá se od nich platit za dříví a jejich rychtáři jsou nevinně drženi ve vězení, kam byli uvrhnuti po jejich odchodu do Prahy. Po starém zvyku se Chodové nespokojili pouze s touto stížností, nýbrž současně vyslali plnomocníka přímo do Vídně k císařovně Marii Terezii. Byl jím pocinovický Jan Hubený zvaný Hašek, který 10. 4. 1767 podal císařovně písemnou stížnost žalující přetěžování Chodů robotou. Dále prosil císařovnu o ochranu Chodů a žádal vydat jim opisy starých privilegií. 18. dubna odepřeli robotovat poddaní z Klíčova, Tlumačova, Mrákova a Stráže. Panskému drábovi odpověděli posměšně, že pocinovický Hašek jim z Vídně přinesl písemné osvobození od roboty. Stejný odpor k robotě se téměř současně objevil i v Újezdě a Chodově.

Situace na stadionském panství byla tehdy značně povážlivá. Vrchní se právem obával, že i ostatní chodské obce Pocinovice, Lhota, Draženov a Postřekov odepřou své robotní povinnosti. Komise, která se konala v Koutě 26. 4. 1767, se účastnil krajský hejtman Desfeigny, jako přísedící klatovský radní Fr. X. Hruška. Z chodských vesnici přítomni byli rychtáři a několik sedláků. Na dané otázky odpověděli všichni stejně, že dobrovolně nechtějí a nebudou robotovat ani platit vrchnosti činži a že vyčkají dalšího císařského rozkazu. Na to se komise rozhodla požádat o pomoc kolovratský dragounský pluk, aby odbojné sedláky k robotě donutil. Z dostupných pramenů nelze usoudit, zda k vojenskému potlačení nového chodského odboje došlo. Je to ale pravděpodobné, poněvadž poté ani o odpírání roboty nejsou žádné záznamy. Chodové asi uznali za výhodnější aspoň na oko konat povinnou robotu. Zároveň ale do Prahy vypravili ke guberniu poselství s novými, tentokrát obšírnějšími stížnostmi. Vrchní úřad na to doporučil Stadionovi, aby byli kromě Zierhuta potrestáni i dva další hlavní buřiči, již zmíněný Jakub Hubený z Pocinovic a Jan Heinrich z Maxova. Klíčovští sedláci mezitím byli za liknavost v robotě potrestáni každý 15 ranami karabáčem, což s došlým guberniálním nařízením hrozícím poddaným pražskou donucovací pracovnou přimělo chodské obce k řádnějšímu konání roboty.

Ani tentokrát chodští sedláci nelenili a opět se obrátili přímo do Vídně, kde pořídili lépe, než u gubernia. Nejvyšší vídeňský soudní úřad guberniu nařídil, aby se vše řádně vyšetřilo, aby chodským sedlákům byly vydány žádané opisy z komorního archivu, aby jim byl přidělen advokát ex offo, a aby Chodové nebyli až do vyřízení celého sporu vrchností obtěžováni. Teprve nyní se Chodové domohli vydání některých opisů vztahujících se k dřívějším sporům s vrchností. Nyní se opakovala historie známá už z předešlých chodských procesů. Když dva selští vyslanci (Jakub Heinrich z Maxova za tzv. královské a Vavřinec Pelnář z Klíčova za chodské vesnice) přinesli z Prahy ověřený opis dekretu nejvyššího soudního dvora, přecenili jeho skutečný význam. Na svolané schůzce krajanům oznámili, že toto rozhodnutí znamená svolení k přerušení všech robot až do konečného rozhodnutí celého sporu a povolení k pastvě v panských lesích. Hned poté odepřeli robotu chodské vesnice Klíčov, Mrákov, Tlumačov, Stráž, Újezd, Postřekov i Chodov. Na Heinrichovo vyzvání pak sedláci z Klíčova, Tlumačova, Myslíva, Maxova, Prenetu, Fuchsberku a Chudenína zahnali svůj dobytek do panských lesů na pastvu. Gubernium počátkem srpna nařídilo krajskému úřadu, aby po žních obeslal před sebe vrchnostenského úředníka a plnomocníky všech obcí, a aby vyslechl jejich stížnosti. Rychtářům všech obcí mělo být přísně nařízeno, aby přiměli poddané k řádnému konání povinností. Hlavní buřič a viník Vavřinec Pelnář, který byl už v té době uvězněn, měl být poslán do Prahy ke měsíční nucené práci v železech a druhý viník Heinrich měl být také chycen a uvězněn. 12. srpna před krajskou komisí Chodové obce opět jednohlasně odpověděli (i pod pohrůžkou přísných trestů), že robotovat nechtějí a nebudou, dokud jim to neporučí sám císař. Po tomto dala komise na místě zatknout a uvěznit všechny přítomné rychtáře a selské mluvčí Jana a Matěje Švejdu z Pocinovic a Jindřicha Stangla ze Stráže, kteří tlumočili odmítavou odpověď chodských vesnic. Zároveň bylo do všech chodských vesnic vloženo mužstvo Kolowratského dragounského pluku v počtu 140 mužů, ovšem s výslovným zákazem bití a jakýchkoli násilností. Stejně tak se zachovali i vyslanci německých obcí. Avšak ani tato vojenská asistence nedonutila Chody robotovat. Když byli po dvou dnech poddaní z Klíčova znovu předvedeni před komisi, prohlásili znovu, že robotovat nebudou, protože jejich vyslanci přinesli od samého císaře rozhodnutí, že po čtyři týdny nemusí absolutně robotovat a že pak bude celý proces řádně vyšetřen. V tomto odporu setrvali Klíčovští i tehdy, když je komisaři poučili o mylnosti jejich výkladu sporného dekretu. Žádali jen, aby byli vyslechnuti Pelnář a Heinrich a teprve pak budou robotovat, ukáže-li se nesprávnost jejich výkladu. Přivedený Pelnář (na domluvu kdyňského faráře) následně prohlásil před komisí, že krajanům vyložil císařský dekret chybně, protože mu sám špatně porozuměl a se slzami v očích prosil i za ostatní za prominutí. Tvrzení, že osobně mluvil ve Vídni s císařem, rovněž odvolal. Když pak příští den odvolal své informace i před zástupci všech chodských obcí, byl výsledek jeho prohlášení jen ten, že mu nyní jeho vlastní krajané nevěřili. Domnívali se, že se nechal od pánů koupit a ústy Ondřeje Kugla a Josefa Mlezivy z Klíčova prohlásili, že ani nyní robotovat nebudou.

Krajský hejtman Desfeigny vylíčil v Praze nezdar komise a připomenul, že všechny chodské rychtáře včetně Švejdy a Stangla nechal prozatím ve vězení. Přiznal také, že vojenská asistence v obcích prozatím není účinná. Podle vojenských zpráv byli nejvzpurnějšími sedláky ti z Klíčova, Mrákova, Tlumačova a Stráže. Protože se na ně ve sporu odvolávaly i ostatní Chodové, uznal vojenský velitel Belloti soustředit se právě na tyto nejodbojnější obce. Když však 20. srpna přišla zesílená posádka do Klíčova, nalezla ves prázdnou. Všichni sedláci utekli do lesů, takže tu vojsko kromě dobytka sehnalo jen tři pluhy, s nimiž byli na robotu posláni chycení selští synové. Podobně Belloti s vojskem pochodil i Mrákově. Zde bylo chyceno jen sedm sedláků, kteří pak byli donuceni zapřáhnout do pluhů a jet na robotu. Sedm sedláků bylo chyceno i v Tlumačově. Na ruční robotu se ovšem nikoho sehnat nepodařilo. Klíčovští do lesů utekli i s dětmi, pouze ženy zůstaly doma. Těm Belloti zakázal pomocí rozestavěných hlídek vařit a nosit mužům stravu. Jednotlivci sice přicházeli sklidit domů obilí, ale většina zůstávala stále v lesích. Ze strachu před vojenskou posádkou utekli do lesů i újezdští, chodovští a postřekovští.

Chodové poslali brzy po komisi do Prahy znovu své vyslance se žádostí za propuštění svých rychtářů a krajanů z vězení, ale přirozeně bez výsledku. Konses jejich žádost 26. srpna zamítl s poznámkou, že oni sami mohou nyní očekávat trest za svou tvrdošíjnost v odpírání roboty.

O dalším průběhu událostí archivní záznamy mlčí. Lze však usoudit, že se vojenská přítomnost se neminula účinkem, poněvadž v dalších úředních zprávách nejsou stížnosti na odpírání roboty patrné. Počátkem října byl již odboj zcela zlikvidován a Stadion naléhal na to, aby byli poddaní donuceni nahradit vrchnosti škodu způsobenou nedávným povstáním. Vrchní Dalcken si ještě stěžoval, že sedláci běhají stále do Vídně a do Prahy a že nedají pokoje, dokud jejich zkáza nebude úplná.

K úplnému vyřešení sporu bylo ovšem ještě nutné provést definitivní komisionální šetření, k němuž došlo 15. 11. 1767. Z poddaných byl z každé z deseti chodských obcí přítomen vždy rychtář, obecní starší a čtyři plnomocníci. Obšírný zachovaný protokol komise dává možnost nahlédnout do všeobecných i speciálních chodských stížností. Chodové opět žádali komisi o právní dokumenty, týkající se dřívějších sporů s vrchností. Dále se stížnosti týkaly přetěžování robotami a vrchnostenskými platy. Vrchnost jim prý napočítala 9000 zlatých kontribučních restů, o nichž nevědí, jak tento dluh vznikl. Za vojenské škody nedostaly ještě slíbené bonifikace. Další stížnost se týkala ceny dřeva a roboty samotné. V neposlední řadě Chodové opět žádali platit kontribuci přímo bernímu úřadu. Po těchto stížnostech všeobecného rázu přednesly jednotlivé chodské obce své žaloby a přání. Například újezdští si stěžovali, že vrchnost na jejich gruntech vystavěla mlýn a ubrala jim tak pastvy. Z vesnického rybníku nyní nedostávají od vrchnosti smluvené množství kaprů. Vrchnost spásá na jaře i v létě svými ovcemi i hovězím dobytkem poddanské grunty, sedlákům však zakazuje pást na vrchnostenských pastvinách. Železná huť i s dvěma rybníčky stojí na selských gruntech. Trhanovský dráb užívá dvou strychů pole, které náleží obci. Sedláci kvůli přemíře roboty nemohou sklidit své vlastní obilí. Vrchnost je na ně přísná - byli mnohokrát potrestáni a biti za to, že neposlali jednoho sekáče na robotu. Trhanovský správce dal nedávno zbičovat 5-6 ranami karabáčem 11 sedláků jen proto, že přišli poněkud později na robotu. Pro dříví musí vrchnosti jezdit 11 a půl míle daleko a pod trestem 10 zlatých musí mlít obilí v trhanovském mlýně, kam musí dovážet zdarma i mlýnské kameny mimo robotu. Podobné stížnosti přednesly i ostatní chodské obce.

Komise se tentokrát spokojila jen s protokolárním výslechem poddanských stížností. Chodové prozatím konali roboty, očekávajíce výsledek krajské komise. Pouze klíčovští nebyli v robotách dosti horliví. Dalcken si na ně stěžoval již v prosinci a Stadion odpověděl opět jen dalším napomenutím k největší přísnosti vůči nim. Krajský komisař Vančura dokončil svou relaci teprve v únoru - pravděpodobně ke spokojenosti Dalckena i Stadiona a v neprospěch chodských (zpráva se do dnešních dnů nedochovala).

O událostech na Chodsku jsou z této doby pouze kusé zprávy - 7. dubna 1768 rozeslalo gubernium nařízení zatknout dva chodské vyslance, a to Jakuba Heinricha z Maxova a Pavla Pelnáře z Klíčova, kteří se vydali znovu na cestu do Vídně k císaři.

V dubnu byl Heinrich i s klíčovským Vavřincem Pelnářem uvězněn. Uvěznění dalších tří chodských vyslanců brzy následovalo - již v květnu byli zatčeni ve Vídni a dopraveni do Prahy. Všichni byli propuštěni v prosinci 1768, čímž se naplnilo jejich exemplární potrestání a nastala doba právního jednání o stížnostech – jednání, které v daných poměrech nemohlo splnit naivní naděje prostých chodských poddaných.

3. července 1769 došlo v Praze k ústnímu jednání mezi oběma spornými stranami. Za vrchnost se osobně postavil vrchní Dalcken a chodské obce byly zastoupeny svými plnomocníky (Wolfgang Köppel z Újezda, Martin Standl, Jan Sladký, rychtář z Újezda, Jan Pittner z Postřekova, Vavřinec Kozina, rychtář Tlumačova, Adam Mleziva z Chodova, Matěj Paydar z Draženova, Augustin Krutina, rychtář z Postřekova, Jakub Vogltanz z Klíčova, Jan Němec z Mrákova, Jakub Hubený, Daniel Šimeček, Matouš Stašek, Vavřinec Pelnář z Klíčova a Jakub Jírovec, konšel z Tlumačova) a advokátem Dr. Obermannem, který jim byl přidělen ex offo.

Za základ jednání byly vzaty stížnosti chodských obcí z roku 1767. Většinu z nich Dalcken jednoduše popřel. O dříví a jeho ceně prohlásil, že Chodové je dostávají levněji, než cizí poddaní a kromě toho, že mají také své vlastní lesy. Vrchnost prý může prodávat své dříví, za jakou cenu si sama určí. Ochotu projevil jen ke snížení počtu vrchnostenského dobytka a k povolení práva pastvy selského dobytka na panských pastvinách. Celkový výsledek červencového jednání nebyl pro Chody nikterak příznivý. Přinesl jim úlevu jen v maličkostech a některé sporné body byly uloženy k prošetření krajskému úřadu. Otázka tzv. robotního ječmene byla vyřízena s poukazem na rok 1693, kdy Chodům bylo nařízeno jeho placení (jakožto dluhu ze švédských válek).

Chodský pokus o uznání starých práv skončil tedy podobným nezdarem jako spory předešlé. Chodští sedláci tehdy již byli stejní poddaní jako všichni ostatní na panství a nebyla žádná naděje, že se jejich právní postavení odkazující na stará privilegia může zlepšit. I v tomto pokusu lze vidět malou informovanost negramotných chodských sedláků, jejichž vyslanci ve Vídni nerozumí německým dekretům a mylně informují krajany doma, dodávajíce jim tak odvahy ke stupňování odboje proti vrchnosti.

Již roku 1774 je ale slyšet o novém sporu mezi Chody a vrchností. Opět jde o otázku příliš vysokých robot a o dovoz železné rudy, od něhož byly Pocinovice a Lhota osvobozeny. Tento nový pokus Chodů patrně souvisel s dlouholetým sporem německých obcí, kterým bylo císařem povoleno opsání starých spisů z guberniálního archivu. Stejně jako německé vesnice, tak i chodské vsi tehdy tedy ještě nepokládali celý spor za definitivně rozhodnutý.

Když roku 1775 vypuklo povstání na Bydžovsku a Hradecku motivované hospodářskými i náboženskými důvody, sledovali chodští sedláci jeho průběh velmi pozorně. Mezitím již začalo k projevům selského odboje docházet i na dalších panstvích (Měcholupy, Votín). Třebaže byl na panství celkem klid, byly úřední zprávy koutského vrchnostenského úřadu naplněny zřejmými obavami před vypuknutím selského odboje i zde. Z chodských vsí byly tehdy nejméně spolehlivé Postřekov, Lhota a Újezd, kam byl již počátkem srpna vyslán nadporučík Bayer s 30 vojáky. Podle Dalckenovy zprávy totiž jen vojsko a císařské patenty, hrozící odbojným sedlákům smrtí, mohou prý odstrašit tyto doposud nespolehlivé obce, v nichž je hlavním buřičem sedlák Wolfgang Köppel.

Hned po příchodu vojska se 6. srpna dostavila na kancelář deputace poddaných z těchto tří vesnic s ujištěním, že jsou ochotni robotovat jako dosud až do vydání nového urbariálního výměru - žádali jen rychlé odvolání vojska.

6.2 Nový robotní patent

Selské povstání z roku 1775 zřetelně ukázalo, že již nelze déle odkládat nutnou úpravu poddanských poměrů. Proto byl 13. srpna 1775 vydán robotní patent přesně stanovující výměru poddanských povinností. \Poddaní byli rozvrženi do jedenácti robotních tříd podle výše placené řádné kontribuce. V rámci tohoto rozdělení jim byla vyměřena ruční a jízdní robota podle zásady, že nová robota nesmí nikde převyšovat robotu dosavadní. Poddaní se pak mohli dobrovolně rozhodnout, zda budou vykonávat robotu podle starého, či nového ustanovení.

Již koncem roku 1775 se objevilo, že chodské i další obce na panství nechtějí robotovat podle nového patentu, a že se nemohou rozhodnout ani pro starou dosavadní robotu. Vrchní Dalcken projevil ve své zprávě vrchnosti přesvědčení, že Chody - hlavně Mrákovské - bude třeba donutit k robotě vojskem a každému sedlákovi vysázet 15-20 ran karabáčem. Vojsku, ubytovanému přes zimu na panství, se jakž takž podařilo udržet poslušnost poddaných a donutit je ke konání předepsaných robot, nicméně vření mezi sedláky nepřestávalo. Poddaní ovšem konali roboty jen velmi vlažně a nedbale, a když v létě vojsko odešlo, vrchní úřad ihned konstatoval zhoršení plnění robotních povinností u všech obcí bez rozdílu.

Chodské obce tehdy čekaly na vyřízení své robotní stížnosti, jejíž obsah není známý. V srpnu 1776 se rozhodla většina poddaných na panství pro novou robotu podle patentu. Jen Mrákov setrval v dosavadním odporu proti robotě, takže tam bylo nutno k dosavadní vojenské posádce poslat ještě vojenskou asistenci 12 mužů s desátníkem, jež přinutila mrákovské k dohánění „starých“ robotních restů a okolní vsi přinutila k lepšímu konání robot.

6.3 Definitivní úprava roboty z r. 1777

Neustávající odpor chodských sedláků trval i na jaře 1777, kdy měla z panství odejít vojenská posádka do svých kasáren. Chodové se již předem netajili úmyslem, že po odchodu vojska všechnu robotu (kterou konali stále velmi liknavě) zastaví. Teprve v srpnu 1777 došlo sepsání definitivních robotních fasí, které se staly základem pro výměr robotních povinností chodských obcí. Poddaní se tehdy individuálně rozhodli pro starou dosavadní robotu, nebo pro novou úpravu dle patentu z roku 1775.

Definitivní úprava roboty z roku 1777 ukončila řasu chodských sporů s vrchností. Chodské obce splynuly tak s ostatním panstvím v jeden právní celek. Na panství nastal relativní klid rušený jen stále trvajícími spory německých obcí za zlepšení svých hospodářských poměrů. Jen když se roku 1792 roznesla po kraji zpráva, že se bude v Praze jednat o úpravě povinností sedláků, nalezla živý ohlas také na Chodsku. Vrchnostenský úřad ovšem žádosti sedláků o svolení účasti na sněmu v Praze zamítl. Nicméně i tento úmysl svědčí o tom, že tradice o někdejších bojích za stará práva předků byla na Chodsku stále živá. Trvalo ještě více než 50 let, než se Chodové spolu s ostatními poddanými v Čechách dočkali v roce 1848 splnění svého starého snu o zrušení roboty.

6.4 Chodsko v polovině 19. století

Po zrušení poddanství i zklidnění bouřlivých dějů roku osmačtyřicátého přišel sice útlum v celém desetiletí po roce 1850, ale s politickým uvolněním na počátku následující dekády se začíná nebývale rozvíjet společenský, kulturní a hospodářský život v celých Čechách, Chodsko nevyjímaje. I na vesnicích vznikají politické strany, vesnické záložny, hasičské spolky, divadelní soubory, tělocvičné jednoty a další.

Od poloviny 19. století také dochází k rozvoji zájmu o oblast Chodska, a to zejména zásluhou B. Němcové a K. J. Erbena. Oba dva se zajímali při svých návštěvách o venkov a jeho lid, lidovou píseň, pohádky, přísloví, pořekadla, a oba patří mezi nejvýznamnější národopisné badatele tohoto období. Po vydání Jiráskových Psohlavců v roce 1884, v době vrcholícího národního obrození, se stal boj Chodů na ochranu hranic proti vpádům Němců jedním ze symbolů národní svébytnosti a nezdolnosti. Navíc šlo o jediné ryze české území, které zasahovalo až k hranicím s Německem.

Zatímco jinde v Čechách kroje zanikaly, na Chodsku došlo k jejich největšímu rozkvětu na přelomu 19. a v prvních desetiletích 20. Století. Menšími změnami prošel i mužský kroj, který se však pomalu odkládal a nahrazoval se běžným civilním oblečením. Ženský oděv se ale začal nápadně zdobit náročnými aplikacemi a bohatými ručními výšivkami.

Všechny tyto aspekty vedly k tomu, že se tato oblast stala velmi známou a těšila se velkému zájmu odborníků i laiků. Vycházely studie popisující hmotnou i duchovní kulturu chodského lidu a bylo nashromážděno obrovské množství materiálu, ze kterého je možné čerpat dodnes.

6.5 Kozinův pomník na Hrádku u Újezda

Myšlenka na postavení pomníku ke 200. výročí Kozinovy smrti se objevila v souvislosti s odhalením pamětní desky na Kozinově statku v roce 1885. Vedle pomníku se objevil i návrh na postavení mešní kaple (p. Randa). Tehdy byla uspořádána i první sbírka, která vynesla 65 zlatých, a financování pomocí lidových sbírek bylo pak hlavním zdrojem financování pomníku. Vznikl výbor na postavení pomníku, jehož členy byli například okresní starosta Dr. Antonín Steidl, domažlický purkmistr Petr Hana, nebo redaktor Posla od Čerchova E. Prunar. Celkové náklady činily 3 451 zlatých, nejštědřejším přispěvatelem byl Čechoameričan Sladký, žijící v Kalifornii, přímý potomek Kozinova rodu, který poslal z Kalifornie 500 zlatých. Pomník by navržen sochařem Františkem Hoškem, který předložil sádrový model a 1. dubna 1895 podepsal smlouvu na částku 1 400 zlatých. Hošek však krátce nato - 9. května - nečekaně zemřel po onemocnění tyfem. Práci pak převzal Čeněk Vosmík, na provedení v kameni spolupracovali sochaři z jeho ateliéru František Škrába a Václav Langer. Při instalaci došlo k poškození horní části sochy, když při jejím osazování praskly provazy a poprsí se pádem značně poškodilo. (Ruce s čakanem a pergamenovým svitkem byly osazeny na štítu Kozinova statku, kde jsou dodnes.) V roce 1895 proběhla nejdříve slavnost vložení listin do podstavce pomníku 23. června, které se účastnilo několik set lid, vedle pamětní listiny s dějinami Chodů to byly i dvě knihy: Jiráskovi Psohlavci a Chodové a jejich osudy P. Hippolyta Randy. 6. října byl pomník odhalen. Už o den dříve byl v 19 hod. v každé chodské vesnici zapálen do daleka viditelný oheň. 6. října vyšel z domažlického náměstí průvod údajně dvaceti tisíc lidí, jehož podstatnou část tvořily regionální korporace, který došel do Újezda. Při vlastním odhalení byla přítomna celá řada proslulých osobností, počínaje Aloisem Jiráskem, dále Ignát Hermann, Jaroslav Kvapil a další. Zazněl Bendlův Chorál národa českého a slavnostní řečník, říšský i zemský poslanec František Schwarz pronesl hlavní proslov, v němž zdůraznil roli Chodů jako bojovníků tentokrát na „jazykové hranici". Antonín Steidl, předseda družstva pro postavení pomníku a zemský poslanec, předal pomník do opatrování obci Újezd. 11. května 1919 byl během desetitisícové manifestace pomník doplněn Lípou Svobody.

6.6 Majitelé koutsko - trhanovského panství v 1. pol. 20. století

Stadionové na Chodsku hospodařili od r. 1697. Prameny se kromě rebelie v 18. století o jiném konfliktu nezmiňují. Poslední příslušníci tohoto rodu patřili i k velmi oblíbeným správcům, zejména podivínský Jiřík ze Stadionu, který sice navenek působil a choval se velmi výstředně, avšak panství prosperovalo. Na svých pozemcích nechal například vybudovat turistickou cestu na nejvyšší vrchol Českého lesa – Čerchov, kde byla v roce 1894 postavena dřevěná rozhledna a o 11 let později Kurzova věž. Majitel druhé části koutsko-trhanovského panství Filip Stadion, který držel Kout, financoval výstavbu rozhledny v ruinách hradu Rýzmberk. Jiří umírá roku 1906, Filip o dva roky později, a tím se uzavírá příběh kdysi významného šlechtického rodu. Po delších dědických nesrovnalostech získává panství roku 1913 Marie Kristina Coudenhove, provdaná Schönbornová. V majetku jejích potomků zůstává panství až do roku 1945.

7 Chodsko ve 20. století

7.1 První světová válka

Skutečně tíživý dopad na Chodsko přineslo vypuknutí první světové války v roce 1914, prvního většího konfliktu, který zasáhl nejen rakousko-uherskou monarchii. Poslední válku vedlo totiž ještě nerozdělené Rakousko v roce 1866.

Spolu s tisíci vesnic v mocnářství bylo i Chodsko šokováno mobilizační vyhláškou a první odvody na frontu na sebe nenechaly dlouho čekat. Vedle svobodných mladíků i otců od rodin byli odvedeni i hospodáři, jejichž náhlá nepřítomnost v době nastávajících žňových prací byla obzvláště citelná. Na Chodsku postupně nastával nedostatek zboží všeho druhu, především potravin, začaly rekvizice, které se postupem války zvyšovaly. Vesnice sužovaly aprovizační komise, zabavující stále častěji a ostřeji za policejní i vojenské asistence pracně shromažďované zásoby. 

Do vsí přicházeli uprchlíci z východní části monarchie, rodiny byly postihovány odvody svých blízkých a nejbolestněji pak zasahovány zprávami o jejich úmrtí na bojištích i v lazaretech. Ceny potravin nadále stoupaly, byl jich citelný nedostatek a jejich kvalita se neustále zhoršovala, navíc chyběly i ostatní základní potřeby (oděvy, textil, obuv). Byl nedostatek i pracovních sil, sklizně byly komplikovány povětrnostní nepřízní, přídělový systém mnohdy fungoval pouze formálně, kvetl černý obchod. Venkov byl z počátku v o poznání lepší zásobovací situaci než město závislé na dovozu potravin. Hodnota peněz ovšem rychle upadala a nastoupila nelegální, ale zcela běžná směna věcí za potraviny. Z těch ovšem například maso bylo zcela ojedinělou vzácností, kvalita chleba byla velmi nízká - pekl se s příměsí kukuřičné mouky, otrub a žaludů - navíc jeho příděly byly kaloricky zcela nedostatečné. Rekvírovaly se i kovy, nejprve drahé a barevné, později i železo.

7.2 První republika

Po porážkách na frontách a stupňujících se nepokojích v zázemí se centrální mocnosti zhroutily na podzim roku 1918 a 28. října byla vyhlášena samostatná Československá republika. Nejen na Chodsko se postupně vracel mírový život, třebaže první poválečné měsíce byly těžké nejen po hospodářské stránce. Postupně se konsolidovaly i společenské poměry. V té době dochází k rozvoji kulturního a spolkového života v městech i na vesnicích. Zakládají se sokolské pobočky, hasičské spolky (pokud už neexistují), hrají se divadelní představení. Dochází k slavnostním odhalováním pomníků padlým, u kterých se pak každoročně 28. října schází velké množství místních k uctění památky svých spoluobčanů.

Za první republiky se masivní podpoře těšil chodský národopis. Mezi nejaktivnějšími organizátory chodských programů patřily místní organizace Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, Sdružení agrárního dorostu a Sdružení chodské národopisu, které vzniklo v roce 1926. Ve třicátých letech pravidelně působí národopisné skupiny zabývající se předváděním chodských zvyků a tradic v  Domažlicích, Milavčích, Postřekově, Draženově, Újezdě a Kdyni. Při přípravě významnějších akcí byli ke skupinám vysíláni instruktoři. Celkovým dozorem byl pověřován Jindřich Jindřich, který měl k dispozici okresní auto a vozil s sebou i tři hudebníky.

7.3 Politický vývoj před začátkem 2. světové války

Na sklonku třicátých let končilo první desetiletí republiky za poměrné politické stability. Na národnostním pomezí byly v té době styky obou etnik Čechů a Němců korektní, jak například dosvědčuje účast německých hasičů za Ždánova na hasičském sjezdu domažlické župy 15. července 1929. Dramatické zvraty ale přišly již za několik let. 

Mezinárodní situace se od nástupu nacistů k moci dramaticky vyhrocovala po celá třicátá léta. Československo vůbec a pohraničí zvláště byly bezprostředně ohroženy Hitlerovými agresivními a postupně stále méně skrývanými plány. Celé Chodsko bylo od doby obrození vnímáno jako nejzápadnější slovanská výspa a jako v Čechách zcela ojedinělá živá národopisná oblast, mající své pevné místo v historickém vědomí. O to více to platilo v emotivně vypjatém čase druhé poloviny třicátých let. Po připojení Rakouska k Německu se obavy o československý stát mnohonásobně zvětšily, jinak tomu nebylo ani na Chodsku.

Projevem toho, že věrní Chodové chtějí bránit svou vlast, majetek a řeč před německou rozpínavostí, byla slavnost Hold Chodska československé armádě a státu u příležitosti výročí dvacetiletého trvání Československé republiky. Dne 19. června se sešlo v Draženově 25 starostů z chodských vesnic oděných ve slavnostním kroji. Zúčastnil se m. j. také velitel domažlické posádky plukovník Bohumil Boček, pplk. Jan Potměšil, M. Rádl, starosta města Domažlic a J. Paroubek, učitel a malíř z Domažlic.

Další část oslav probíhala za účasti nejširší veřejnosti z blízkého i vzdálenějšího okolí na nedalekém Hrádku dne 3. července. Přes nepřízeň počasí zde bylo přítomno kolem osmnácti tisíc účastníků. Slavnost se konala 3. července a včetně předsedy čs. vlády M. Hodži se jí zúčastnil ministr národní obrany František Machník a další představitelé československé branné moci.

7.4 Stráž obrany státu (SOS)

V Domažlicích také mělo sídlo velitelství Stráže obrany státu (SOS), jejíž hlavní smysl tkvěl v okamžitém zásahu při základní obraně hranice státu a připravení pozic pro nástup vojska. Členy SOS byli příslušníci finanční stráže, četnictva, státní policie a vojenské posily. Příslušníci SOS byli povoláni do služby po květnové mobilizaci, k nasazení na hranicích došlo však až po mobilizaci zářijové. Mezitím docházelo k provokativním německým útokům - například na Čerchově, ve Švarcavě, Mýtnici, Lískové nebo Železné, při nichž byli zabiti recipient Finanční stráže Josef Pavlišta, příslušník SOS Josef Rönich finanční dozorce Josef Oczko, svobodník v záloze Bohumil Majer a další. Výsledky Mnichova znamenaly posunutí hranic, které příslušníci SOS hlídali. Konflikty však pokračovaly, při obhlídce na silnici u Hyršova došlo 8. října k napadení hlídky německými jednotkami a zabití desátníka Vojtěcha Reta a štábního strážmistra Jaroslava Laudy.

Pohotovost Stráže obrany státu byla na území Čech a Moravy zrušena výnosem ministerstva vnitra 26. listopadu 1938 a příslušníci četnictva, policie a finanční stráže se tímto dnem navrátili ke svým resortům a vojenské posily ke svým oddílům.

7.5 Zábor Chodska

Vzhledem k politickému vývoji začal mezi obyvatelstvem v pohraničí panovat rozruch. Sklízelo a prodávalo se i obilí na setbu, každý se nějak připravoval na nejhorší. Instituce jako městský archiv a muzeum evakuovaly své důležité materiály do vnitrozemí. Tak to bylo i s pomníkem i muzejními sbírkami Jindřicha Šimona Baara, rodáka z Klenčí pod Čerchovem, které byly převezeny do domažlického muzea v Chodském hradu. Po rekonstrukci v roce 1948 byly sbírky znovu nainstalovány a památník se opět otevřel návštěvníkům. Stejný osud potkal i pamětní desky J. F. Hrušky z Pece a Josefa Thomayera z Trhanova, obecní kroniky a doplňovací knihovny byly z Chodska také přestěhovány.

Zábor Chodska se do posledních chvil projednával v tajnosti. K prozrazení plánovaného připojení horního Chodska k Německu došlo až kolem 10. listopadu 1938.

Mnichovské rozhodnutí bylo věcí, se kterou se Chodové do poslední chvíle nechtěli smířit. Byli stejně jako celá země bezmocní, nepomohla ani deputace chodského lidu v krojích vyslaná dne 14. listopadu k předsedovi vlády gen. Syrovému. Byla zadržena policií již na hranicích Prahy a jen několika jednotlivcům v čele se starostou města Domažlice Matějem Rádlem bylo dovoleno dostavit se v zavřených autech k předsedovi vlády gen. Syrovému, jehož odpověď však na dotazy Chodů byla velkým zklamáním. Demonstrace, která proběhla 16. listopadu před městským úřadem v Domažlicích a vyjadřovala nejistotu, byla také bez výsledku. Zprávu o plánovaném obsazení chodských vesnic tehdejší hejtman dr. Kramata, pověřený udržováním klidu na Chodsku, popřel. Až úřední zpráva z 21. listopadu oznamovala, že 24. 11. budou německou brannou mocí zabrány tyto chodské obce: Klenčí, Nový a Starý Postřekov, Trhanov, Chodov, Pec, Česká Kubice, Babylon a osady Hamry, Pila a Pelechy. Na celém zabraném území Chodska žilo 5121 Čechů a jen 364 obyvatel německé národnosti. České obyvatelstvo z Chodska s pouhou 7% německou menšinou bylo připojeno k Bayerische Ostmark. Chodské vesnice Chodov, Pec pod Čerchovem a Trhanov byly předěleny k německému okresu Fürth im Wald a Postřekov a Klenčí spadaly pod Waldmünchen. Pokojné připojení pohraničí k Německu a bezkonfliktní odchod naší armády zajišťovala delimitační komise. V den obsazení vyzváněly domažlické zvony velké hrany.

Zabrání ryze českých vesnic Chodskem otřáslo, zbyl jen pocit bezmoci. 24. listopadu se Domažlicích konal ,,Martinský trh“, zpráva o zabrání chodských vesnic, vyhlášená na rušném náměstí vyvolala hrobové ticho. Občané se pokoušeli o změnu a posunutí hranic území, které již mělo být připojeno k Německé říši. Znám je případ z Hrádku, kde stojí i dnes pomník Jana Sladkého Koziny. Delimitační komise stanovila hranice na Hrádku tak, že by pomník připadl Německu, nicméně do rána byly kolíky přemístěny za Kozinu, aby zůstal v Čechách. Po delším jednání pak připustili Němci hranice za pomníkem. Zabráním pohraničí nastal velký problém i Domažlicím, 90% lesního majetku města se totiž ocitlo na německém území.

7.6 Volby v zabraném území Chodska

V celém zabraném území Chodska byly na 4. prosince 1938 vypsány doplňovací volby do Říšského sněmu. Volbám předcházela pečlivá německá kampaň. V obcích zabraného Chodska byly rozdávány různé dárky, děti dostávaly čokoládu, někteří z chudších prádlo aj. Někde tyto dary byly odmítány, jinde si vzali i zámožnější, což bylo okupačními důstojníky vykládáno jako projev loajality. Ve vesnicích byly vyvěšovány propagandistické plakáty s návodem, jak správně odevzdat svůj hlas vůdci. Samotné volby pak byly zmanipulované, výsledky zfalšované - podle nich zvolilo téměř 90% občanů připojení části Chodska k německé říši.

7.7 Vavřinecká pouť 1939

Manifestace konaná u příležitosti pouti na svatém Vavřinečku, kopci nad Domažlicemi, kde stojí kostel sv. Vavřince v dnešní podobě od roku 1851, měla být projevem národní jednoty. Pouť se konala 13. srpna 1939 na Veselé hoře a stala se významnou událostí v chodských dějinách. Chodská národní pouť u sv. Vavřinečka byla chápána jako nutný důsledek zabrání ryze českých, rázovitých chodských obcí. V neděli 13. srpna 1939 se tak před památným kostelíkem sv. Vavřince sešlo na 120 tisíc poutníků ze všech koutů naší vlasti. Na organizaci akce měl největší podíl JUDr. Otakar Kalandra37, domažlický vládní komisař. Dále se na organizaci akce podíleli spisovatel Jan Vrba, učitel a národopisec Rudolf Svačina, akademický malíř František Michl a Antonín Procházka jako vedoucí ubytovací komise.

Do Domažlic bylo v den konání pouti vypraveno 18 zvláštních vlaků. Chodové z nezabraných vesnic přišli oblečeni do typických chodských krojů, účastnili se také Chodové ze zabraných vesnic. Jejich účast na pouti byla zakázána a většina z nich byla na protektorátních hranicích zadržena a vrácena zpět, ale několika ,,říšským“ Chodům se podařilo přejít hranice po nestřežených pěšinách.

Sváteční projev monsignora Bohumila Staška se nesl v silně vlasteneckém duchu, odsuzoval násilí Hitlerova režimu a okupaci chodských vesnic a jejich připojení k Německé říši. Jeho památná řeč se pak četla po celém území naší republiky a posilovala lid v národní jednotě proti Hitlerovi. Vlastenecké kázání bylo velmi emotivní a vyvrcholilo přísahou všech 120 000 zúčastněných poutníků: „Co slíbíme a řekneme své matce české? Slíbíme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým i všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme, až do posledního tlukotu srdce milovati budeme…“.

Pouti se zúčastnilo i několik významných osobností té doby, přijel například novinář a spisovatel Julius Fučík, básník Josef Hora a písničkář Karel Hašler. Vavřinecká pouť měla však i své neblahé pokračování, za svoji řeč byl 1. září 1939 zatčen vyšehradský kanovník Msgre. Bohumil Stašek. Během akce Albrecht byl zatčen gestapem a krátce vězněn v koncentračním táboře Oranienburg, poté byl odvezen do KT Dachau, kde v důsledku věznění přišel o oko. V Dachau byl až do osvobození v květnu 1945. Po návratu do vlasti si léčil podlomené zdraví, již 12. srpna 1945 jej však nacházíme na Chodsku u sv. Vavřinečka. Zde se zúčastnil děkovné národní pouti a během bohoslužby přednesl své kázání.

7.8 Odboj na Chodsku

Důsledek mnichovského diktátu, tedy zábor Chodska, vyvolal v regionu velký odpor. Situace se vyostřila v prosinci 1938 při doplňovacích volbách do Říšského sněmu. Ve vesnicích byly vylepeny letáky, které nabádaly občany, aby se k volbám dostavili. Reakcí na tuto situaci byla činnost Národního hnutí pracující mládeže (NHPM). NHPM pomocí letáků vyzývalo Chody k projevení nesouhlasu ve volbách. Za účelem rozšiřování těchto letáků a dalších ilegálních tiskovin byla v zabraném Chodsku vytvořena distribuční síť. Rozšiřování letáků zprostředkovávala síť spojek ve Kdyni, Hluboké, Milavčích, Luženicích, Stráži a Trhanově. Do letákové akce byli zapojeni odbojáři Holeček, Wuchterle, Kupilík (všichni z Domažlic), Marie Svatošová z Klenčí, Jiří Jansa z Chodova, Jiří Mazanec. Vedoucím skupiny NHPM byl Jaroslav Křížek, organizátorem Miroslav Wimmer. NHPM se spolu s Bratrským dílem a Obranou národa (ON) spojilo v jednotnou organizaci NIVA. Skupina pracovala na distribuci politické literatury, rozšiřování ilegálního tisku (Rudé právo, V Boj), sabotáži nařízení okupantů, sběru a ukrývání zbraní a přípravě přechodů do zahraničí. S NIVOU v cílevědomém odboji spolupracoval také místní Sokol, Skaut i vojenské organizace.

Na 28. října 1939 byla naplánována sabotážní akce na železnici. Na bavorské straně hranic mělo dojít k narušení kolejí, které by pozastavilo přepravu vojska a zásobování. Předání náloží však neproběhlo včas a akce musel být zrušena. Dva kufry s výbušninou byly do Domažlic dovezeny se zpožděním. Přivezl je Josef Pražák, který je dostal v Plzni od Jana Smudka a Jana Procházky. Výbušnina pak byla ukryta v bytech několika Domažličanů. Členové organizace NIVA podnikali různé záškodnické akce, například v únoru 1940 překročili na lyžích protektorátní hranici a se zbraněmi přepadli německou vojenskou hlídku v chatě pod rozhlednou na Čerchově. V budově poškodili telefonní ústřednu, sebrali polní telefony a zpustošili část interiéru chaty a vrátili se zpět na lyžích. Začátkem srpna 1939 se několik členové organizace Ortman, Smudek, Weber, Farář, Fišer a Doubek vydalo do kasáren, kde sídlil německý dělostřelecký pluk a horští myslivci. Zde se zmocnili čtyř beden ručních a dělostřeleckých granátů. Konečný úkryt munice byl pod podlahou skladu městské elektrárny, kterou vedl Václav Waldheger. Hledání výbušnin gestapem vyvrcholilo v zimě 1940 vlnou zatýkání. Mezi zatčenými byli Dr. Žlábek, Jan Procházka a nadporučík Bartoška, všichni byli později popraveni. Aby předešel možnému prozrazení, dalšímu zatýkání a popravám, zabil se Václav Waldheger elektrickým proudem v zimě 1940, když do elektrárny přišlo hledat výbušniny gestapo. Vlna zatýkání vyvrcholila po útěku Jana Smudka v březnu 1940, ve dnech 20. až 23. března bylo v Domažlicích zatčeno na 150 osob, z toho bylo šestnáct příslušníků ilegální organizace. Dále se organizace zaměřila hlavně na pomoc příslušníkům rodin zatčených a individuální sabotážní akce. Od roku 1943 se také začal klást větší důraz na poskytování zpravodajských informací do zahraničí podle směrnic pro organizovaný odboj. V dubnu 1945, když Američané překročili západní hranice bývalého Československa, zajistil odboj předávání zpráv s německými pozicemi.

Dále se do odboje zapojila i Hasičská jednota v Domažlicích, která jako jediná z českých spolků nebyla rozpuštěna a i Němci ji vzhledem k požární povinnosti museli trpět. V dubnu roku 1943 začala jednota podle směrnic pražského vedení shromažďovat motorová vozidla a ,,černý benzín“, sbory byly vybaveny khaki stejnokroji a přilbami. Byly soustřeďovány a ošetřovány zbraně. Spojení s Prahou bylo udržováno jednotlivými spojkami na vesnicích. Od r. 1944 byla jednota napojena na Klatovy. Konce roku 1944 dochází po zatčení některých členů k ochromení činnosti, neboť celá akce hasičstva byla prozrazena.“ Na sabotážích a záškodnických akcích se podíleli i železničáři z domažlického nádraží. Při převozu československé armádní výstroje a výzbroje do Německa byly náklady v otevřených vozech poškozovány. Docházelo k poškozování kabelů na letadlech, rozbíjení palubních přístrojů, zaměřovačů děl (Beroušek, Kůst, Veselý aj.) Písek a sklo se sypaly do ložisek náprav, čímž byly vyřazovány vozy a brzděna doprava. Záslužnou akcí bylo organizování pomoci a stravování vězňů projíždějících transportů, na tomto se podíleli místní obchodníci G. Kalous, B. Jeřábek, Jan Halík, Holý, Wuchtrle aj. Koncem dubna 1945 se pracovníci na trati Josef Beroušek, Jan Král a Šimon Kůst účastnili záchrany několika vagónů se zbožím pro životní hospodářství při bombardování nádraží. Za zmínku také stojí průmyslové sabotáže, které prováděli zaměstnanci Škodových závodů. Na mnohých z nich se podíleli i pracovníci z Domažlic a Chodska (z Domažlic- Jakub Šporer, Václav Kovářík, František Vašuta). Tito dělníci byli několikrát vyšetřováni gestapem, ale nebylo jim nic dokázáno.

Mnoho občanů se nesmířilo s nacistickou okupací a řada z nich se rozhodla bojovat za vlast a její osvobození ze zahraničí. Mnoho takovýchto statečných lidí, mužů, pocházelo z Postřekova. Zde se našlo ,,sedm statečných“, kteří odešli k československé zahraniční armádě. Jmenovitě šlo o J. Buršíka, Š. Hölla, J. Kapice, Jiřího Knopfa, Josefa Knopfa, V. Streckera a P. Taubera. Z dalších lze například jmenovat Josefa Hubáčka, člena letectva 310. stíhací peruti RAF, Ondřeje Šambergera (plukovníka in memoriam), Antonína Schleisse (zbrojíře 311. perutě), Ladislava Fischera (majora in memoriam), nebo již zmíněného „Nepolapitelného Jana“ Smudka.

7.9 Rok osvobození - 1945

Na jaře roku 1945 se na území bojového úseku Domažlice nacházela skupina německých armád Mitte (Střed), kterou vedl polní maršál Ferdinand Schörner. Začátkem dubna umístily německé jednotky při ústupu svůj štáb v Mrákově, odkud měla být zajišťována ochrana západní hranice v prostoru Všeruby - Folmava. Úkol zaútočit na tuto skupinu připadl 3. US armádě generála George Pattona. Ten se se svojí jednotkou dostal do Evropy během vylodění spojeneckých vojsk v Normandii v červnu 1944. 3. US Army postupovala Francií až do Arden, kde její svazky narazily na silnou německou ofenzívu. Díky spojení s 1. US Army se podařilo německý postup zastavit a vytlačit Němce z dobytého ardenského výběžku. V březnu 1945 jednotky překročily Rýn a 3. US Army pokračovala v postupu směrem k Československu a Rakousku. Ke konci dubna 1945 byl k 3. US armádě připojen V. armádní sbor od 1. US Army, v jehož svazku působila 2. americká pěší divize tzv. Indianhead. 3. US Army se svým V. a XII. armádním sborem vstoupila na území ČSR jako osvoboditelka a generál George Patton se díky ní stal hrdinou osvobození významné části regionu. US armádní sbor 3. US armády spolupracoval na domažlickém úseku do 4. května 1945 s 90. US pěší divizí a s 2. jízdní (mechanizovanou) průzkumnou skupinou (2.CRG), jejichž úkolem bylo obsadit hraniční hřeben Hornofalckého resp. Českého lesa. K prvnímu střetu 90. US pěší divize a 2. CRG s německým vojskem došlo na severozápadním úseku domažlické fronty. Bojovalo se o obce a osady Pleš/Plöss, Václav/Wenzelsdorf, Lučina/Grafenried. Také v prostoru Furth im Wald a Waldmünchenu probíhaly několikadenní ostré boje se ztrátami na obou stranách. 30. dubna 1945 90. US pěší divize konečně osvobodila osadu Capartice. Téhož dne byla přes silný odpor nepřítele získána zpět Folmava, Česká Kubice a Babylon. Tvrdý zápas 90. US divize nastal také o obec Všeruby/Neumark. Boje a bombardování Všerub a okolí americkým dělostřelectvem probíhaly až do 3. května. Toho dne nechal německý starosta kvůli odchodu německé obranné jednotky vyvěsit bílé prapory. 26. dubna bylo americkým bombardováním těžce poškozeno Klenčí pod Čerchovem, osvobozeno bylo až 1. května. Den poté, tedy 2. května 1945, byl osvobozen Postřekov. 4. května se před americkými jednotkami ve Všerubech objevilo německé vozidlo s bílou vlajkou. Ve vozidle byly zástupci velitele 11. německé tankové divize generála Wenda von Wietersheima, kteří byli pověřeni jednáním o kapitulaci části 11. pancéřové divize v síle téměř 7000 mužů, 85 obrněných transportérů, 27 tanků a děl různých ráží. Vyjednavači major Voigtmann a nadporučík Knorr s tlumočníky požádali o rozhovor s velícím důstojníkem. Generál Earston, velitel 90. US pěší divize, po konzultaci s generálem Pattonem německé kapitulační podmínky přijal. Byl dohodnut směr odchodu kapitulujících jednotek do zajetí a americká strana se zavázala, že informuje svoje vzdušné síly. Jednotky 90. US pěší divize a 2. jízdní průzkumné skupiny se měly přesunout podél české hranice na jih, kde měly připravit prostor pro 4. US obrněnou divizi. Dobytý prostor předaly jednotky 2. US pěší divizi z V. US armádního sboru. Jednotky 2. US pěší divize ,,Indianhead“ zahájily další postup ve směru na Domažlice 5. května 1945. Rozděleny do tří proudů začaly vstupovat na území protektorátu Čechy a Morava. Jako první vstoupily do Domažlic jednotky 38. pluku, dorazily z jihu přes Stráž. Jihovýchodním směrem postupoval 9. pluk pod vedením plukovníka Philipa Gindera. Tento pluk začal s osvobozováním Kdyně a Kouta na Šumavě. Během 5. května do Domažlic dorazily jednotky z Babylonu a Klenčí pod Čerchovem. Část tankového 741. praporu v sestavě 2. US pěší divize vyrazila na Poběžovice a Horšovský Týn. Jednotky dále postupovaly přes Holýšov, Stod, Chotěšov a Zbůch do Plzně, ta už byla osvobozena 16. US obrněnou divizí.

7.9.1 Osvobození Domažlic

Jaro 1945 znamenalo pro Domažlice časté přelety a útoky amerického hloubkového letectva a ani transporty zajatců a pochody vězňů z koncentračních táborů se Domažlicím nevyhnuly. Potom, co se Američanům podařilo zničit všechny železniční uzly, musely se skupiny ztýraných vězňů z koncentračních táborů pohybovat v doprovodu SS pěšky.

Domažličtí občané už dlouho očekávali příchod osvoboditelů. Fakt, že se na Hrádku na triangulační věži 4. května objevila československá vlajka, vzbudil v obyvatelích Domažlic upřímné nadšení. To už chodským krajem projížděla německá vojenská technika na místa, kde se nacisté hromadně vzdávali. Německé jednotky opustily domažlická kasárna až v noci na 5. května. Domažlice osvobodili američtí vojáci z 2. pěší divize generálmajora Robertsona. Indiáni, jak se přezdívalo vojákům 2. pěší divize podle nášivky na rameni s indiánskou hlavou, přišli směrem od Stráže a Nevolic a postupovali na náměstí kolem Chodského hradu, tam už je vítali Domažličtí. Dorazili před třináctou hodinou 5. května 1945 a zanedlouho je následoval 741. tankový prapor s dalšími pěšími jednotkami, který přicházel od Havlovic. Město osvobodily oddíly 38. pěšího pluku pod vedením kapitána Freda Hirrese a poručíka Roberta Gillberta. V okolí chodské metropole došlo už jen k ojedinělým střetům, samotné Domažlice byly osvobozeny téměř bez boje. Na odpor se postavilo jen několik německých vojáků, kteří se zabarikádovali ve sklepě Sequensova domu

Záhy po osvobození se na Domažlicku z dobrovolníků vytvořila ozbrojená skupina v síle 3500 mužů pod názvem Chodský strážní pluk. Mezi zakládající členy patřili příslušníci odbojové skupiny NIVA. Úkolem pluku bylo vyčistit zbytky zbloudilých německých jednotek z okresu, zajistit klid a pořádek a připravit odsun Němců. Již 6. května byl v Domažlicích ustaven revoluční Okresní národní výbor. Předsedou se stal Emanuel Beneš, místopředsedy byli Jan Vrba a ing. František Kuncl. Do funkce vládního komisaře pro Domažlice byl jmenován JUDr. Antonín Ekrt, vojenským přidělencem se stal člen NIVY npor. Jaroslav Fahrner. Úkolem revolučního národního výboru byla likvidace následků bombardování, hlavně domažlického nádraží a zabezpečení zásobování. V tehdejší domažlické jízdárně byli vyšetřováni kolaboranti, aktivní členové protektorátních a německých organizací a ti, kteří se za protektorátu přihlásili k Němcům. Němečtí zajatci a aktivní fašisté byli umístěni v internačních táborech.

7.10 Chodsko v letech 1945-1948

Přední českoslovenští politici využili taktéž poválečné atmosféry naplněné odporem a nenávistí vůči Němcům a potažmo ke všemu německému. Několik dekretů prezidenta Edvarda Beneše tvořilo podklad pro jejich poválečné vysídlení. Sám byl také o nutnosti odsunu německého obyvatelstva přesvědčen. Ústavním dekretem o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské byli Němci zbaveni československého občanství a stali se tak na území Československa cizinci, následně byli vyhnáni a jejich majetek byl zkonfiskován.

Natrvalo tak došlo k ovlivnění území, kde Němci po staletí žili. Jejich prázdné domy a vesnice na Domažlicku částečně osídlili Chodové, Češi z vnitrozemí a také Volyňští Češi. Dnes lze na mnoha místech bývalých Sudet vidět na první pohled patrnou zaostalost za krajem původem českého Domažlicka. Je zde větší nezaměstnanost, menší citový vztah k rodné půdě, neexistují po staletí budované sousedské vztahy. Řada bývalých německých velkostatků chátrá.

7.11 Chodsko v letech 1948-1989

Levicový převrat v roce 1948 práva soukromých vlastníků k movitému i nemovitému majetku. Nejinak tomu bylo i na Chodsku. Jeho centrum Domažlice, které po tisíciletí fungovalo jako hraniční celnice a významné obchodní místo, se ocitlo na okraji neprůchodné železné opony. Staré obchodní stezky přeťaly zátarasy, cesty zarostly travou a křovisky. Také Chodům nezbývalo nic jiného než upustit od velkých plánů a žít, jako už tolikrát předtím, v ponížené pokoře dál.

Na vesnicích docházelo k zakládání JZD, násilnému zabrání majetku, pokud ho sedláci do společného vlastnictví odmítali vydat dobrovolně. Některé rodiny, které na svých gruntech hospodařily stovky let, se kvůli svému buržoaznímu původu musely vystěhovat. Vedle toho se podstatně změnila tvář obcí výstavbou bytových jednotek, požárních zbrojnic i kulturních zařízení, většinou vybudovaných v akcích Z. V městech vznikly nové průmyslové závody a budovy správních úřadů. V Domažlicích vlivem výstavby sídlišť, zejména na Týnském předměstí, došlo k nárůstu počtu obyvatel, který v 70. letech překročil počet 10 000.

Komunistický převrat se podepsal nejen na obyčejném životě Chodů, na způsobu a možnosti dodržování zaběhlých zvyků a tradic, ale i na organizaci slavné Vavřinecké pouti, jejíž církevní forma přestala být po roce 1948 slavnosti žádoucí. V následujících letech se tedy hledala její nová tvář - v srpnu 1951 se připomínalo výročí bitvy u Domažlic, v níž roku 1431 zvítězili husité nad křižáky. V dalších letech měla akce charakter dožínkových slavností. Většinu programu tvořily pořady estrádního typu, klesal zájem návštěvníků, rekordně nejnižší účast zaznamenali pořadatelé roku 1954. Roku 1955 se uskutečnil první ročník Chodských slavností. V prvních pěti letech existence se akce profilovala jako přehlídka folklórních souborů z české etnografické oblasti. Celé slavnosti probíhaly v politickém duchu rodícího se socialismu. Podle dobového letáku bylo jejich úkolem „ukázat tisícovým masám návštěvníkům Chodska tento kraj v nové podobě – po deseti letech života v lidově demokratické republice“. Už v roce 1956 se počet návštěvníků vyšplhal opět na rekordních 80 000. V roce 1968 se konání Chodských slavností vrátilo na původní srpnový termín, oslavy se přesunuly z města na Vavřineček. V letech 1968-69 byla součástí oficiálních oslav i tradiční svatovavřinecká pouť, slavnostní mši celebroval českobudějovický biskup. V 80. letech došlo k rozkvětu Chodských slavností. Tomu napomohlo postupné uvolňování společenských poměrů i fakt, že místní organizátoři měli volnější ruku při sestavování programu, který tak mohl být zaměřen více na národopis a byl oproštěn od ideových podtextů a dobových hesel.

7.12 Chodsko po roce 1989

Po roce 1989 dochází po otevření hranic k opětovnému rozvoji zahraničního turistického ruchu.

Mnoho obcí, které se ocitlo v období komunistického režimu v tzv. hraničním pásmu „železné opony“, po r. 1989 zahájilo obtížný proces postupné a všestranné revitalizace.

Město Domažlice začíná spolupracovat se svým bavorským „protějškem“ Furth im Wald. Domažlické nemovitosti, z nichž některé neměly půlstoletí zodpovědného majitele, získali zpět potomci starých domažlických rodin. Novými obchůdky ožily i boční, dříve zcela pusté uličky. Zmizela také většina zanedbaných zákoutí.

Změny také potkaly počtem návštěvníků největší okresní událost Chodské slavnosti. Počátkem 90. let se do jejich oficiálního programu vrátila tradiční svatovavřinecká pouť. Nicméně v porevolučním období, které přineslo řadu nových podnětů, zájem veřejnosti o folklór značně poklesl. To se podepsalo i na návštěvnosti a organizaci Chodských slavností, jejichž program v roce 1991 obsahoval pouhé dva pořady. Situace se však zlepšila v polovině 90. let a od roku 1996 se program slavností rozšířil do tří dnů, jak tomu je dodnes.

V současné době lze na Chodsku stále cítit živou tradici předků - strážců hranic. Lidovou píseň a kroj ponejvíce uchovávají členové národopisných souborů. Nicméně je zde dosud patrné i spontánní oblékání se do tradičního lidového oděvu. Jedná se zejména o poslední příslušnice nejstarší generace, které v kroji chodí celý život, o oblékání si kroje při církevních příležitostech, setkáních rodáků, obecních výročích, slavnostech a bálech. Chodské nářečí zde můžeme dosud slyšet jak u starší, tak i u mladší generace, ovšem v odlišně zachovaných stadiích, která se liší i u jednotlivých osob stejného věku.

8 Zdroje

  • HEMZÁLKOVÁ, Iva. Chodsko v letech 1938-1945. Plzeň, 2012. bakalářská práce (Bc.). ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI. Fakulta pedagogická
  • KOUTNÁ, J. Historie domažlických Chodů. Klenčí pod Čerchovem: Obec Klenčí pod Čerchovem, 2000. ISBN 80-238-5703-7.
  • KUMPEROVÁ, I. Chodské kroje. Domažlice: I. Kumperová, 2010. ISBN 978-80-254-8794-5.
  • NEJDL, J, PROCHÁZKA, Z. Chodsko. Historické a současné. Domažlice: Nakladatelství Českého Lesa, 2014. ISBN 978-80-87316-39-9.
  • ROUBÍK, F. Dějiny Chodů u Domažlic. Ministerstvo vnitra Republiky Československé: Praha, 1931.
  • VRBA, J. Chodský černý týden. Domažlice : Nataša Balcarová-Resonance, 2001. ISBN 80-902812-1-4.
  • Historie Draženova [online]. c2001 [cit.2014-11-03]. Dostupné z: <http://drazenov.chodsko.cz/historie.htm>.
  • Historie Chodské ligy [online]. c2005 [cit.2014-10-13]. Dostupné z: <http://www.klenci.cz/historie-chodske-ligy/d-6023/p1=1473>.
  • Historie Chodů [online]. c2005 [cit.2014-11-22]. Dostupné z: <http://www.klenci.cz/historie-chodu/d-6126>.
  • 50 let chodských slavností [online]. c2012 [cit.2014-12-23]. Dostupné z: <http://chodskeslavnosti.cz/cs/historie/>.
  • Pomník Jana Sladkého Koziny na Hrádku u Domažlic [online]. c2012 [cit.2014-11-03]. Dostupné z: <http://www.socharstvi.info/realizace/pomnik-jana-sladkeho-koziny-na-hradku-u-domazlic/>.
  • Vysídlení Němců z Československa [online]. c2012 [cit.2014-11-03]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Vys%C3%ADdlen%C3%AD_N%C4%9Bmc%C5%AF_z_%C4%8Ceskoslovenska>.