FAQ Chyba, návrh nebo dotaz?

Chodsko.net

Chodsko.net

portál o současném i minulém dění v okolí Domažlic

1 Zvláštnosti chodského podřečí

Chodové si při své odlehlosti v pohraničním horském kraji zachovali nejen staré mravy, zvyky a kroj, ale také jejich mluva měla a mnohde si ještě zachovala význačné zvláštnosti. 

Ovšem stejně tak jako nejde přesně vymezit geografickou hranici Chodska, je nemožné ohraničit chodské podřečí – bulačinu. Je nejpravděpodobnější, že Chodové byli součástí starého českého kmene, který odedávna bydlíval nejen v okolí Domažlic, ale také směrem k Přimdě a, soudě podle mluvy, i ke Klatovům a Plzni. Rozdílný historický osud daný privilegii pak způsobil odlišný vývoj Chodska po všech stránkách (i v mluvě). Chodské podřečí je však součástí nářečí jihozápadního. V minulosti se daly také pozorovat rozdíly v mluvě domažlické a chodské, proto se v odborné literatuře setkáváme s pojmy domažlické i chodské podřečí (zde chodské a domažlické podřečí rozdělovat nebudeme).

Toto pojednání o bulačině si nebere za úkol popsat současný stav a vyzdvihnout slova, která se dosud na Chodsku používají. Celá problematika by zasluhovala samostatnou vědeckou práci, což není účelem těchto stránek. Naše stránka popisuje bulačinu ve stavu, jak ji zaznamenal J. F. Hruška na konci 19. století.

Chodské podřečí si do dnešní doby zachovalo jistou svéráznost, avšak proud času se podepsal na tomto dědictví i na Chodsku. Je ovšem záslužné, že Chodové byli schopni uhájit svoji původní řeč nejdéle v Čechách. J. F. Hruška se ovšem domnívá, že od poloviny 19. století řeč upadá, a že jazykové zvláštnosti je nutné hledat, stejně tak jako odkládané širáky a župany.

Mnoho slov bylo a dodnes je charakteristických pro mluvu celého Plzeňska či širší část jihozápadních Čech. A naopak, i v jednotlivých vesnicích Chodska je dnes možné pozorovat velké rozdíly v zachování bulačiny. I Hruška pozoroval rozdíly v mluvě různých vesnic Chodska, dokonce i v mluvě jednotlivých rodin.

2 Vlivy působící na podobu bulačiny

Hruška poukazuje na uchování některých slov ze středověké češtiny, jiné si Chodové dle potřeby vytvořili sami a v neposlední řadě některé výrazy také přejímali ze živé mluvy (němčina apod.)

Například vodr (patro ve stodole), calta (houska), vohrozit se (nabýt odvahy), zpříkat se (protivit se, zdráhat se), zmisat (vytratit se), dále pak tvary smíli se (smáli se), vzeli (vzali) byly v českém jazyce běžné.  

Slova trhel (velký klín), zálež (kompost), vorbička (dřevěná petlice) atd. si vytvořili z vlastní potřeby. 

V obecné mluvě používají tvary obecné češtiny, například dobrýho, dobrýmu atd., v lecčems se však od ní liší. Chod by například nikdy neřekl vozejk, nosejí, nosej nebo šahat

Hruška také zaznamenává vliv cizího prostředí, kdy se například člověk za mlada pracující v Klatovech naučil používat výraz posnídálek (dopolední svačina). Poukazuje také na rozdíly mezi výslovností lidí rozšafných, ledabylých, líných apod. Další příčinou rozdílnosti mohou být i fyziologické vlastnosti (přirozená vada u rodičů mohla u potomků způsobit zvyk vyslovovat dané slovo určitým způsobem). Hruška ovšem zdůrazňuje, že ačkoliv je nutné s těmito rozdíly bulačiny počítat, nelze je rovnocenně brát za její charakter.

3 Samohlásky v chodském podřečí

Znění samohlásky a se zdá v chodštině širší, u a i rády znějí dlouze, o a e vždy krátce.

A, á

  1. V chodském podřečí se hojně vyskytuje přehláska a (v ě, e), nebo á (v ie, í): vzel (vzal), začel (začal), zaťěl (zaťal), inf. požát (požnout, požít); příst (přást), přadu (předu), přídla (předla); tříst (třást), třasu (třesu), třísla (třesla), zíbst (zábst), zíblo (záblo), smít se, smiju se, smíla se (smát se), (h)řít, (h)řije, vohříla se (hřát), přít, přiju, příla (přát), vokřít (okřát), huvíznout, huvízla (uváznout)
  2. Káče, Hanče (tvary Káča, Anča se v chodštině vyskytují zřídka, a to s poněkud posměšným významem)
  3. Přeměna a na e: píštělka (píšťalka), behno (bahno), jesan (jasan), kamerád (kamarád), selát (salát), teký, teky (taky), z jera (z jara, ale jaro), žleb (žlab)
  4. Přeměna e na a (á):
    1. šnarovat (šněrovat), šnarovačka; sršán (sršeň), břasa (vřes), čap (čep), naštojce (neštovice), parkament (pergamen), asli, esli (jestli), jahla (jehla), karak (kterak), včala (včela), řablo (hřeblo)
    2. stebál (stebel), vědár (věder), pometál (pometel), semán (semen), polán (polen), klevát (klevet), klepát (klepet), pobřesál (povřísel)
  5. Často bývá v chodštině a, á místo u, y, o: kady (kudy), nihdá(ž) (nikdy), barovnice (borovnice = borůvka)
  6. Přeměna a na o: pokostnice (pakostnice), pomatovat (pamatovat)
  7. Přeměna i na a: řambuch (řimbuch), žahadlo, žádlo (žihadlo)
  8. Vsunutí a: vichar, věchar (vichr)
  9. Vysunutí a: chamrdí (kapradí), zdrhat se (zdráhat se)

E, é, ě

  1. Přeměna ěj, ej na ij, yj: postupem času se tato přeměna rozšířila na každé ej, ěj z obecné i spisovné češtiny dyj (dej), styjnyj, nyjstyjnijší (nejstejnější), máčij (máčej), nehurážij (neurážej) a také na slova, v nichž jsou e a j různoslabičná – vyjdu (vejdu), nyjsem (nejsem), dopřiju (dopřeju).
    Ale rozkaz sloves: neklí (neklej),plí (plej), dí se, co dí (děj se, co děj), vylí (vylej), zasí (zasej)
    Čisté ej zní v chodštině jen ve slovech jako vejď si pořád svou (veď), sejď (seď).
  2. Přeměna e, é na í, ý: Chlív (chlév), řípa (řepa), šístyj (šestý), sídmyj (sedmý), zvíčera (zvečera), vlíct (vléct), kvíct (kvést), kvít (kvetl), kvítla (kvetla); hodně vajíc (vajec), hodně vovíc (ovcí)Po tvrdých slouhláskách: dýl (déle), dýlka (délka), dobrýho (dobrého), podruhý (podruhé) apod.Ovšem Chod nikdy neřekne víct, nýst, píct, ale vest (vést), nest (nést), pect (péct). A podobně, ne říct, ale řect.
  3. Vsunutí e: len - moc lenu, k lenu, leněný (moc lnu, ke lnu, lněný), ženc (žnec), ševc (švec)
  4. Vysunutí e: neht (nehet)
  5. Vkládání e do slov s l: mysel, houmysel (mysl, úmysl), melč (mlč)
  6. Vkládání e do mn. č. 2. pádu: mhla (mlha) – nebulo dávno tulik mhel (nebylo dávno tolik mlh). Toto e někdy přechází v a (stebál, vědár atd.), viz výše.
  7. E v předložce ze: zez Babor (z Bavor), zez Čech (z Čech), zez žita (z žita), ale ze samýho žita (ze samého žita), ze zdě (ze zdi)

I, í

  1. V chodštině lze nalézt stopy jakési původní měkké jotace retných souhlásek b a p, když po nich následuje i. J. F. Hruška na konci 19. století zaznamenává tuto odchylku pouze po p (pjivo, pjila, pjilno apod.) a jen v několika zbytcích po b - bjič (bič), bjikat (pobízet potah), bjít (bít). Následuje-li však za i j, nezní j před i a i se dlouží – píju (piju), víju (víju), rozbíju (rozbiju). Méně zřetelná jotace bývá před dlouhým í – zpívám. V dřívějších dobách znělo j před i po všech retných i retozubných souhláskách (b, p, m, v, f), ovšem ani Hruška kromě zmíněných jevů další nenalézá.
  2. Dříve se po sykavkách vyslovovalo i velmi široce - vojáci, voráči. Hruška na konci 19. století již ovšem u mladší generace slyší velmi dlouhou koncovku - vojácí, voráčí
  3. Přeměna e na i:
    1. rozkaz – pnite, třite, pošlite, tisknite (pněte, třete, pošlete, tiskněte)
    2. zájmeno ten apod. – tich, tim, s tima (těch, těm, s těmi), šechnich, šechnim, šechnima (všech, všem, všemi), jednich, jednim, jednima (jedněch, jedněm, jedněmi)
    3. jist, jid, jidli (jíst, jedl, jedli), snist, snid, snidli (sníst, snědl, snědli)
    Ale: Vavřenec, Vavřeneček (Vavřinec, Vavřineček)
  4. Chodština si drží pouhé í všude, kde má spisovná čeština ve 3. os. č. mn. -ejí, -ějí; trpí, humí, huráží (umí, uráží)
    V chodštině se nepoužívá obecného –ej místo í. Slova vozejk, cejtit, nosej Chod nevysloví, důsledně používá vozík, cítit, nosí.
  5. Přisunuté i: tepřiv(a/e) (teprve), řibet (hřbet)
  6. Odsunuté i: lehkyjš (lehčeji), nyjčastijš (nejčastěji)
  7. Občas je možné slyšet slova s vysunutým i: vozl, nosl, slnyj (silný), plnyj (pilný, starší Chodové ale říkali pjilnyj), plnost (pilnost), plník (pilník), plníkář (pilníkář) atd. Dále pšence (pšenice), stunce (studnice), sence (sednice), kančka (tkanička)
  8. Rodinná jména – Horní Chodsko – Kazdouc, Hadamouc; Dolní Chodsko – Kazduc, Hadamuc (Kazdovic, Hadamovic); také Kazdojc, zřídka Kazdujc

O, ó, ou, uo, ů, u

  1. Přeměna e na o: v ňom, čom, něčom, ničom, všom (v něm, čem, něčem, ničem, všem); polodne (poledne)
  2. Přeměna o na e: demů (dým) (domů, ale doma), delů (dolů)
  3. Vsunutí v ke slovům začínajícím na o: vo, voko, výjimkou je Holomouc (Olomouc) a zvolání Hó, Ty! (Ó,Ty! s výčitkou nebo posměchem)
  4. Přeměna o na ů, u: bůtka (ozdobný ženský střevíc), brambůr (brambor), chůdat (v dětské mluvě chodit),chvůje (chvoj), knůt (knot), kůs (kos), půdál (opodál), půrod (porod), pověra (pověra),půznyj (pozdní), skrůtnout (skrotnout), tůlik (tolik), vůje (oj), vůsmyj (osmý), vůlše (olše), vzdůra (vzdor), punebí i ponebí (půda), stuh (stoh), stunat (stonat), takuvyj (takový)
  5. Přeměna ů, u na o: chlapom (chlapům), toř(í)n (tuřín), žlova (žluva)
  6. Přeměna ou na u: Jirka s kozú (Jirka s kozou – Erben i Němcová ještě slyšeli ú), klobuk (klobouk), tulec (toulec), vobluk (oblouk). 

U, ú, au, ou, iu, iú

  1. Přeměna y na u: asi do poloviny 19. století bylo možné na Chodsku slyšet jasně bul, buli (byl, byli); ale byjt (být). Odtud se Chodům přezdívalo Buláci.
  2. Přeměna u na ou: spolou (spolu), choudnout (chudnout), minoul (minul), vyzoul (vyzul), voboul (obul), vinoul (vinul), zahnoul (zahnul)
  3. Vsunutí u: sedum (sedm), vosum (osm)
  4. Přeměna i na u:
  5. uch, čuchat (čich, čichat)
  6. Polta (pouta), ch(o)lostivyj (choulostivý)

Y,ý

  1. Spisovné ý se mění vždy na –yj: mladyj (mladý), staryj (starý)
  2. Ve dvou slovech mění chodština i krátké y: ryjba (ryba), myjši (myši – pouze mn. č.)
  3. Jednou se také vyskytuje y místo u: hlybokyj (hlubokyj), hlyjbka (hloubka)

4 Souhlásky

B

Přeměna bn na mn; n odsunuté: rymík (rybník)

C

Přeměna cv na čv, je-li ve slově ještě jedno č: čvičit (cvičit), čvoček (cvoček), čvrček (cvrček),ale cvok

Č

  1. Přeměna na  a naopak: chlapše (chlapče), lepčí (lepší), slabčí (slabší)
  2. Přeměna čt na št: štvrť (čtvrt), štvrtyj (čtvrtý), štvrtek (čtvrtek), štyry (čtyři), štverák (čtverák)

D, ď

  1. Přeměna d na r: děrek (dědek), harvokát (advokát), herbáví (hedvábí), kokoráčet (kokodákat), paresát (padesát), porvazek (podvazek), storola (stodola), sturenyj (studený), vorbička (dřevěná petlička), svarba (svatba), vorevřít (otevřít)
  2. Přeměna d na h ve skupině hl: tudle (tuhle), tándle (tamhle), sendle (semhle), hindle (věc mezi tuhle a tamhle)
  3. Změkčení d: dokajď (dokud), potajď (potud), po(t)kajď (pokud)
  4. Vsunutí d: pozdřít (pozřít)
  5. Vysunutí d: zvíhat (zdvihat), půznyj (pozdní), převčírem (předevčírem), poj (pojď), pojte/pote (pojďte), sence (sednice), stunce (studnice)

F

Přeměna h na f: lefkyj (lehký)

G

V chodštině se nepoužívá „g“. Lze tak slyšet „Krekor“ (Gregor), „kroš“ (groš), „krunt“ (grunt) „hde“ (kde), „něhdo“ (někdo), nihdá (nikdy), případně slova s naprosto odsunutou první souhláskou: do (kdo) dypa (kdypak), depa (kdepak), (h)dyž (když), (h)belík (kbelík) apod.

H

  1. Odsunutí h: rana (hrana), ranatyj (hranatý), rozen (hrozen), rouda (hrouda), rudí (hrudí), ale hrabat, hrách, hrubyj (hrubý) atd., řeben (hřeben), řích (hřích), vořít se (ohřát se), lohyně (hlohyně), hulídat (uhlídat), vylodanyj (vyhlodaný), moždit (hmoždit), pomožděnyj (požmožděný), rozněvat (rozhněvat), vězda (hvězda), vízdat (hvízdat)
  2. Přeměna h na d: tudle (tuhle), támdle (támhle), častěji tá(n)le
  3. Přisunutí h: hlasička (lasička), hnízkyj (nízký), ha (a), hale (ale), hani (ani), Hana (Anna), hučit (učit), hucho (ucho), Holomouc (Olomouc), Hujezdo (Újezd), Heva (Eva), híva (jíva), z jeho vlastních houst (z jeho vlastních úst) atd., ale uhel, uhodil, eště (ještě), esli/asli (jestli), íčko (teď), i, ach

CH

  1. Přeměna ch na k: skovat (schovat)
  2. Vysunutí ch: sváně (schválně)
  3. Vsunutí ch: prachnic (pranic), prachděrek (pradědek)

J

  1. Přeměna j na h: híva (jíva), hímelí (jmelí)
  2. Vsunutí j: plajť (plať), vejď (veď), svijť (sviť), krojť (kroť), bujď (buď), dokajď (dokud), potajď (potud), vícej (více), nejvícej (nejvíce)
  3. Přeměna ď na j: sejte (seďte), rajte (raďte) atd.
  4. Odsunutí j: mňení (jmění), meno (jméno),sem (jsem), du (jdu), eště (ještě), pučit (půjčit), přímnout (přijmout), zřídka iný (jiný), ikra (jikra), (h)iskra (jiskra)
  5. Je-li před ť nebo ď samohláska, znívá před nimi j a souhláska za ním obyčejně tvrdne: ajci (ať si), neuvojď nás v pokušení (neuvoď nás v pokušení).

K

  1. Neměkčení k: divoký holubi (divocí holubi), nebeský (nebeští), domažlický chlapsí (domažličtí chlapci)
  2. Přeměna kt na cht: jechtat (jektat), klochtat (kloktat), klochtadlo (kloktadlo)

L, R, Ř

  1. Odsunutí l:
    1. nes (nesl), táh (táhl) atd.
    2. jabko (jablko), poštář (polštář), sváně (schválně), žíce (lžíce)
  2. Vsunutí l: mlíč (míč)
  3. Přeměna l na r: lychtář (rychtář), falář (farář), lekrůt (regrut)
  4. Přeměna r na ř: rezat (řezat), parez (pařez), starec (stařec)
  5. Nezměkčené r: dobrý muží (dobří muži)
  6. Přeměna ř na š: vořklivyj (vošklivyj); naproti tomu neškuli (neřkuli)

M

  1. Mě – výslovnost mně: mněch, vymněnit, mnění (jmění), mněsto atd.
  2. Přeměna m na n: nedvěd (medvěd)
  3. Přeměna m na b: brabenec (mravenec)

M, N

Souhlásky m a n někdy klesají pouze na pouhý nosový zvuk. Nejjasnější takový případ je ve slovech pánbů, senle (semhle), tánle (tamhle).

N, ň

  1. Nezměkčené n: pěkný ptáci (pěkní), šnůra, šnarovat (šněrovat), posunky (posuňky)
  2. Přeměna n na m před b a p: hamba (hanba), pámbů (pán Bůh), pampáter (pan páter)
  3. Za něn, pro něn (za něj, pro něj – u neživ. předmětu)
  4. Vsunutí n: přímnout (přijmout)

P

  1. Přeměna b na p: kabza (kapsa)
  2. Vysunutí p: korotev (koroptev)

S, Š

  1. Přeměna koncovky -ský na -cký: tranovckyj poklasnyj (trhanovský poklasný), ale hujezský chalupnice (újezdské chalupnice)
  2. Přeměna sk na šk: škála (skála), škalník (skalník = skalní duch), škyjba (skýva), škořápka (skořápka), škoula (skulina), škořice (skořice), škvrna (skvrna), deška (deska)
  3. Zachované původní české šč: ščestí, chčestí (štěstí), ščastnyj, chčastnyj (šťastný)
  4. Odsunutí s: křivánek (skřivánek), křítek (skřítek), třídka (střídka), třílet (střílet), tříkačka (stříkačka), třízlík (střízlík)

Š

  1. Znělé pouhé š ve spojení zš, žš, šš: snaší (snazší), bliší (bližší), vyší (vyšší)
  2. Přeměna na 
  3. chučí (chudší), mlačí (mladší)
  4. Přeměna š na č: čkvarek (škvarek), ale škvařit; člapat (šlapat)

T, ť

  1. Neměkčení t: zet (zeť), nechce tě za zeta (za zetě), nit (niť), pout (pouť)
  2. Přeměna t na k: tratar (trakař); a naopak vyvrknout (vyvrtnout), křešně (třešně)
  3. Vysunutí t: esli/asli (jestli), přásky (přástky), šveska (švestka), slát (stlát; ale stelu), keryj (který), kadlec (tkadlec), kančka (tkanička)

V

  1. Přeměna v na b: Babor, (Bavor), bablna (bavlna), bedle (vedle), besta (vesta), bidlička (vidlička), brabec (vrabec), břasa (vřes), břeštit (vřeštit), břeteno (vřeteno), vobroubit/vobrouvit (ovroubit), brstva, kyjbat (kývat), pobřeslo (povříslo), škyjba (skýva)
  2. Přeměna v na m: miklat (viklat), rozmiklanyj (rozviklaný)
  3. Vysunutí v: slíkat (svlékat), slačec (svlačec), srbít (svrbět), srbavka (svrbavka), šecko (všecko), šak (však) atd.
  4. Přeměna -ovi: Havlojce (Havlovice), polojce (polovice), naštojce (neštovice), řidčeji Havlouce, polouce, naštouce.
  5. Přisunutí v: vo voko (o oko), zavopatřit (zaopatřit), nevobratnyj (neobratný)
  6. Vsunutí v: kvapat (kapat), kvapka (kapka)

Z

  1. Přeměna z na d: drcadlo (zrcadlo)
  2. Vysunutí z: vemu (vezmu), vem (vezmi)
  3. Přisunutí z: zdrozda (drozd)

Ž

  1. řeměna ž na ř: bařina (bažina), řeřáb (řežáb = jeřáb), drůbeř (drůbež), mládeř (mládež), řebřík (žebřík)
  2. Neznělé ž ve spojení ž-s: va-si toho (važ si toho)

5 Změny v pořádku hlásek nebo přesmykování

Mhla (mlha), šmice (mšice), herbávnyj (hedvábný), prosecí (procesí), nemá za štěpku citu (nemá špetku citu), hláři hlavyj (lháři lhavý), natahuvát mudlánky (natahovat moldánky), pinvice (pivnice)

6 Změny v počtu slabik

Hímelí (jmelí), drobet lenu (lnu), řibet (hřbet), koštiště (koště), žádlo (žihadlo), roužnout (rozžehnout), Kazdouc (Kazdovic), naštouce (neštovice), lajce (lavice), sence (sednice), jabko (jablko), nes (nesl), tisk (tiskl) atd.

7 Přízvuk

Nedílnou součástí chodského podřečí je specifický přízvuk. Nedá se popsat slovy, je třeba ho slyšet na vlastní uši.

8 Délka hlásek

  1. Dlouze zní: kášel (kašel), náděje (naděje), rák (rak), slábě (slabě), jináč (jinak), pomálu (pomalu), ták (tak - jen v důrazné řeči), tám (tam), hásnout (hasnout), souhlásit (souhlasit), zvádnout (zvadnout), víju (viju), šíju (šiju) atd.; pína (pěna), halúzna (haluzna), kúželka (kuželka), trúkadlo (= oprať), chútě (vybízecí citoslovce - chútě pote z lesa), túze (tuze).
  2. Vždy krátce zní kovarna (kovárna), nadra (ňadra), ptačník (ptáčník), zahradka (zahrádka), řezbař (řezbář), zvač (= kdo zve např. na svatbu), -krat (sedmkrát atd.), pomahat (pomáhat), plaču (pláču) atd., meno (jméno), jidlo (jídlo), klobuk (klobouk), tulec (toulec), hnuj (hnůj), muj (můj) atd., chleb (chléb), dešť (déšť), sněh (sníh), pas (pás).
  3. Někdy bývá v témže slově různá délka: kráj (okraj), z kráje (z kraje), kraj (region); mazání (lék), mazaní (na koláčích)
  4. Hruška na přelomu století pozoruje „novotu“ v délce samohlásek u druhých a dalších pádů: hrách, hráchu; práh, práhu; kůl, kůlu. V chodštině ale naopak zaznamenává krácení samohlásek brána – branou stejně jako v češtině. O století později lze říci, že se chodština v tomto směru vyvíjela a dlouhou samohlásku brána – bránou by současný Chod použil.
  5. Dále: řada hromád (hromad), pět kolmáh (= koleček), málo votáv (otav), do našich vrát (vrat), do voblák (oblak), stádo housát (housat)
  6. Krátká výslovnost koncovky –om: chlapom (chlapům), mužom (mužům), krávom (krávám), věcom (věcím) a koncovky –ach: ve snach (ve snách), na lukach (na lukách)
  7. Dlouhá koncovka u sloves: humíl (uměl), humít (umět), trpil (trpěl), trpít (trpět), volál (volal), volát (volat), nechál (nechal), nechát (nechat), bolílo (bolelo), bolít (bolet), ležílo (leželo), ležít (ležet)
  8. Zájmeno náš: náše (naše), náši se mňe ptáli (naši se mě ptali)

9 Bulačina dnes

Během posledních bezmála dvou set let byla bulačina ovlivňována mnoha faktory – obecně řečeno lidským pokrokem. Průmyslová revoluce, zavedení železnice na Chodsko, vynález rozhlasu či televize, dostupnost studia za hranicemi regionu – to vše se na úrovni bulačiny podepsalo. Stejně tak jako její úpadky zaznamenal J. F. Hruška již v 19. století, si i J. Jindřich všímá proměn bulačiny ve 20. letech 20. století. Vytrácení bulačiny z běžného užívání je možné pozorovat i dnes srovnáním mluvy mladé a starší generace.

Bulačina se ovšem také stále vyvíjí. Na Chodsku tak lze slyšet například výrazy jako čekuláda (čokoláda), rádýjo (radio), outo (auto), auro (euro). Jak je vidět i slyšet, je na Chodsku stále živá, ovšem ne v té podobě jako za našich prababiček. Poděkujme proto Chodům, že se její pozůstatky zachovaly do dnešních dnů a přejme si, aby se narodilo ještě mnoho generací, které budou bulačinou mluvit!

10 Ukázka bulačiny – pohádka J. F. Hrušky

Dva pastevci

Tuta je na děti neposluchy.

Tak bula jednou jedna matka, bula to chudá vdova. Míla dje děti, desítiletýho Jozífka ha vosmiletou Hančičku.

Táhlo k půzimku, bulo po votavach. Louky se vorevříly a pohůnci na ně zahnali stáda dobytka. Ta vdova míla jednu kozu, ha bula by byjvala teký ráda, haby se její koza pásla, ha potom že by víc dojila.

Protože mušela sama chodit na vyjdělek a shánět po lese dříví a stelivo, po mytích a mezích trávu, zavolála si jednou Jozífka - ten bul starší - a pustila mu kozu, haby jí šel pást. Poudá mu: "Jozífku, musíš kozu na pastvě bedlivě vodit vod křoví ke křoví, vod mezi k mezi, hde je pěkná travička, haby se hodně napásla, ha dala nám víc mlíka!"

Jozífek sliboval, sliboval. Hurezal si hned dlouhyj, lískovyj prut a hnal kozu, hde viděl pohůnky pást.

Pohůnci se na pastvě brzy rozkurážili, hráli mlíč, rezali drny "na maso", dělali vohníčky, honili ptáky, ha leccos tak. Jozífek se na ně dívá, dívá, haž se mu to zalíbilo. Kozu nechál kozou a hrál si s pohůnky. Ha dyž mu koza běhala ze škody na škodu, přivázal jí za suchý trní a nechál jí tak, až hnali pohůnci demů. Hladová koza se zatim cukala, bečíla, tupala vokolo trní - marný šecko: Jozífek hrál a hrál.

Dyž přihnal demů, máma se ho ptála: "Jozífku, pás si bedlivě?"

Jozífek kyjbal. "Vodil sem kozu vod křoví ke křoví, vod mezi k mezi," lhal eště ke všemu, haní se při tom nezačervenal.

Máma míla radost. Šla dojit a poudá na kozu: "Nu, koza, karapak si se na ponyjprv napásla?"

"Hrubě nic!" poudá koza nevrle. "Jozífek si celý půlne hledíl hry s pohůnky, mňe přivázal k suchýmu trní ha tám mňe nechál, až se hnalo demů."

Máma koukla po koze, vidí jí na bocích, že je prázdná. Koukne po Jozífkovi, ten sedíl zatim na záspi. "Tak ty tak?" Šla do chaloupky, vzela tám měchačku, Jozífka si vohnoula přes koleno, ha nalípala mu jich, co se do něho vlízlo. Jozífek křičíl, prosil, sliboval - marný šecko. Dyž přestála máma bjít, poudá. "Tuto je pro darmochleba." Potom eště pár přidala: "Tuto je pro lháře."

Po druhý hnala kozu Hančička. Máma jí hani nic neporoučela. Hančička sama bedlivě vodila kozu po nyjlepčích pastvach. Jinyjch dětí na pastvě, ajť dělaly, co dělaly, si nevšimala. Dyž přihnala demů, máma se ptala: "Hančičko, pásla si bedlivě?" "Pásla sem, jak sem dovedla."

Máma bula spokojená. Šla ke koze do mařtálky, vidí jí na bocích, že je pěkně napasená: "Koza, esli pak si se dnes napásla?"

"Napásla, dobře sem se napásla. Hančička mňe vodila vod křoví ke křoví, vod mezi k mezi, hde bula pěkná travička, ha eště sama do zástěrky natrhala."

Máma bula ráda. Dyž potom sedla s vrhlicí pod kozu, koza jí dala vo moc víc mlíka.

K večeři dostála Hančička pomazanku, Jozífek jenom suchyj chleba. Hale Hančička se s nim rozdělila.

Dyž přišel třetí den hnát kozu, Jozífek prosil, plakal, haby smíl hnáti von. Máma mu vopravdu kozu vodvázala. Ha Jozífek pás, pásal celyj půzimek, dycky dobře napás a huž nihdýž nelhal.

11 Prameny

  • J. F. Hruška - Stav hlásek vůbec v podřečí chodském; Listy filologické XVIII, 1891, s. 41.
  • J. F. Hruška - Dialektický slovník chodský, 1907
  • J. Jindřich – Chodský slovník, 2007
  • Jan Srb – Řeč lidu v Koruně české a na Slovensku; http://www.nulk.cz/ek-obsah/narvystava/html/kniha/texty/nv-0082.htm